Režisér a scenárista Benjamin Tuček právě premiéroval svůj nový dokumentární film Plán. Ten pojednává, jak napovídá jeho název, o územním plánu hlavního města. Film začal Tuček chystat před pěti lety, v době zdánlivě neomezeného panování Pavla Béma, kdy se situace v Praze zdála zablokovaná a na dlouhou dobu nezměnitelná. Jenže v průběhu těchto let se stalo nečekané: vystřídali se tři primátoři, vzchopil se občanský sektor, podařilo se vybojovat věci, jež byly ještě před několika lety nemyslitelné (například k radosti veřejnosti „odblokovat“ část nábřeží, tzv. náplavku), původně mocná ODS stojí před zánikem, kdysi připravovaný územní plán byl zrušen a nahrazen jiným, dodnes rovněž neschváleným, někteří mocní z před pěti let stojí před soudy. Zkrátka stalo se toho za těch pět let nečekaně dost. Tuček, na začátku občan rozezlený chováním radnice své městské části, na konci poučený a v mnohém spokojený občan svého města, natočil ambiciózní a podmanivou esej o stavu české demokracie a vztahu Pražana ke svému městu.

Premiéra vašeho filmu je načasována doprostřed předvolební kampaně. Tím se z něj stalo politikum, zvlášť když předpremiéra proběhla v pražských městských částech, o nichž film pojednává – třeba v Praze 11. Je to v pořádku?

Byl to záměr. Impulsem, abych Plán v roce 2009 začal točit, byla má nespokojenost se stavem ulice, v níž žiji. Nesouhlasil jsem se stavbou, která se tam začala stavět, jenže jsem zjistil, že nemůžu už nic dělat. Protože pozemek, kde se stavělo, byl prodaný, městská část se ho zbavila a soukromý investor na něm mohl stavět, co chtěl. Nikdo mu na to nemohl nic říct. Zaujalo mě, že radnice se zbaví majetku, aniž by se na to někoho zeptala – především těch, jejichž nejbližšího okolí se zásah týká. Začal jsem proto chodit na jednání zastupitelstva pražského magistrátu a zrovna se potkal s předložením koncepce nového územního plánu podle představ tehdejší koalice ODS a ČSSD. Byl to koncept Pavla Béma, proti kterému se tehdy vymezilo na osmnáct tisíc lidí. Všude se o novém plánu hodně diskutovalo, a tak jsem začal objíždět městské části a pozoroval, jak se mu lidi impulzivně, ale svorně brání. Začal jsem proto toto lomcování Prahou točit. Ale po roce jsem zjistil, že to nikam nevede, protože tehdejší koalice odpor zdatně válcovala. Až po volbách v roce 2010 se situace na magistrátu změnila. Nastalé období dalo filmu impulz, protože politici, kteří se mnou dřív nechtěli mluvit, jelikož to nepotřebovali, najednou reagovali jinak. Jednak přišli noví, kteří už se obtěžovali chovat přístupněji, jednak ti staří znejistěli a začali se chovat slušněji než předtím. Najednou jsem měl k dispozici informace, což umožnilo pokračovat ve filmu, až... najednou jsem stál před rozhodnutím, kde je to až. Protože natáčení politických jednání a kejklí by mohlo pokračovat donekonečna. Vždyť film zachycuje názor, že v Praze se staví jenom proto, aby se nezastavil tok peněz.

Měl jste obavu, že zrovna tak by se mohl zacyklit film?

Ano. Proto jsme si před rokem řekli, že vhodný termín, kdy by měl být film uveden, budou letošní komunální volby. Nepřemýšleli jsme, co by se mohlo stát dál. Potřebovali jsme jenom bič termínu. Možná se tedy z filmu stalo politikum, ale je taky pravda, že politikum je už samotný územní plán. Je to návrh zákona, který určuje, co se s daným územím může, nebo nemůže stát. Čili nedovedu si představit, že by film o územním plánu nebyl politický.

Tím, že Plán vstupuje do probíhající kampaně, jste kdykoli napadnutelný, že někomu straníte. Vy se můžete bránit, ale průběh této potenciální debaty bude podobný té filmové. Ta zachycuje lidi nadávající na politiky a politiky na lidi. Má-li být podstatou umění komunikace, jak jste jednou řekl, jak tedy váš film debatu obohacuje?

Plán promítáme ve Světozoru a doprovázíme ho veřejnými debatami. Na ně zveme všechny politické subjekty, které v místě oslovené lokality působí, ať v zastupitelstvu, nebo v opozici. Moje zkušenost po prvních debatách je, že prostor mluvit s lidmi nevyužijí všichni, protože zdaleka ne všichni přijdou. Dorazí většinou ti, kteří zastupují nějakou politickou menšinu nebo se nemají za co stydět. Ti, co jsou v něčem namočeni, samozřejmě nepřijdou. To je výsledek, který existence mého filmu nijak neovlivní. Díky němu akorát některé věci možná vyniknou ostřeji, ale jinak Plán nikomu nic nepodsouvá. Poskytuje přehled o tom, co se tu dělo, a dává divákovi prostor, aby si zobrazené srovnal se zkušenostmi ze svého bydliště. Jedna z mých nejdůležitějších zkušeností, kterou jsem při práci na tomhle filmu získal, bylo poznání, že stojí za to se s politiky trápit a tlačit na ně. Protože první pocity úplné skepse, že běžný občan nezmůže vůbec nic, s nimiž jsem točil film dva roky, byly později vyváženy drobnými výhrami, ke kterým v Praze za těch pět let došlo a které dávají šance, že „ostrůvků pozitivní deviace“ bude přibývat a někdy v budoucnu se stanou normálem. Bohužel se ten proces kdykoli může zvrátit zpátky, ale když už jsem pozitiva viděl, stal jsem se opatrným realistou.

V centru zdejší pozornosti stojí obvykle Praha a dejme tomu Brno. Dění v nich máme docela dobře popsáno, ale neuniká nám při soustředění se na obě největší centra společnost, která stojí mimo ně?

O jiných městech by měli mluvit ti, kteří v nich žijí a snaží se je kultivovat. Já se svým filmem samozřejmě rád pojedu kamkoli, kam mě pozvou. A byl bych rád, kdyby mě zvali a kdyby se mi potvrdilo, co si myslím, totiž že Praha je jenom modelový příklad skládanky, jejíž mechanismy fungují všude stejně. Když se v Praze můžeme inspirovat filmy o New Yorku nebo o Kodani, proč by se dejme tomu v Litomyšli nemohli podívat na film o Praze? Kdyby taková inspirace zrodila diskusi, bych byl vděčný. Ostatně Plán byl vybrán do soutěže jihlavského festivalu dokumentárních filmů do sekce Česká radost, po tamním uvedení se chystá celorepubliková distribuce a možná se stane to, co říkáte. Ale o Brně ať si točí Brňáci.

Být blíž konkrétní politice

Plán zobrazuje většinou negativní pražské příklady a negací jsme zavaleni, stačí si pustit zprávy. Lidi, zdá se mi, jsou proto z demokracie unavení a otrávení. Neměli bychom ukazovat taky pozitivní příklady? Právě třeba Litomyšl bývá dávána za onen pozitivní vzor.

To je pravda, ale je podstatné uvažovat o tom proč. Může za pověst a tvář Litomyšle práce občanských hnutí, anebo naopak jediného člověka, starosty, který zásadním a dobrým způsobem ovlivnil směr vývoje svého města? To jsme u jádra problému: je důležité, kdo rozhoduje a jak. Protože když někdo město řídí nikoli ku svému prospěchu, ale transparentně ku prospěchu všech, najednou se výsledky dostavují snáz, než když někdo jiný své město použije pro obohacení své a svých přátel.

Jedna z věcí, které z Plánu znějí, je opakované volání po osvíceném vladaři. Není to ve světě Orbána, Erdogana, Putina nebezpečné?

Je. Tento trend souvisí s onou únavou z demokracie. Jenže to je to: je třeba si uvědomit, že nestačí jednou za čtyři roky odvolit a pak se divit a nadávat. Lidi se musí naučit účastnit se procesu řízení prakticky každý týden nebo měsíc, kdy zasedá zastupitelstvo. Na politiky se musí dohlížet. Možná to zní šíleně, protože kdo na to má mít čas, jenže jak jinak své prostředí kultivovat? Jsem přesvědčen o tom, že sebelepší člověk, který do politiky vstoupí a není kontrolován, po nějaké době zvlčí.

Myslíte, že politika opravdu je prostředí, kde duše časem odumře anebo kde od přirozenosti může přežít pouze buldok a hyena? Napadá mě politik, který to zvládl dobře.

To by mě zajímalo, kdo vás napadl.

Vladimír Špidla.

Ano, s tím bych souhlasil, ale jeden člověk je žalostný výsledek za dvacet pět let nové politiky. Snad bych ani nemluvil konkrétně o vysokých funkcích, myslím, že na komunální úrovni je hodně slušných lidí, ale zároveň hodně neslušných. Jelikož tam není tolik vidět.

Není to ale příliš obecné konstatování? Zaklínat se komunální úrovní politiky je oblíbený tah, ale přitom málokdo o ní něco ví a zná její představitele.

My se Plán snažili točit právě proto v městských částech, abychom se dostali ke konkrétní politice blíž. O tunelu Blanka může v hospodě mluvit každý, i když o něm nic neví. Něco si přečte v novinách, něco zahlédne v televizi a k pivu to stačí. Ale když víte, kdo vám sedí na zastupitelstvu a co se děje v parku za vaším domem nebo proč se prodala nedaleká fabrika a dělá se z ní bytový dům, už to vnímáte jinak, už to skutečně prožíváte. Protože nikomu není jedno, co se mu děje před okny. Ale o tom jsme se už bavili: lidi musí chodit k volbám a pak se minimálně jednou za měsíc starat o to, o čem se na radnici zrovna rozhoduje. Jinak je to, jako kdyby vás zavřeli do cukrárny. Když vás nebude nikdo hlídat, vypleníte ji.

O tom pochybuji, protože když se přejíte, tělo řekne dost a nemáte šanci sníst celý krám. Není však nárok, který vznášíte, přísný ve společnosti, která měla po radikální proměně poměrů pouze jednu generaci na to přivyknout novému pořádku?

Když bydlíte ve svém domě nebo bytě, také v něm uklízíte a jednou za týden projdete i místa, kam běžně nezavítáte.

To je hezký ideál, ale nemyslím, že jsme k němu dozráli. Když pozoruji chod paneláku, v němž žiji, funguje naše společenství vlastníků tak, že každý se stará o svůj byt, ale povinnost dbát také o chodbu a společné prostory vnímá málokdo.

Ano, to znám – byl jsem předsedou takového společenství. To je pro mě modelová škola demokracie. Máte třicet partají, které je těžké už jen svolat na schůzi a donutit, aby si přečetly, co se na ní bude projednávat a o čem by si měly zjistit další informace. Je to zkouška trpělivosti a vyjednávání a každé hlasování o hloupém okapu funguje jako záminka k hádce. Proto mluvím o zkušenosti na nejnižší úrovni. Když se nedomluví čtyři byty, jak se mají domlouvat strany, které mají k dispozici celé okresy?

Film čeká zvukový vývoj

Říkal jste, že film vznikl kvůli pocitům obyčejného člověka, který nic nezmůže. Jenže ve filmu vlastně obyčejní lidé nejsou. Jsou tam buď politici a developeři, anebo takoví aktivisté, jejichž zjev nepůsobí obyčejně. Za vrchol svého snažení považují zapálený oheň na ulici v bubnu od pračky. Taky je tam scéna oslavy na náplavce, mejdan, na němž aktivisté slaví odblokování tohoto prostoru a své vítězství nad městem. A první, co je vidět, jsou ženská ňadra. Já je mám rád, ale třeba optikou mých starších příbuzných tam není nikdo, s kým by se mohli identifikovat. Budou to vnímat jako něco zaměnitelného dejme tomu s gay pride: alkohol, sex, ale rokenrol sotva.

O těch prsou stále přemýšlím, zda to byl šťastný nápad, je tam dávat. Je to zachycení spontánní akce a ta slečna v tom baru pracuje. Jestli je to zavádějící scéna, mrzí mě to a neodhadl jsem to. Ale nepřeceňoval bych ji, je to osobní scéna. Ostatně každý film má mít přestávku, tak to je ona. Pokud jde o toho hrdinu, k němuž se nelze vztáhnout: stává se, že společnost je rozparcelovaná a každý, kdo se chce postavit nějaké nespravedlnosti nebo přesile, je velmi často touto přesilou zobrazen jako podivín, kverulant, podezřelá a téměř vyšinutá osoba. Možná časem takový opravdu začne být, protože jeho silnější protivník, který má větší politické, ekonomické a mocenské nástroje, ho k vyšinutosti dosune. Takže je těžké hledat mezi účinkujícími někoho „normálního“, protože kdo se půjde přít s arogancí moci? Obyčejný člověk ne. Na onu domovní schůzi nepřijdou ti obyčejní. Ti mají dost svých jiných, „důležitějších“ věcí na práci, takže dorazí věční stěžovatelé, jelikož ti nemají co jiného dělat, anebo ti, kteří tuší svůj záměr a těží z toho, že většina nepřijde. Už lidský výběr na začátku predikuje charakter hrdinů.

Plán je svérázný příspěvek k nekonečným seriálům mluvících hlav. Ačkoli takřka celých devadesát minut tam nějaká mluví a je v detailu, výsledek je velmi dramatický. Jak jste ho dosáhli?

To je velká zásluha kameramanů. Náš záměr byl ukázat Prahu atraktivně, protože jsem věděl, že po pěti letech nebude nikoho zajímat film, který rezignuje na práci s rytmem. Proto jsme dotáčeli co možná nejvíc různých netradičních pohledů na Prahu. Nakonec obrovskou práci odvedla střihačka Evženie Brabcová. Bez ní by výsledek nebyl takový, protože na střihu jsme si dávali záležet a věnovali se mu půl roku. Nasbíraný materiál tolik času potřeboval. Měl jsem i nabídku, aby vznikl ještě seriál, jenže ten by přinesl jedinou novinku: film by nekončil na konci minulého roku, ale musel by pokračovat dál, zaměřený na témata, která rezonují teď. To by pak vznikla ona nekonečná soap opera. My jsme se ale z nasbíraného materiálu snažili vydestilovat jeho podstatu, proto už bych se k němu nevracel. Sice se mění tváře a kulisy, ale mechanismy zůstávají stejné, což člověka unaví.

Plán hodně akcentuje jazyk. Čeština stojí v centru dění a film je potřeba také slyšet.

Jsem za tenhle postřeh rád. Nevím, čím to je, možná tím, že hraji v kapelách, každopádně zvuk je pro mě důležitý a vždy trpím, když je ve filmu odbytý. V obraze se neustále vyvíjejí nové čipy, kamery a víceméně už není kam oko posouvat, avšak zvuková stopa filmu skýtá obrovské možnosti dalšího vývoje. Právě i v dokumentárním filmu. Baví mě míchat se stylizovanou hudbou přirozené ruchy, které se vyskytují kolem nás. U tohoto filmu jsem měl požadavky na industriální charakter hudby. Skvěle mu vyhověla jednak kapela WWW, která mi poskytla jen instrumentální verze svých tracků, jednak Ondřej Gášek, který si říká Aleff. To je pro mě velký objev. Jezdí po Evropě a nahrává zvuk kovadliny nebo jez na Bečvě a z těchto zvuků sestavuje svoje sklady. To jsem si představoval, že v tom filmu bude, protože původně jsem toužil zachytit zvukovou mapu Prahy. Jenže nasbíraný materiál nebyl silný, byl banální. Ale tihle hoši se zvuky pracují a umějí jejich realitu posunout, takže mi nabídli unikátní zvukovou stopu, v níž je spousta skvělé hudby, která vyznění filmu výrazně násobí. I když napoprvé to člověk asi nezachytí.

Ještě k tomu jazyku – nynější předvolební kampaň je zajímavá tím, že se snaží být konkrétní, zaměřená na konkrétní věci. Objevují se slogany o uklízení psích výkalů, veřejné dopravě zdarma, o chodnících pro chodce. Ani ta konkrétnost nepomáhá, je to prázdné žvanění. Čím to?

To se vracíme k té atrofované demokracii. Jako by se podstata vyprázdnila a zbyla hesla, která se objeví jednou za čtyři roky. Vytrácí se paměť. Titíž lidé, kteří před deseti patnácti lety byli ochotni nechat zastavět cokoli kolem sebe, teď brojí za zachování parků. Zachráníme váš park a naboucháme do něj rybníček, volají. Nejenže se jazyk politiky dávno posunul do reklamních sloganů, teď odráží víru, že lidi už nepřemýšlejí. Anebo je to strategie zahltit lidi do očí bijícími nesmysly, aby se neptali po skutečných záměrech jejich hlasatelů. Ostatně Plán si hraje s myšlenkou, že politici tu nejsou sami za sebe, ale jsou to vyslanci zájmů jiných.

To jsou mi vyhlídky. Má v nich demokracie šanci přežít?

No určitě, protože nic jiného nemáme. Byl bych rád, kdyby Plán přispěl k uvědomění si, že jde o naše města a jiná nemáme. Musí zvítězit snaha domluvit se. Pořád ještě je čas zastavit dravčí touhy rozparcelovat město k svému užitku a nepřemýšlet, co bude za čtyři roky. Uvědomil jsem si při natáčení, jaký máme aspoň v Praze diktát rozhodnutí. Na všechna musí dojít během jednoho volebního období, protože žádný ze zastupitelů nemá jistotu, že bude zvolen i příště, takže místo aby koncepce vývoje držela generální linii, vyměňujeme ji co čtyři roky. Jestliže se každá garnitura chce zviditelnit, je to, jako byste pořád přemalovával nadějné načaté plátno.

A čím to je, že se vlády u nás tolik střídají? Ve filmu se jeden z městských architektů svěřuje, že v Bilbau měli za třicet let dva starosty a snadno se jim pak plánuje. Já pamatuji pouhé tři německé kancléře, ale od vzniku republiky máme jedenáctého premiéra. Je to nesebevědomí?

Dobrá otázka. Míra nestability této společnosti je pozoruhodná a může za ní být jen netrpělivost či neschopnost vidět dál než za první chybu a první horizont. Jestliže se do Česka vozí oblečení, které nikdo na Západě nekupuje, a potraviny, které by tam nikdo nejedl, je logické, že si necháme líbit taky import mizerné architektury. Recyklované developerské projekty staré dvacet třicet let, které by si nikdo nedovolil postavit v Kodani, u nás vzniknou. Je to nedostatek sebevědomí? Nebo zkušeností a rozhledu? Vkusu? Jinak by si lidi nenechali líbit to, čeho jsem svědkem. Naše společnost je asi v půlce svého odchodu z Egypta, ještě nás dvacet let čeká. Už ve Starém zákoně je vlastně dobře vyměřená lhůta, za jak dlouho se ze zotročeného národa stane svobodný. Lidstvo to ví už dva tisíce let, nic neuspěcháme. Ale nemůžeme se divit, když jsme ochotni nechat si udělat ze země montovnu a z města turistickou atrakci. Možná je to vážně nedostatek sebevědomí. Jeden developer mi říkal, že se uplácí všude a že uplatitelní jsou všude, ale že v Čechách je pozoruhodné, jak levně jsou uplatitelní. To je možná odpověď na všechno.

Nesamozřejmost existence

Nad Plánem i nad seriálem Kancelář Blaník, na němž se podílíte, mě napadá, že obě díla utvrzují v lidech pocit „takhle to je“. Nemělo by to ale být opačně, totiž „takhle to nemá být“?

Ale tím to přece má začínat. Ani v jednom díle jsem si nic nevymyslel, jak je to v nich, tak je to opravdu. Blaník jsou grotesky, záměrně pokřivená gogolovská zrcadla. Plán je ryzí dokument. Obě díla sázejí na totéž: zobrazíte-li skutečnost, jak je, v lidech se něco pohne a získají naději. Za první týden promítání Plánu mám na film skvělé ohlasy a lidi mi říkají: O problémech, které jste natočil, jsme nevěděli, s tím se musí něco dělat. Myslím, že to je důležitá reakce. Já bych rád, aby se díky filmu začalo něco dít. Proto taky vyjma kinodistribuce dáme film k dispozici v plné kvalitě a za šedesát korun na web Aerovod.cz, neboť nepropadám iluzi, že lidi z Jižního Města, Ruzyně nebo Proseka se rozjedou do Světozoru. Ale když budou mít šanci pustit si ho doma v plné kvalitě, možná to udělají. To je další důvod, proč teď: možná volby jsou paradoxně čas, kdy filmy jako Plán zaujmou i takové diváky, které by v jiném čase nezajímaly.

Copak se lidi u nás ještě nenaučili chodit na dokumenty do kina?

Nevím, zda si navykli chodit do kina, anebo ne, netroufám si říct. Ale generace, která vyrostla, je vychovaná v tom, nedělit film striktně na hraný a dokumentární, protože v celém světě se točí tak fantastické množství skvělých dokumentárních a hraných filmů, že rozdíly mezi nimi se stírají a jde o to, vidět dobrý film. Naděje do budoucna tkví právě v tom, že lidi přestanou rozlišovat a bude je zajímat pouze kvalita díla. Dělení mezi oběma kategoriemi má samozřejmě nadále svůj smysl z hlediska rozdílného způsobu financování a distribuce, ale divácky je to jedno. Trh s dokumentárními filmy je obrovský a rozvinutý a je to dobrý byznys podporovaný všemi televizemi. Jsem za to rád, protože být ta řada jednosálových kin odkázaná jen na blockbustery, dávno by zemřela na úbytě. To se neděje, protože když je kino dobře opečovávané a má dobrou dramaturgii, může si dokonce dovolit nasazovat dokumenty a diváci přijdou.

Není to vidění jen očima velkého města?

Samozřejmě, já si nedělám iluzi, že to tak je všude. Jezdím patnáct let po republice a vidím, že kinaři jsou skoro národní buditelé, kteří dělají svou práci na hraně rentability. Dostat dneska člověka do kina je těžké, právě proto chceme film nabízet i na webu.

Národní buditelství se v posledku vrací skoro v každém rozhovoru, který dělám. Jako by pořád bylo na stole, byť v každém oboru jinak zaujaté. Jako by pořád Češi nepovažovali svou existenci za samozřejmou, a tak nepřemýšleli, co bude zítra, protože čas je jen teď.

Možná je buditelství v tomto národě zakořeněno, možná se většina národa chová a tváří, že spí, takže někdo má pocit, že je potřeba občas zatřepat a probouzet. Ale možná je to naopak, že nespíme a žijeme v příjemném polospánku. Vezmeme-li v úvahu, že češtinou mluví tolik lidí, kolik žije v New Yorku, možná je naše existence nesamozřejmá. Anebo tak: determinace a handicap plodí nutkání někoho doběhnout, překonat, a současně vytvářejí pocit důležitosti větší, než je realita. Zároveň tak ale vzniká velké množství pozoruhodných věcí, handicap plodí činorodost – a možná že ona je výsledek onoho obrozování.

Co bude dál s Blaníkem? Seriály bez konce se obvykle vyčerpají. Přemýšlíte o tom, jak dál?

Ano. Po úspěšné první řadě přišla internetová televize Stream.cz s požadavkem, abychom natočili další řadu. Máme hotové čtyři díly, začnou se vysílat od října. Ale jinak si opravdu hlídáme, abychom viděli na konec – první řada měla čtrnáct dílů, druhá jich bude mít dvanáct. A na jejich konci zjistíme, jestli má cenu pokračovat.

Spolu s Robertem Geislerem a Markem Najbrtem jste oslavováni za to, že jste „objevili“ politickou satiru. To je samozřejmě nonsens, ale je fakt, že v inteligentní podobě u nás roky spala. Čím je tohle?

Jde jen o to, že teď se našel někdo, kdo byl ochotný trošku zariskovat a nést odpovědnost, která s takovým projektem souvisí. Když jsme Blaník nabízeli České televizi, nechtěl se ho nikdo ujmout, nejspíš právě proto, že satira jsou vyhrocené názory, u nichž musíte počítat s reakcí.

Chystáte se tedy vyjít vstříc většině a natočit něco lidovějšího?

Ne. Dělám film o Rádiu 1. U toho odpočívám, protože to bude hudební film o transformaci české společnosti v 90. letech. Chystám dokument o slam poetry. A v naší autorské trojici s Najbrtem a Geislerem chystáme po Mistrech a Polskim filmu další velký film. Ale je to běh na dlouhou trať, hotový bude za několik let. Má závažné téma, pojednává o vodě a energii, o jakémsi kolapsu. Nastíněno jednou větou to zní jako nějaký new age projekt, třebaže je to sci-fi ze současnosti – takový Vodní svět 2.