Děje se přesný opak toho, co většina ekonomů předpovídala. Očekávání, jak Britům přinese červnový výsledek referenda o odchodu z Evropské unie takový šok, že to stáhne ostrovní ekonomiku do recese, se nenaplňuje. Za červenec, tedy bezprostředně po referendu, naopak hlásí Londýn ve službách, které tvoří 80 procent výkonu ostrovního hospodářství, nejlepší výsledky za dvacet let.

Lidé ani firmy tak zjevně nepodlehli hysterii a obavám z budoucnosti, kterou všichni šiřitelé strachu po brexitu čekali. Dál nakupují a investují, čímž drží zemi v prosperitě. Londýnu pomáhá také oslabená libra a správné rozhodnutí Bank of England předejít panice a strachu z budoucnosti sérií zásahů na podporu ekonomiky. Recese, jíž se všichni včetně centrální banky obávali, se zatím nerýsuje.

Do mnohem složitější situace se naopak dostává kontinentální Evropa v čele s Německem, a tím pádem i Českem, které je na něm hospodářsky závislé. Zkušenosti z poslední doby ukazují, že když se propadne německá ekonomika a speciálně průmysl, přibližně do půl roku přichází útlum i k nám.

Po několika letech druhého nejsilnějšího období prosperity v historii České republiky – kdy má práci rekordní množství lidí, firmy si stěžují, že už nemůžou najít nové zaměstnance, a platy nabírají na rychlosti růstu – přicházejí první varovné signály ohrožení.

Nejsou vidět jen ve zprávách z Německa, ale už i z domácí ekonomiky. Prudký pád průmyslu v červenci většina ekonomů bagatelizovala tím, že se na něm podepsaly celozávodní dovolené ve velkých průmyslových firmách v čele s mladoboleslavskou Škodou Auto. Jenže už v té chvíli se zároveň ukázalo, že podnikům prudce klesají zakázky a objednávky do budoucna. A to jak z domova, tak především ze zahraničí.

Útlum vývozního šampiona

V červenci se oproti předchozímu roku snížil vývoz z Německa o deset procent. Je to největší pád vývozní velmoci, která má dlouhodobě obrovské obchodní přebytky, za poslední více než rok. I v Berlíně se objevila – tak jako u nás – chlácholivá vysvětlení, že je to prostě kvůli dovoleným, které se ve velkých firmách tradičně vybírají kolektivně a část provozů se odstaví. 

Jenže se srovnává červenec s loňským červencem a také tehdy jeli lidé z německého průmyslu na dovolenou. Srovnání nevypadá dobře ani s předchozím měsícem, ukazuje pád vývozu o 2,6 procenta. Opět nejrychlejší za poslední více než rok. Červenec roku 2015 byl ale pro německé vývozce skutečně rekordní, takže až z příštích měsíců se pozná, jak je trend skutečně hluboký.

Německým firmám ovšem – stejně jako těm českým – klesají zakázky do budoucna. Mnichovský institut IFO upozorňuje, že tamní průmyslníci, pokud jde o nové zakázky, nehledí do budoucna s optimismem a čekají další pokles.

Zakázek Němcům ubývá především mimo Evropu: v Číně, Rusku, Japonsku i v Americe. V červenci klesl Berlínu vývoz do těchto regionů o 13,8 procenta. Do zemí Evropské unie včetně Velké Británii Němci vyvezli o 8,8 procenta méně než loni.

Pád exportů mimo Evropu i uvnitř Evropské unie však není žádnou německou výjimkou. Zasahuje značnou část zemí a naznačuje celkové oslabování evropského hospodářství. Začíná se ukazovat, že oživení, které přišlo po krizi eurozóny, bohužel nebude tak pevné, jak značná část ekonomů čekala.

Při pohledu na srovnání výsledků vývozů za prvních sedm měsíců letošního roku padají exporty téměř všem zemím Evropské unie. Česká republika je s růstem o čtyři procenta jednou z mála výjimek. Podobně jsou na tom ostatní průmyslové země střední a východní Evropy. Ty jsou jako my závislé na Německu a jejich firmy fungují velmi často jako dodavatelé částí a polotovarů do německých strojů.

Dál už se vyvážejí se značkou „Made in Germany“. Takže i na ně to oslabení dopadne – podobně jako na nás – s časovým odstupem.

V Německu se totiž ten pád urychlil teprve s postupem léta. Za celých sedm měsíců je ještě Berlín na nule. U dalších zemí západní Evropy už je vidět oslabení. Vývoz padá Francouzům, Italům i Skandinávcům, kteří jsou podobně jako Němci silnými exportéry do zemí mimo Evropu. Poměrně silný pád vývozu zažila v prvních sedmi měsících také Velká Británie.

Export jejich průmyslového zboží se propadl o 12 procent. Jenže pro Londýn, na jehož prosperitě mají ze zmíněných 80 procent podíl služby, hraje industriální výkon podstatně menší roli než pro průmyslové země typu Německa nebo České republiky. Británie, stejně jako další velké země, také dokáže lépe odolávat recesím na zahraničních trzích silnou domácí spotřebou.

Ta často zachraňovala před ekonomickým pádem také Francouze. Rozvážní, finančně konzervativní Němci se naopak vždy, když vidí problémy v zahraničí, do útrat příliš nehrnou, protože se začnou obávat budoucnosti. Tím svoji ekonomiku – na rozdíl od optimističtějších Britů a lehkovážnějších Francouzů – dále oslabují.

Tady je navíc vidět jeden pozoruhodný trend. Většině zemí kontinentální Evropy padá vývoz především kvůli slábnoucímu zájmu zákazníků mimo Evropskou unii. Britům se naopak podstatně víc (o 17 procent) propadl za prvních sedm měsíců roku obchod se zeměmi Evropské unie.

Slábnoucí zahraniční obchod se odráží v útlumu průmyslu. V červenci už ve srovnání s předchozím rokem padal ve více než polovině unijních zemí. Včetně těch největších a nejdůležitějších. My jsme s pádem o 7,6 procenta byli – hned za Slováky s pádem o 14,3 procenta – rekordmany. V Německu se průmysl propadl o 1,6 procenta, ve Francii o 0,2, v Itálii o 0,3 a ve Španělsku o 0,6 procenta.

Polákům ještě výkony průmyslových firem rostou o 0,9 procenta. Maďarům už ale také padají. Nadprůměrný růst zažila se 2,3 procenta Velká Británie. Jejím průmyslovým firmám také přibylo zakázek. Velmi pravděpodobně na tom má podíl především silná poptávka britských rodin, která vytáhla výsledky britských služeb na zmíněný rekord za posledních dvacet let.

Nezanedbatelnou roli může ovšem hrát také oslabení britské libry. Věci „Made in the UK“ najednou v porovnání s kontinentální Evropou zlevnily. To je ve chvíli, kdy slábne poptávka ze zemí mimo Evropu, podstatná konkurenční výhoda.

Podvody a praní peněz oligarchů za miliardy dolarů

Slábnoucím vývozem ale německé potíže zdaleka nekončí. Největší evropská ekonomika se dostává do těžkého reputačního problému se svou důvěryhodností. Po loňském odhalení podvodů s emisemi v automobilce Volkswagen teď přicházejí na řadu banky.

Jsou to podobné symptomy stejného trendu. Německé zboží je ve světě tak žádané mimo jiné proto, že je proslulé svou precizností, kvalitou a spolehlivostí. Jsou to takové švýcarské hodinky světa průmyslu. Německé auto nebo pračka je symbol kvality.

Jenže totéž bohužel neplatí pro německou podnikatelskou kulturu a správu firem. Odhalení různých firemních podvodů přibývá. Čím dál horší pověst mají především němečtí bankéři a finančníci. V centru pozornosti se ocitla největší německá banka Deutsche Bank. Ekonomové právě ji považují za největší riziko pro celé evropské bankovnictví.

Epicentrum, z něhož by mohla vypuknout další finanční krize. Banku potápěl katastrofální styl řízení, z něhož se vůbec nedokázala vyhrabat od finanční krize roku 2008. K tomu se přidává série skandálů, odhalených podvodů a praní špinavých peněz. Od roku 2007 spadla hodnota největšího finančního domu na desetinu. Zisk za první polovinu letošního roku klesl o 98 procent

Americký Fed už v březnu oznámil, že Deutsche Bank neprošla tamními zátěžovými testy. Konstatoval, že by nepřežila další finanční krizi. Mezinárodní měnový fond upozorňuje, že se dodnes nedokázala vzpamatovat z té minulé, a označuje ji za největší riziko světových financí.

I v evropských zátěžových testech, které v létě dělala Evropská bankovní asociace (EBA), skončila Deutsche Bank mezi dvanácti nejohroženějšími finančními domy na kontinentu, které nutně potřebují doplnit kapitál. A to jsou evropské testy proti těm americkým podstatně měkčí.

Německý ekonomický institut ZEW si dal tu práci a otestoval stabilitu evropských bank americkými měřítky. Deutsche Bank by samozřejmě neprošla. Právě příliš měkké testy v Evropě jsou nevěrohodné. Ekonomové už dlouho upozorňují, že jsou nastaveny tak, aby jimi všechny velké a systémově důležité banky prošly. A Deutsche Bank je jednou z nejdůležitějších. Takže se dá říct, že testy se nastavily tak, aby prošla právě ona a další německé banky.

Banky v akutním ohrožení, hlásí Deutsche

V pátek 16. září udělil americký regulátor Deutsche Bank obří pokutu 14 miliard dolarů (337 miliard korun) za podvody s hypotečními cennými papíry, které přispěly k vyhrocení finanční krize roku 2008. Deutsche Bank v reakci na zveřejnění pokuty řekla, že tak vysokou částku platit nehodlá. Chce se pokusit o urovnání konfliktu s výrazně nižší pokutou.

Deutsche není jedinou bankou, jež dostala za machinace, které vedly k finanční krizi, miliardový trest. Se 14 miliardami dolarů je to ale po Bank of America se 16,5 miliardy dolarů druhá nejvyšší částka. Deutsche v této kondici by však pokutu vůbec nebyla schopna zaplatit.

Tento příběh dost nabourává tradiční přesvědčení o amerických bankéřích jako dravcích a gamblerech, jejichž protikladem jsou konzervativní, seriózní a opatrní němečtí finančníci. Jak je z obří pokuty zřejmé, sehráli Němci zásadní roli při rozvíření krize už v Americe. A pak v ní pokračovali i v Evropě. Také jedním ze spouštěčů finančního pádu Irska byla německá banka.

Samotná Deutsche byla zamotaná do všech finančních skandálů poslední doby. Nejdřív se na ni provalilo, že během finanční krize zatajila ztráty ve výši 12 miliard dolarů. To je částka v podobném řádu, který po ní teď chtějí Američané. Pak se přišlo na to, že v krizovém roce 2008 dosáhla zisku jen díky manipulaci s mezibankovní sazbou LIBOR.

Americký týdeník The New Yorker nedávno přišel s odhalením, že největší německá banka přes svou londýnskou pobočku prala peníze ruských oligarchů, kteří jsou na americkém sankčním seznamu. Opět to nebyly drobné, ale suma kolem deseti miliard dolarů (242 miliard korun). Když vezmete v úvahu, že hlavním kapitálem ve financích je důvěra, vypadá největší německá banka jako finanční dům zralý na zavření.

Ekonomové také dlouhodobě upozorňují na katastrofální model řízení, v němž prodělává obrovské částky na provozu a zkostnatěle se není schopná přizpůsobit aktuálním poměrům. Loni v červenci najali akcionáři do čela banky Angličana Johna Cryana. Německy plynně hovořící finančník je dnes asi nejsledovanějším manažerem v zemi a možná v celé Evropě.

Do čela Deutsche ho vyneslo úspěšné manévrování v časech finanční krize, kdy působil ve švýcarské bance UBS. Kúra, již největšímu německému domu předepsal, je drsná a ukazuje, jak hluboké jeho problémy jsou. Loni v říjnu Cryan oznámil, že při pokusu o restrukturalizaci a záchranu banky propustí během dvou let 35 ze 101 tisíce zaměstnanců a zbaví se i šesti tisíc externistů. Už zrušil pobočky v deseti zemích a přestal vyplácet dividendy. Do konce příštího roku chce zavřít dvě stovky z celkových sedmi set poboček.

Potíže evropských bank začaly vyplouvat na povrch poté, co finanční trhy rozhoupalo rozhodnutí Britů pro brexit. Pak přišly výsledky evropských zátěžových testů. A jako při každé krizi jsou při nestabilitě nejvíc ohroženi ti nejslabší. V tomto případě italské banky. V nich leží 360 miliard eur (9,7 bilionu korun, částka rovnající se výkonu celé české ekonomiky za dva a půl roku) špatných úvěrů.

Italská vláda začala vyjednávat s Evropskou unií, aby těm nejohroženějším mohla pomoci. Evropská pravidla totiž veřejnou podporu včetně bank zakazují. Proti se jako první ostře postavili Němci. Už začátkem července přitom hlavní ekonom Deutsche Bank David Folkerts-Landau v rozhovoru pro list Welt am Sonntag řekl, že Evropa okamžitě potřebuje záchranný fond pro sanaci ohrožených bank, v němž bude 150 miliard eur (čtyři biliony korun, částka lehce přesahující roční výkon celé české ekonomiky).

„Evropa je extrémně nemocná a musí začít extrémně rychle řešit svoje potíže,“ řekl Folkerts-Landau. „Nejsem žádný špatný prorok, jsem realista.“

Pochlubil se zároveň, že ve stabilitu finančního domu, v němž dělá hlavního ekonoma, věří natolik, že si koupil 100 tisíc jeho akcií. Od začátku letošního roku ztratily 48 procent své hodnoty. „Nečekám takovou finanční krizi, jako byla ta v roce 2008. Banky jsou mnohem stabilnější a mají víc aktiv než tehdy. To, čemu čelíme, je dlouhá, pomalá spirála směrem dolů.“

Potíže Deutsche Bank dost vypovídají o německém finančnictví, kde je zvykem zametat problémy pod koberec. Z toho je mimochodem zřejmé, že při tomto stavu bankovní kultury a důvěryhodnosti je těžko představitelné, jak velké finanční domy stěhují svá sídla z Londýna do Frankfurtu, jak varovalo mnoho těch, kdo očekávali katastrofu po brexitu a masový exodus finančníků z Londýna. Frankfurt podle investorských žebříčků vůbec nepatří do první desítky světových finančních center.

Když se ke slábnoucímu vývozu a těžkým problémům v bankách přidá skepse, s níž kvůli nezvládnuté migrační krizi hledí 84 procent Němců do budoucna, nejsou vyhlídky největší a nejdůležitější evropské ekonomiky vůbec dobré.

My jsme z čistě ekonomického pohledu další spolkovou zemí, přesněji řečeno prodlouženou levnější výrobní linkou. Od dominantní orientace naší ekonomiky na roli subdodavatele průmyslového Německa jsme se bohužel za poslední roky navzdory prosperitě moc nedokázali vyšvihnout do vyššího vývojového stadia. Když se Německo propadne, není moc v našich silách vyhnout se jeho následování do recese.

Co jsme ale schopni ovlivnit, je její hloubka. Po finanční krizi roku 2009 jsme si pád životní úrovně dost protáhli svým nihilismem a obavami z budoucna. Není šťastné opakovat stejnou chybu podruhé.