Novému americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi někteří komentátoři předpovídají (možná je to v jejich případě jen přání otcem myšlenky) osud Richarda Nixona. Sedmatřicátého prezidenta Spojených států, který musel rezignovat po aféře Watergate, jež otřásla důvěrou Američanů v politiku. Něco podobného by prý mohlo potkat i Trumpa, který se v kampani projevoval jako, mírně řečeno, ležérní ve vztahu k zákonu a omezením, jež ukládá výkonné moci. Nixon i Trump přišli do Bílého domu v době v něčem podobné, poznamenané hlubokým rozdělením společnosti. Tedy střetem mezi stoupenci tradice a vyznavači změny, jejichž představy byly často dost extravagantní.

Ve druhé polovině šedesátých let, v čase Nixonova nástupu, byla ale situace nesrovnatelně vyhrocenější než dnes. Změna, již přinesl tehdejší revoluční pohyb, byla daleko víc šokující a radikálnější než to, co prosazují dnešní studentští radikálové. Amerika zažívala vlnu politického násilí, jemuž padli za oběť třeba bratři Kennedyové nebo Martin Luther King. Při pouličních bouřích hořela města, policie střílela do demonstrantů, objevovaly se teroristické skupiny, rostla kriminalita, měnila se kultura, nic nebylo jako dřív. Amerika zároveň na mezinárodní scéně měla protivníka, jehož vliv rostl, a existovala možnost, že to soupeření přeroste v jadernou válku. V jednom velice nepopulárním konfliktu už armáda Spojených států bojovala, mladí odvedenci se z něj vraceli v rakvích. To jenom pro ty, komu dnešní doba a situace ve světě připadají, ach, tak ukrutně strašné.

Nixon a Trump mají společné asi i paranoidní vnímání světa, který je vždycky plný zákeřných nepřátel. Nechuť k „elitám“ (za Nixonových časů se jim ale takhle neříkalo), především těm mediálním. Oba v táboře politických protivníků budili prudké nenávistné reakce. Oba svým způsobem páriové, tady ale podobnost končí. Donald Trump si mohl připadat jako vyděděnec, protože ho svět „starých peněz“ a vůbec americké aristokracie nikdy nepřijal. Viděl ho jako směšnou figuru, vulgárního chlapa z televize, který měl to štěstí, že po otci zdědil jmění, ale není možné ho brát vážně. Nixon cítil mezi mocenskou elitou spíš hořkost člověka, jenž vzešel z malých poměrů, všechno v životě si musel vydobýt sám. Ve své upjatosti byl Trumpovi hodně vzdálený, necítil se dobře před kamerou. Jeho televizní debata s Johnem Kennedym ho stála volby, působil v ní jako zakaboněný, nevlídný muž se strništěm na tváři (posluchači, kteří ji slyšeli v rozhlase, přitom většinově měli za vítěze Nixona). Především ale: zatímco Donald Trump je první prezident, který nastupuje do úřadu bez zkušenosti ve veřejné funkci, Nixon byl zkušený až na půdu, snad byl až „překvalifikovaný“. Desetiletí v politice, za Eisenhowerových časů byl dvakrát viceprezidentem, jedna neúspěšná, ale jen těsně prohraná prezidentská kampaň.

Lidi to tak chtějí...

A ještě v jednom ohledu byl Nixon Trumpovým protipólem. Zatímco nový americký prezident je v programových věcech tak trochu záhada – jeho postoje jsou často protikladné, působí jako ad hoc vychrlené sentence, určené k co nejrychlejšímu zapomenutí –, Nixon byl skutečně protřelý praktik reálpolitiky. Věděl, co chce, věděl, proč to chce a jak toho dosáhnout. Dokázal hrát dost špinavě, ale taky účinně. V zahraniční politice byl úspěšný nejenom na symbolické rovině – třeba jeho cesta do Číny byla překvapivá a změnila rovnováhu sil, přitom to mohlo působit, že se Amerika v boji proti sovětským komunistům spojila s ještě šílenějšími komunisty čínskými. Podruhé byl zvolen tím nejvýraznějším rozdílem v historii (zasloužili se o to i demokraté, kteří proti němu postavili obtížně volitelného McGoverna). Nedlouho po tom slavném vítězství musel ale z úřadu, potupen, odejít. Dohnaly ho jeho slabosti, jeho paranoia a, řekněme, volnější vztah k pravdě. V aféře Watergate vyšla najevo míra špinavosti té jeho hry na domácím poli – jeho lidé se vloupali do ústředí demokratů a instalovali v něm odposlechy. Nixon vzdorovitě přesvědčoval národ, že „není lump“. Nakonec ale jeho lži vyšly najevo. Ztratil podporu v Senátu a rezignoval sám, aby nebyl odvolán.

V Nixonově pádu sehrál významnou roli advokát John Dean, jenž sloužil jako právní poradce Bílého domu. Účastnil se po vloupání do Watergate zakrývání stop, v následujícím procesu se ale stal významným svědkem obžaloby, jeho trest byl mírný. V rozhovoru pro časopis The Atlantic tento měsíc mluvil o svém strachu z Trumpa a jeho autoritářských sklonů. Prý má o Trumpově Americe i zlé sny. Mezi novým prezidentem a Nixonem vidí velký rozdíl.

Dean zažil v Bílém domě prezidenta přinejmenším sporného charakteru, který ale také prožíval neustálý vnitřní konflikt, to horší v něm naráželo na nějaký limit. Ideál, o němž si byl Nixon dobře vědom, že je mu vzdálený, přesto mu ovšem nastavoval nějaké meze. S Deanem prý mezi čtyřma očima často dlouze mluvil, některé svoje myšlenky a nápady zavrhoval s tím, že to či ono by prezident přeci jen neměl dělat nebo říkat na veřejnosti, byl sám se sebou ve sporu. Podobnou – alespoň zbytkovou – zdrženlivost Dean u Trumpa nevidí, ten působí jako z jednoho kusu a se sebou problém nemá. Zároveň ale nevěří, že by nový prezident mohl nějakým zásadním způsobem narazit, ztratit kvůli tomu podporu stoupenců. Projde mu prý u nich všechno.  

Asi je to taky znamení doby. V časech Nixonova prezidentství a později rezignace byla Amerika výrazně rozdělená, pořád v ní však existoval nějaký společný základ. Do značné míry sdílená představa o tom, co je dobré a zlé, která nebyla vázaná na politickou či společenskou příslušnost toho, kdo se dobrého nebo zlého dopouští. Donald Trump se dostal k moci v době, kdy se vnímání společného rychle vytrácí, je nahrazováno kmenovostí, jež učí jediné: „naši“ mohou všechno. Jeho prezidentství jednou skončí, třeba ho vystřídá politik nebo politička vyznávající opačné hodnoty než on, s jinou rétorikou. Je ale docela pravděpodobné, že tuhle „neomezenost“ bude s Trumpem sdílet. Lidi to tak chtějí, nejenom v Americe.