Při jedné z diskusí o KLDR se objevila myšlenka, o níž se občas spekulovalo v první polovině minulé dekády. Mohla by Severní Korea odpálit svoje rakety z upravené civilní lodě, jež by se na pohled nedala odlišit od běžného plavidla? Nesporným faktem je, že takových přestaveb už svět viděl značný počet a podobné nápady jsou stále v kurzu, což dokazují mj. nedávné debaty o nových ruských a amerických polárních ledoborcích.

Používání zdánlivě neškodných „civilních“ lodí jako „zákeřných“ zbraní pochopitelně sahá do velmi vzdálených časů, protože tak běžně jednali středověcí a novověcí piráti. K takové lsti se ale nezřídka uchylovaly i posádky regulérních válečných lodí, např. v konfliktech mezi Anglií a Španělskem. Byla běžnou praxí i mezi korzáry, tzn. muži, kteří stáli mezi piráty a válečnými námořníky, protože byli sice takříkajíc „soukromými podnikateli“, avšak pracovali na základě dohod s určitým státem, na jehož nepřátele na moři útočili.

Jako „korzárské“ se potom běžně (ne však úplně přesně) označovaly také lodě, které si získaly velký respekt během obou světových válek. Oficiálně se nazývaly „pomocné křižníky“ a šlo o původně civilní plavidla, jež byla příslušně přestavěna, přijata do válečných loďstev a vyslána na oceán, aby tam poškozovala námořní dopravu nepřítele. Němci v tom dosáhli mistrovství a jejich lodě jako Kormoran či Atlantis se zapsaly do dějin, když s malými náklady dělaly velké starosti britským kapitánům na všech mořích světa.

„Korzáři“ zpravidla pluli pod vlajkami neutrálních států, jenže než zahájili boj, vyvěsili vlajku Německa, což bylo zcela v souladu s mezinárodním právem. Daleko spornější však byla praxe Britů, kteří na hrozbu německých ponorek reagovali tak, že na zdánlivě bezbranné civilní lodě začali montovat výzbroj. Tyto „Q-ships“ sloužily jako „plovoucí pasti“, jež zahajovaly střelbu na německé ponorky, které se k nim neopatrně přiblížily.

Na procesu v Norimberku bylo toto téma pro žalobce samozřejmě velmi nepříjemné a patřilo i mezi příčiny komplikací při souzení německých admirálů Dönitze a Raedera. Bylo totiž jasné, že Spojenci porušovali námořní válečné právo takřka stejně jako Třetí říše. Každopádně to byl poslední konflikt, v němž hrály tyto „zákeřné“ praktiky nějakou úlohu. Technologický pokrok způsobil konec „pomocných křižníků“, protože v moderní válce by byla jejich faktická bojová hodnota zřejmě jen velmi omezená. Nebo snad ne?

Ono „maskování“ lodí totiž přece jen pokračovalo. Na špičku se ovšem zařadil Sovětský svaz, který vlastnil velkou flotilu rybářských, obchodních a oceánografických lodí, z nichž část byla ve skutečnosti vojenská. Zpravidla šlo o plavidla špionážní, jenže vždy existovalo i podezření, že některá z nich nesou také zbraně. Nyní se hodně spekuluje o tom, že taková praxe existuje i u Číny, resp. u čínských jednotek tzv. námořní milice.

Specifickým případem byly pokusy s kolmo startujícími letouny. Američané a Britové si takto „hráli“ se známými stroji řady Harrier, zatímco SSSR se svým letadlem Jak-38. Nešlo tehdy o nic jiného než o jeho skrytí do podpalubí či mezi kontejnery, odkud by mohl nečekaně vzletět, načež by zaútočil na překvapeného protivníka. Sovětský svaz se údajně zabýval i možností, že by se do nákladní lodě daly zabudovat i šachty pro balistické rakety, ovšem není známo, že by se takové nápady dostaly přes stádium úvah či experimentů.

Systém Club-K

Menší šok ovšem nastal v roce 2010, kdy se ruská zbrojovka Koncern Morinformsystem-Agat pochlubila systémem Club-K. Připomeňme, že protizemní a protilodní řízené střely série Club jsou exportní deriváty střel s plochou dráhou letu řady Kalibr. Ty užívá ruské loďstvo, které si je už úspěšně vyzkoušelo proti Islámskému státu. Základní podoba startuje z hladinové lodě či ponorky, kdežto provedení Club-K sestává z několika ISO kontejnerů, jež lze umístit na téměř jakoukoli mobilní pozemní nebo námořní platformu.

Výrobce zveřejnil působivý reklamní spot, v němž se jedna země stává cílem útoku druhé, jež „náhodou“ vlastní americké zbraně. První ze států ovšem disponuje kompletem Club-K, jehož odpalovací zařízení krátce před vypuknutím bojů rozešle na automobilech, vlacích a lodích do příslušných pozic. Rakety startují a za zvuků melodie z filmu (jak příznačně) Piráti z Karibiku dopadají na vojenské základny a jednotky agresora.

Navzdory naivitě klipu, v němž nepřítel takřka „ukázkově spolupracuje“ (neboť neučiní žádná protiopatření a nechá se zlikvidovat), se dostavila velice ostrá reakce, jelikož výrobce nikterak nezastíral, že Club-K je určený pro montáž na „civilní“ platformy. V případě vozidel, jež jezdí po území majitele, nelze vlastně nic namítat, avšak takto vyzbrojená „civilní“ loď by se mohla teoreticky stát příčinou skutečně gigantických problémů.

Úmluva Organizace spojených národů o mořském právu (známá také pod zkratkou UNCLOS) a zákony většiny států totiž více či méně výslovně říkají, že na civilní (resp. ozbrojeným silám nepatřící) plavidla se výzbroj montovat nesmí. Souvisí to s mírou právní ochrany pro plavidla, jejich osádky a náklad v době konfliktu. U evidentně civilní, ovšem přesto vyzbrojené lodě by se dalo dokonce mluvit o pirátství (se všemi logickými důsledky), ale paradoxně právě hrozba pirátů vedla k velkým debatám o těchto ustanoveních.

Rostoucí počet pirátských útoků u Asie i Afriky zavdal příčinu k argumentům na téma, zda by se onen zákaz neměl nějak přehodnotit, resp. zmírnit. Posádky lodí by prostě měly mít jakousi možnost se bránit námořnímu lupičství, protože pirátství (navzdory veškeré romantizaci) dnes ničím jiným není. V několika zemích se dokonce skutečně změnily zákony tak, že osádky lodí mohou v takových případech užívat zbraně k sebeobraně.

Proti tomu lze asi sotva co namítat, logicky ovšem nelze klást rovnítko mezi skříň s puškami a kontejnerem s řízenými raketami. Argument, že systém Club-K má sloužit výhradně k obraně, pokud se majitel stane cílem agrese, snad nikdo nemohl brát vážně. Znepokojení ještě vzrostlo po publikování zpráv, že mezi zájemce patří země typu Íránu či Venezuely. Club-K byl potom prezentován na výstavách a spektrum „obsahů“ kontejnerů se rozšířilo o bezpilotní letadlo, ale není známo, že by si tento komplex někdo skutečně pořídil.

Naštěstí, je nutno dodat. V případě, že by doznal rozšíření, by to mohlo vést k velkým škodám pro mezinárodní námořní obchod. Jakákoli kontejnerová loď pod vlajkou libovolného státu by se mohla stát „podezřelou“. Hlavně v dobách zvýšeného mezinárodního napětí by patrně začal fungovat princip, že dokud se neprokáže opak, jakákoliv kontejnerová loď se pokládá za nosič raketových zbraní. A poté už by bylo možná jen otázkou času, než by se nějaké nedorozumění stalo příčinou incidentu s katastrofickými důsledky.

V současnosti se již komplet Club-K v nabídce nevyskytuje, myšlenka však žije dál. Dokazuje to např. nová ruská třída hlídkových ledoborců Projekt 23550, jejíž první člen Ivan Papanin se již staví. Makety ukazují na zádi plavidla sestavu kontejnerů, v nichž jsou skryty střely Kalibr. Zdá se, že Moskva sice nakonec tento „zákeřný“ komplet nikam neexportovala, vidí ho ovšem jako prostředek pro posílení schopností vlastní flotily.

Pokud ovšem nové ruské ledoborce skutečně dostanou střely Kalibr, bude to porušení nepsané „gentlemanské dohody“ s USA. Dlouho totiž platilo, že ledoborce ve službách ozbrojených sil měly jen hlavňovou výzbroj pro vlastní obranu. Američané už samozřejmě zaznamenali, co se na modelech lodě Ivan Papanin objevuje, a chtějí na to zareagovat. Souvisí to ostatně i s jejich plánem výrazně posílit stávající flotilu ledoborců.

Americká Pobřežní stráž (US Coast Guard) má totiž dnes v provozu jen jeden těžký ledoborec v podobě zastaralého plavidla WAGB-10 Polar Star. Připravuje se ale už stavba úplně nových lodí této kategorie a někteří američtí admirálové žádají, aby mohly dostat silnější výzbroj, a to i včetně protilodních a protizemních raket. Pokud Rusové opravdu budou mít silně vyzbrojená polární plavidla, zatímco USA nikoliv, mohlo by to v očekávaném mocenském „přetlačování“ o Arktidu propůjčit Moskvě značnou komparativní výhodu.

Nejde však jenom o Rusko a Ameriku. Izrael v červnu 2017 vypálil naváděnou dělostřeleckou raketu (nebo už spíš taktickou balistickou raketu) typu LORA z kontejnerového zařízení, které se nalézalo na palubě nákladní lodě. Finská zbrojovka Patria zkouší 120mm minomet, jenž má podobu ISO kontejneru. Zkoušky probíhají na nákladním automobilu, ale prvním odběratelem bude námořnictvo Spojených arabských emirátů.

Možnost instalovat zbraňové komplety do nenápadných ISO kontejnerů, jež mohou obsahovat skoro cokoli, je prostě neodolatelným lákadlem. Přináší totiž schopnost provést nečekaný úder na překvapeného protivníka, což mívá ve velmocenské politice větší váhu než obsah libovolné mezinárodní smlouvy. Logicky je to ale dvojsečná zbraň, jelikož takto může postupovat každá země. Na mezinárodní scéně totiž často platí, že ten, kdo chce získat „neférovou“ výhodu, pak bývá tím, kdo se sám stane terčem podobného postupu.