Někdy hluboko v „devadesátkách“ jsem o něm slyšel historku z první ruky. Vyprávěla mi ji Mary, což je osoba důvěryhodná, lež je jí cizí a o hudbu se zas až tak moc nezajímá. Kdyby cítila potřebu vymyslet si historku, týkala by se asi něčeho (někoho) jiného.

Takže. Jde takhle Mary brzy ráno vyvenčit psa do Central Parku, lidí je tam v tu hodinu jenom malinko, ale jeden postarší pejskař by se našel. Dají se do řeči o takových těch pejskařských záležitostech a vůbec o životě, Mary mu vypráví nějaké svoje nedávné pracovní zážitky a ze zdvořilosti se ho zeptá, co dělá on. „Hraju v kapele.“ Mary to zas až tolik nezajímá, ale sluší se zeptat se v jaké. „Rolling Stones.“ A kruci, o téhle kapele ví i Mary, existuje i pár písniček, co by znala, podívá se na toho dědulu líp a vypadne z ní: „Promiňte, já si hned říkala, že jste podobnej Ronniemu Woodovi.“ – „Hmmm (chechtot), já jsem Keith Richards.“

Jako s Rakouskem-Uherskem

Typická historka o KR, pro někoho třeba až podezřele. První kytarista Stones z ní totiž vychází přesně tak, jak ho máme rádi. Chlapík v zásadě příjemný a schopný nadhledu nad svým statusem hvězdy, světová celebrita, která se věnuje všedním úkonům, neřeší, že je pro někoho anonymní, snese i „potupu“ – být nepoznaný je pro osobnost určitého druhu pořád menší „urážka“ než být zaměněn za někoho jiného. S Keithem Richardsem je to podobné jako s Rakouskem-Uherskem: kdyby nebyl, museli bychom si ho vymyslet. A jistým způsobem se to asi i děje – Keith Richards si pro dobro světa vymýšlí Keitha Richardse, dobře si vědom toho, že je to pro další rotaci té koule prostě nutné. Jinými slovy, občas asi docela kecá a velice se tím baví. Anebo je to ještě jinak: všechno se to stalo a všechno se to děje, ale má to jiný význam, než by se na první pohled zdálo. Třeba ta slavná historka o šňupání popela mrtvého otce. Nejprve byla interpretována jako další exces přeborníka v excesech, potom pobaveně glosována jako příklad richardsovské „latiny“, jejž senzacechtivý mediální svět dychtivě zbaštil (taky jsem si v tom ohledu přisadil), a nakonec, po pár letech, přišel protagonista s vlastním vysvětlením – stalo se to, ale ne jako projev toho, že je mi všechno jedno a nic mi není svaté, ale z pocitu ztráty a touhy po nějakém spojení s člověkem, který odešel.

Keith Richards zrovna vydal desku, jmenuje se Crosseyed Heart, ten název jeho osobu nebo jeho image vystihuje. Šilhavé, tedy jaksi neregulérní, trochu šejdrem, možná dezorientující, pořád ale srdce, hlavně srdce. Ta deska stoprocentně plní svůj účel, posluchač se z ní dozví, že Keith Richards je stále naživu a že nepřestal být Keithem Richardsem. Tedy mužem, který by raději neměl moc zpívat, čehož by si ve svém věku už mohl být vědom, a přesto to dělá, anžto je Keithem Richardsem, o němž je známo, že má všechno jaksi na háku. Nevadí mu předvést se jako nezpěvák, navíc nikoli toho typu, který kompenzuje ne úplnou zvládnutost svého projevu tím, že je nějak zajímavý, při vší syrovosti a třeba i díky ní strhující. KR je nezpěvák druhu o hodně tuctovějšího. Ale taky hraje na kytaru a v tom ohledu rozhodně není – po klausovsku řečeno – nekytaristou.

V Scorseseho koncertním filmu Shine a Light sice s ironií říká, že z něj a Ronnieho Wooda (po všech těch desetiletích společného hraní jsou spolu ti dva schopni jezdit na dovolenou, kde se Richards potluče po pádu se stromu) se jeden dobrý kytarista složit dá. Jasně, podle statistických metod měření virtuozity by Richards asi nebyl zrovna světová špička, jeho hraní má ale ducha a cit, je snadno rozpoznatelným způsobem „jeho“, houpavé, žádný přímočarý pochod, pohroužené do sebe a vřelé. A člověk, který v jednasedmdesáti letech, maje tolik peněz, že je už velmi pravděpodobně nestihne utratit, i kdyby se hodně snažil, stejně natáčí desky, tak může činit asi jenom z jednoho důvodu. Chce to dělat. Rád hraje, neřeší, jak moc se to komu bude líbit, nepředstavuje si, že by tím udělal díru do světa.

Ze zlého hocha milým staříkem

Richardsovo hraní je – jak se dnes s oblibou říká o potravinách – s příběhem. A je to příběh, který si publikum rádo vyslechne, svým způsobem je to taky příběh potřebný. V jeho prvních fázích vystupuje mladý muž, z nějž se stane světová hvězda, v časech, kdy svět ještě nebyl tolik zvyklý na to, že má hvězdy takového kalibru. Patří do skupiny, která je pověstná svou divokostí a bezohledností a zbožňovaná způsobem, jejž musí být těžké vydržet. Propadne všemu možnému, je ztělesněním „heroinové elegance“, jeho život je jeden velký výstřelek, taky dost tvrdý – k němu, ale i od něj, směrem k lidem kolem. Stane se ledacos, kdekdo na to doplatí, někdo se nechá zneužívat výměnou za privilegium existence v blízkosti božstev, někdo třeba taky umře, a veliké účasti se od Richardse nedočká (jeho reakce na smrt Briana Jonese třeba zrovna cituplná nebyla).

Postupem času, kdy se vývoj hudby zase pohne a z Rolling Stones jsou vysmívaní dinosauři, pro část publika nic víc než draze ozvučený pytel peněz, je i Richards vnímaný jako smutný úkaz, sbírka závislostí s kytarou kolem krku. Jenomže známá věta z Čínské čtvrti – „Politici, ošklivé domy a prostitutky se stanou úctyhodnými, když vydrží dost dlouho“ – zjevně platí i pro kapely, alespoň některé, třeba Rolling Stones. Najednou už to nejsou dinosauři, ale jaksi přirozená a odvěká součást životního prostředí západního člověka, bylo by to divné, kdyby nebyli, snad i docela smutné.

A ze „zlého hocha“ se stal milý stařík (možná by nad touhle představou zamlada ohrnoval nos), zábavný chlapík, jehož by asi nikdo neoznačil za fešáka, který působí jako opilý a možná i je, jeho opička je ale vlídná a snad i v něčem moudrá. Člověk, který má za sebou tohle všechno, v sobě asi musí mít alespoň stopu nadhledu. Je to povzbudivá story, asi se v ní dá vidět příběh zmoudření, trochu šilhavého, stejně jako to srdce, různí posluchači v ní mohou najít různé jiné leitmotivy. Mně by se líbilo, kdyby to byl příběh o moci hudby, lásky k ní, která jednomu může pomoci přežít i na dně hodně hlubokých propastí. A jedna věc se na Keithu Richardsovi dá brát vážně a bez pochybností – miluje ty písničky. A snad taky příběh o tom, že pro určitý typ hříšníka má ta ještě vyšší moc než hudba trochu slabost.