Andrej Babiš má za sebou první vystoupení v nové životní roli vůdce sněmovní opozice. Je to role, o kterou moc nestál – z pochopitelných důvodů. Dlouho trvalo, než ji vůbec byl ochotný přijmout, dost možná taky předpokládá, že ji bude hrát jen dočasně, protože z parlamentu třeba jednou zamíří na kopec nad budovou sněmovny. A taky je to úloha, na kterou není, řekněme, osobnostně vybaven.

Protože šéf opozice není tak docela šéf. Je to šéf těch, kteří momentálně nešéfují. No a s nešéfováním AB v posledních letech moc zkušeností nemá, „umí“ jenom šéfa. A život šéfa má různé výhody a taky různé domnělé výhody. Šéfa firmy, šéfa strany, šéfa vlády například nikdo neutne, když se zbytečně dlouho vypovídává, neřekne mu, že už jenom otravně plácá. Šéfovi všichni zatleskají. Jistě příjemné. Ale pro člověka, který vystupuje jako vůdce parlamentní opozice, potenciálně nebezpečné. Protože pro člověka v takovém postavení jsou slova to nejdůležitější, jsou nástrojem boje, a proto je potřeba umět je používat.

Debata před hlasováním o důvěře kabinetu Petra Fialy byla Babišova řečnická premiéra v nové úloze. Pojal ji vskutku epicky, jeho vystoupení trvalo čtyřiaosmdesát minut, skutečně šéfovská stopáž. Únavně pomotaných čtyřiaosmdesát minut, sestavených ze zabloudivších vět, neschopných najít vlastní konec, chrlených řad čísel, emotivních výkřiků. Skoro půldruhé hodiny snahy obhájit sám sebe, připomenout tomu, kdo by snad byl schopný poslouchat, že Andrej Babiš byl dobrým šéfem, který tuto zemi dovedl k historicky nebývalé míře štěstí – nebo tak něco.

A dá se snad čekat, že poslanci ANO ten proslov vyslechli, anebo se tak aspoň tvářili, jsou už naučení. Reprezentanti vládních stran mohli být naopak rádi, takového Babiše v příštích letech potřebují. Opozičního lídra, který ztratil šéfovskou aureolu a teď už se jenom ztrapňuje, plýtvá energii na úmornou sebeobhajobu, do níž se beznadějně zamotává.

Ve svých premiérských časech Andrej Babiš o sněmovním prostředí mluvil s opovržením, jako o místě, kde se jen neproduktivně žvaní. Teď dokazuje, že tuhle představu hezky internalizoval a je odhodlaný ji v praxi naplňovat. Problém pro něj nepředstavuje to, že blábolí, blábol může v politice slavit velké úspěchy, důkazů se najde dost. Musí ale splňovat určité předpoklady. Například být aspoň zábavný, naplňovat představu „cílové skupiny“ o tom, co je vtipné a chytré. Anebo mobilizující, bojovný.

Pokud ale včerejší expremiérovo vystoupení neslo nějakou emoci, byla to ukřivděnost, otravná potřeba dokazovat světu, že skončivší šéf byl ten nejlepší šéf. Energie potřebná k nastartování nějaké další fáze kariéry se v tom najít nedala. Z rozhovorů s různými lidmi mám občas dojem, že vítězství Andreje Babiše v prezidentských volbách je prakticky nevyhnutelné. Jistě, třeba ti expremiérovi mytičtí marketéři zase zapracují, třeba bude v přicházejících těžkých dobách fungovat nostalgie po zlatých časech za premiéra AB. Ta hypotetická Babišova výhra by ale byla především důkazem neschopnosti tábora jeho protivníků. Nebylo by to poprvé.