Kdeže teroristé z RAF, teprve z dnešní „progresivistické“ mládeže by měla mít společnost skutečné obavy

Děcka nejsou v pohodě

Kdeže teroristé z RAF, teprve z dnešní „progresivistické“ mládeže by měla mít společnost skutečné obavy
Děcka nejsou v pohodě

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Anthony Burgess představil v roce 1962 knihou Mechanický pomeranč temnou vizi budoucnosti britské mládeže. Vypravěč Alex a jeho parta se flákají v baru Korova, kde do sebe pod tlakem perou drogu zvanou plus mlíko, aby pak po nocích rozjeli obvyklou dávku ultranásilí: vykrádaček, znásilňování a čirého vandalismu. Spisovatel sám měl s tímto druhem chování tragickou osobní zkušenost – jeho těhotnou ženu za války zbili a okradli čtyři američtí dezertéři. Lynne Burgessová v důsledku napadení potratila. Kromě toho Burgesse k vylíčení dystopického obrazu budoucí mladé generace vedla patrně i situace ve Velké Británii začátku 60. let: právě se tam rodily první skutečně masové subkultury mladých, navázané na specifickou hudbu, oblékání i způsob mluvy (to v Mechanickém pomeranči rezonuje v typickém oblékání Alexe a jeho bandy i v „mluvě týnů“ – dorosteneckém slangu míchajícím angličtinu a rusismy).

Násilné střety mezi partami vyfešákovaných mods a rockers v kožených bundách, ke kterým od konce 50. let docházelo v ulicích britských měst, byly pro Burgesse jistě předobrazem líčení brutálních rvaček mezi konkurenčními gangy.

Představa o úpadku a zkaženosti každé nastupující generace je stará jako lidská civilizace, od konce 2. světové války, s nárůstem možností trávení volného času, dostupných (na Západě) pro nejširší vrstvy obyvatel, a s explozí kulturních vzorců, z nichž si lze vybrat svůj životní styl, však tyto představy nabraly mezi sociology, politiky, pedagogy i rodiči mnohem konkrétnější obrysy. Příslušníci americké Greatest Generation, kteří se vrátili z války a proměnili USA v supervelmoc, se zděšením sledovali, že jejich děti naprosto nehodlají pokračovat v budování amerického snu na ose auto, hypotéka a rodinný domek na předměstí, ale místo toho pořádají psychedelické orgie za poslechu podivné hudby, a ještě ponoukají černochy, aby se brali za svá občanská práva.

V 70. letech se Evropou přehnala vlna ultralevicového terorismu a nikdo z rodičů v Římě nebo Bonnu si nemohl být jistý, zda jejich potomek, který s nimi právě zasedl k nedělnímu obědu, po večerech neplánuje bombový útok na policejní stanici. Británii v 80. letech zasáhla vlna fotbalového výtržnictví a gangy mladých britských rowdies terorizovaly při výjezdech celý západ Evropy. Ostatně, tento fenomén se přelil i přes železnou oponu – zatímco v případě mániček a „volné mládeže“, jak se všem aspoň trochu nekonformním mladým říkalo v estébáckém žargonu, mohli komunisté nedostatek nadšení pro budování socialismu svádět na otrávení části mládeže západní ideologickou diverzí, s fotbalovými chuligány to bylo jinak – v naprosté většině šlo o příslušníky dělnické třídy, jimž byla politika víceméně ukradená a šlo jim hlavně o to, pořádně se opít a po zápase udělat virvál. Samotný fakt, že komunistická cenzura připustila vznik filmu Proč? Karla Smyczka, na tu dobu poměrně otevřeného snímku, jasně ukazuje, za jak velký problém oficiální místa fotbalové výtržnictví považovala.

alex a jeho parta jako symbol úpadku mladé generace v mechanickém pomeranči - foto: warner bros

Při pohledu na dnešní popkulturu se zdá, že se mnoho nezměnilo: generace Y, současní mileniálové, mají být zase o trochu zkaženější než jejich předchůdci. Pokud bychom věřili generačním snímkům, jako je třeba americký Project X, dnešní mladí lidé dělí svůj čas mezi bezmyšlenkovité scrollování po obrazovce smartphonu, konzumaci co nejexotičtějších mixů nelegálních látek a snahu osouložit vše, co se hýbe. Data od zdravotnických organizací, represivních složek a také údaje o politických preferencích nejmladší generace však ukazují něco docela jiného: rizikové chování, tradičně spojené s mladými, se ze Západu přesouvá na Východ. A zatímco na Východě sílí mezi mladými popularita národoveckých a autoritářských tendencí, část demografie do třiceti let na Západě se nejbezpečněji cítí v bezkonfliktním světě politické korektnosti, kde ji neohrožuje konfrontace s jiným názorem.

Že se minimálně s částí nejmladší demografie cosi děje, je v případě Západu zřejmé už několik let. Průzkumy v USA a Británii například ukazují, že ve skupině 20 až 24 let výrazně vzrostl počet lidí zcela bez pohlavního života – ze stabilních šesti procent v minulých dekádách na procent patnáct. Příslušníci dnešní mladé generace také začínají se sexem v průměru později než jejich rodiče. Britská mutace platformy Vice, média původně zaměřeného na avantgardu a městské subkultury, před rokem zveřejnila článek opírající se o data z průzkumů a informace od policistů a lékařů. Podle nich roku 2016 klesla ve Spojeném království u skupiny 12–24 let spotřeba drog a alkoholu oproti roku 2001 o polovinu.

S tím se nese i pokles doprovodné trestné činnosti vázané na drogy, prokazatelně pozorovatelný napříč západní Evropu i Spojenými státy. Je třeba zdůraznit, že tyto trendy nelze v žádném případě brát plošně. Nástup „viktoriánské mentality“, jak překvapivou zdrženlivost nejmladší generace už pojmenovávají některá média, se týká především bohatšího, společensky lépe situovaného a vzdělanějšího segmentu mladých lidí. Jinými slovy vysokoškoláků. Na první pohled se tedy zdá, že budoucí společenská a ekonomická elita Západu si dobrovolně zvolila zodpovědnější životní styl, a poprvé od konce 2. světové války tak aspoň zčásti narušila zavedený cyklus, kdy si každá další generace musí projít stadiem odmítnutí společenských a politických norem rodičů, aby se pak mladí revolucionáři někdy kolem třiceti usadili, pořídili si byty, auta a psy, postupně, nenápadně se přetavili do tuctových tatíků a mamin a celý cyklus mohl začít nanovo.

představa o úpadku a zkaženosti každé nastupující generace je stará jako lidská civilizace - Foto: Profimedia.cz

Současní konzervativci všech zabarvení by takový vývoj jistě ocenili. Jenže se zdá, že jistá část vzdělaných mileniálů ze střední třídy vyměnila v rámci celého Západu mejdany a promiskuitu za nově uchopené levicové koncepty, za progresivismus, v jehož jádru stojí boj proti svobodě slova a ublíženecká, ufňukaná kultura vytváření umělých obětí. Když uvážíme, že hnací motor tohoto trendu lze jednoznačně hledat na západních univerzitách, má tu náš civilizační okruh zaděláno na možná výrazně větší problém, než kdyby se mládež kolektivně rozhodla vrátit do časů volné lásky a bezstarostného fetování. Svobodné a mentálně stimulující akademické prostředí bylo vždy jedním z nosníků technologické a obecně civilizační převahy Západu. Jenže teď ho opouští generace, která co do politických a obecně společenských hodnot vyznává státní ochranářství, socialismus a autocenzuru a o výměnu názorů nemá zájem. Akademické prostředí je na Západě silně levicové minimálně od šedesátých let, ovšem zatímco přihlásit se třeba v USA šedesátých let k ideálům hippies a boji za občanská práva vyžadovalo jistou míru osobní angažovanosti, někdy odvahy, a v několika případech dokonce ochoty jít do přímého střetu se systémem, dnešní nová levice mění prostředí vysokých škol, včetně těch nejprestižnějších, na jakýsi skleník, kde je třeba pečlivě dbát na to, aby nebyly raněny ničí city a hlavně aby nezaznívaly „nesprávné (rozuměj konzervativní či vůbec obecně pravicové) názory“.

Mladým lidem na Západě, zejména vysokoškolákům, kteří zastávají progresivistické názory, se přezdívá Social Justice Warriors, přičemž toto označení má hanlivý nádech. Nacházejí se v nelichotivé pozici. Velmi rádi by navázali na tradici velkých postav éry boje za lidská práva ze šedesátých let, jenže už jim zbývá značně omezený prostor, kde se realizovat. Myšlenky a postoje, za něž se na západních univerzitách doslova bojovalo (a někdy i umíralo, třeba během protestů proti válce ve Vietnamu byli na Kentské státní univerzitě v Ohiu v roce 1970 zastřeleni příslušníky Národní gardy čtyři studenti), se mezitím staly běžnou ideologickou výbavou akademického prostředí a za oficiální linii je přebrala i velká část sdělovacích prostředků, zábavního průmyslu, a dokonce i celé státy. Mezi hollywoodskými celebritami se najde jen pár umělců, kteří se neidentifikují jako liberálové (což v americkém kontextu znamená cokoliv od umírněného středu až po vyhrocený levý progresivismus), humanitní obory v USA a Británii jsou víceméně zcela v rukou progresivistů, politickou korektnost jako de facto státní ideologii Británie adoptovala. Právě z britských ostrovů nejčastěji přicházejí zprávy o těch nejkřiklavějších přehmatech, jakých se tamní represivní aparát dopustil při potírání „zločinů z nenávisti“.

Pro mladé bojovníky za sociální spravedlnost, obvykle příslušníky středních a vyšších vrstev, je tak v jejich bezprostředním okolí stále obtížnější najít skutečné příklady „patriarchálního útlaku“ nebo „bílého privilegia“ a podobných hesel, jimiž je většinou krmí jejich profesoři společenských věd. Některá pokroková tažení z posledních let mají dosti komický rozměr: v roce 2014 třeba mladá americká feministka Melody Hensleyová přišla s tvrzením, že kvůli debatám s názorovými odpůrci na Twitteru trpí posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD). Ta je přitom obvykle spojována s válečnými veterány. Není tak divu, že řadu rodin navrátilců z Iráku a Afghánistánu toto srovnání poněkud nakrklo – brali to tak, že bojovat s mudžahedíny a teroristy je přeci jen trochu jiná káva, než hádat se s on-line trolly. Rok poté přišla další feministka Radhika Sanghaniová s jinou problematikou – sexistickou klimatizací. Příliš nízké teploty v klimatizovaných kancelářských budovách jsou dle ní jen další známkou patriarchálního útlaku. Obecně známá je problematika takzvaných „safe spaces“ na univerzitách ve Spojených státech. Tyto „zóny bezpečí“ se na kampusech zřizují pokaždé, když má vystoupit nějaký řečník s konzervativními nebo i libertariánskými názory. Do bezpečné zóny se mohou uklidit všichni studenti, kteří se přítomností člověka s odlišným názorem cítí být ohroženi – asi aby neutrpěli šok. Kampusy se však během podobných akcí i přes zřizování bezpečných přístavů názorové jednoty mění na dosti nebezpečná místa – levicoví demonstranti proti „nenávistné rétorice“ obvykle zaplují auta a zdemolují něco z univerzitního majetku.

Západní mileniálové, kteří užívání drog, promiskuitu a autentickou levicovou revoltu předchozích dekád vyměnili za úzkoprsý, ultrakorektní světonázor a požadavek cenzury jazyka ve veřejném prostoru, se logicky podíleli na bezprecedentním vzestupu politiků, kteří ideu ochranitelského státu, jakési permanentní „zóny bezpečí“, slibují aplikovat na celou společnost. V USA se na tomto fenoménu svezl Bernie Sanders (67), jemuž poměrně těsně unikla nominace demokratů na prezidenta. Senátor za stát Vermont, který do nejvyšších pater americké politiky vůbec poprvé vpašoval termín „socialismus“, byť s přídavkem „demokratický“, se stal pro miliony mladých Američanů ikonou zářivější než největší hvězdy showbyznysu. Jeho britským protějškem je pak šéf labouristů Jeremy Corbyn. Ten velmi podobně mixuje klasické socialistické recepty a obdiv k levicovým vůdcům z Latinské Ameriky s progresivismem a aseptickou korektností, na niž zřejmě dobře slyší i mladá generace na evropských březích Atlantiku.

Zdá se tedy, že nenadálé „zklidnění“ západních mladých v oblasti rizikového chování a jejich masivní příklon k nové levici jsou spojité nádoby. Protestní hnutí, kontrakultura, drogy a volnomyšlenkářský vztah k sexu šly v minulých dekádách ruku v ruce. V šedesátých letech šlo skutečně o osvobození z rigorózního světa rodičů, odmítnutí celého konceptu spořádaného občanství a šťastné rodinky z předměstí. Léta sedmdesátá a osmdesátá přinesla nárůst politicky motivovaného násilí a obrat k radikálním ideologiím. Jakkoliv lze například myšlenky vyznávané členy německé Frakce rudé armády (RAF) jednoznačně označit za totalitní, je třeba uznat, že mladí teroristé z RAF šli do střetu se systémem s plným vědomím, že je to může stát život. Gudrun Ensslinová či Andreas Baader by se dnešním „revolucionářům“, kteří bojují za změnu piktogramů na toaletách dle multigenderových schémat, bezpochyby vysmáli. Generační vzpoury minulých dekád v sobě vždy nesly buď touhu po svobodě vyjádření a životního stylu, nebo byly aspoň v něčem rizikové a konfrontační. Dnešní trend je ale odlišný: významnou část mladé generace Západu konflikt a riziko ve vztahu k vládnoucímu systému nezajímá. Požadavkem doby jsou záruky a bezpečí, symbolika punkově vztyčených prostředníků a sebedestruktivního chování se přežila. V kurzu je progresivismus a vize hyperkorektního světa. „Děcka nejsou v pohodě,“ zpívali kdysi na albu Americana kalifornští skatepunkeři The Offspring. Leckoho, kdo dospíval v devadesátých letech, v době eklektického průniku žánrů, životních stylů i ideologií, musí napadnout, že teprve teď začíná tento slogan dostávat skutečně znepokojivý obsah.

17. prosince 2017