Sláva a peníze jsou z těch největších svodů. V Hollywoodu se dá přijít k obojímu, je asi celkem logické, že kromě aspirujících umělců přitahuje i typy, které právě tohle „kombo“ láká a vzrušuje (doslova). Na vrcholu té pyramidy slávy a zlata stojí filmový magnát, velký šéf, tradičně vnímaný a zobrazovaný jako bezohledný agresivní muž, jenž ty citlivé dušičky umělců mrzačí a ždíme je v honbě za dosažením uspokojivých tržeb. Všichni ti slavní lidé se před ním třesou, protože může během okamžiku zničit jejich kariéry nebo je alespoň pořádně zkomplikovat. Jeho způsoby jsou hrubé a jeho vyjadřování arogantní – jinak by se v tom světě, kde abnormálně velké ego je normou, třeba ani neprosadil. K „výbavě“ takového magnáta taky patří začínající krásná herečka, další člověk, který propadl kouzlu toho blyštivého hollywoodského světa, typ často zobrazovaný v hollywoodských filmech noir – lokální krasavice, která chtěla udělat velkou kariéru, místo toho ji ale čekalo ponížení. Buď se sen o dráze slavné herečky rozplynul a nahradila ho nějaká ošklivě prozaická realita, nebo ho třeba i mohla naplnit, jenomže za to musela zaplatit docela vysokou cenu, třeba jinou, než čekala. Protože k Hollywoodu taky už od počátků patří pořádné skandály. Možná i proto, že film je taky sen, přelud a obyvatelé toho přeludného světa, zvlášť jeho vyšších pater, snadno propadnou iluzi, že pravidla, která svazují běžné smrtelníky, se jich až tolik netýkají.

Velkoproducent Harvey Weinstein připomíná legendární postavy klasického Hollywoodu, mocný muž s obrovským egem a arogantním chováním. Meryl Streepová o něm před pěti lety mluvila jako o „Bohu“, tom starozákonním, hněvivém a trestajícím. Je to člověk, který toho hodně dokázal. Spolu s bratrem Robertem založil produkční společnost Miramax, jež do amerického i globálního mainstreamu prosadila tzv. nezávislý film (a v očích kritiků ho taky zbavila síly, vytvořila jakýsi kánon novodobého středostavovského uměníčka). Weinsteinovi dokázali, že je možné hodně vydělat na dílech, která se rodila mimo systém velkých studií, v jejich produkci vznikaly filmy Quentina Tarantina nebo Stevena Soderbergha, dokázali americkému publiku prodat i evropské snímky – Almodóvara nebo třeba Hazanaviciusova Umělce. Harvey Weinstein produkoval šest filmů, které získaly Oscara za nejlepší snímek (první Anglický pacient). Miramax s bratrem prodal firmě Disney, partnerství ale neklapalo, po přelomu století měl pár hubenějších a taky dost zmatených let, poslední roky byly však zase úspěšné.

Ten producentský úspěch byl jistě založený na práci a asi i dobré intuici, metody Harveyho Weinsteina byly ale pověstné i z jiných důvodů – zásahy do filmů a jejich přestříhávání si vynucoval skutečně bezohledně. Podobné byly i kampaně, jimiž podporoval svoje filmy před udílením Oscarů – Akademie pro ně změnila pravidla, prakticky jen kvůli Weinsteinovi. Nepochybně uměl na druhého „kleknout“, pokud to zrovna potřeboval.

Deník New York Times nyní přišel s odhaleními, podle nichž se úplně stejně choval i v partnerských vztazích, podle zjištění novinářů na něj bylo během let podáno osm žalob pro sexuální obtěžování, které skončily mimosoudním vyrovnáním, k němuž patřil i závazek mlčenlivosti. Na jméno pro deník promluvila herečka Ashley Juddová, která popisovala „pracovní schůzku“ s Weinsteinem v nějakém hotelu, kde se před ní producent producíroval v županu a navrhoval jí, ať mu udělá masáž, případně se jde podívat, jak se hollywoodské božstvo sprchuje. S úctyhodnou otevřeností Juddová popisuje svoje myšlenkové pochody v tu chvíli – dostat se z té místnosti a zároveň Weinsteina nenaštvat. Protože nikdo nechtěl naštvat Harveyho Weinsteina, protože on nezapomínal a byl zvyklý dostat, co chtěl. V práci i jinde. Teď je svět filmu z toho odhalení v šoku… A není. Z vyjádření hollywoodských insiderů vyplývá, že se to všechno o Weinsteinovi vědělo. Ale nemluvilo se o tom – aby se neohrozily kariéry. A taky proto, že pro lidi z filmového průmyslu byl Weinstein „jeden z našich“. Výrazně se angažoval za ty správné věci, měl blízko ke Clintonovým, v jeho firmě byla na praxi starší dcera prezidenta Obamy. I ve své zmatené a velikášské omluvě, která následovala po podobně zmatených popřeních informací New York Times, píše o tom, že si vynuceným odchodem z čela firmy uvolňuje ruce pro boj za prosazení kontroly zbraní. Příběh Harveyho Weinsteina může působit jako klasická story o pýše, která předchází pád. Zhroucení tohohle velikána ale neudělalo moc velkou ránu. Míra veřejně vyjadřovaného pohoršení je o dost menší než v jiných případech.

Značná část hollywoodských hvězd se ráda prezentuje jako lidé, kteří se nebojí říkat nepříjemné pravdy do tváře moci, je to celkem široce rozšířená móda – od celebrit až k lidem na nejnižších patrech žebříčku popularity jeden odvážný mučedník za pravdu vedle druhého. Jistě to musí být příjemné, patřit do té party dobře oblečených a dobře zajištěných lidí, navzájem se utvrdit o své ušlechtilosti a pogratulovat si k ní, navíc s vědomím, že svět se dívá. Mnoho z těch projevů odvážného vzdoru vůči mocným tohoto světa je ale – zajímavou shodou okolností – adresováno těm, jejichž případný hněv se těch okázale vzdorujících nemusí výrazně dotknout, protože ta jejich moc nezasahuje do sfér zábavního průmyslu. O skutečné odvážné kritice tváří v tvář moci se však dá mluvit jenom v případě, že mluvčí něco riskuje, vystavuje se potenciálně zraňující odvetě. Jistě, neexistuje žádná povinnost zastávat odvážné postoje, navíc odvaha nemusí být zárukou pravdy, která někdy může klidně být na straně těch nejobyčejnějších konformistů. Velice krotká reakce jindy tak principiálních hollywodských kritiků na prohřešky Harveyho Weinsteina, muže mocného v tom skutečně jejich světě, je ale celkem výmluvná. Ale to se možná – až se Weinstein stane „bezpečně“ odstaveným – změní.