U našich severních sousedů se v uplynulých dnech seběhla válka kolem justiční reformy, která měla všude za polskými hranicemi – v Evropské unii a evropských médiích, především těch německých, ale koneckonců i u nás – krajně nešťastný průběh. Vyžadovalo se zaujetí stanoviska, přihlášení se k jedné straně sporu, dříve než se vysvětlí podstata justiční reformy. Následující text je pokusem o pokud možno nezaujatý výklad této justiční války.

Znásilnění poprvé

V říjnu 2015 vyhrála národně konzervativní strana Právo a Spravedlnost (PiS) k nelibosti evropského establishmentu volby a díky volebnímu systému má s 38 procenty absolutní většinu v Sejmu. Většinu má i v Senátu. Má svého prezidenta. Andrzej Duda v lidovém hlasování porazil úřadujícího prezidenta Bronislawa Komorowského z liberální Občanské platformy (PO) už půl roku předtím. Od počátku byl předseda PiS Jarosław Kaczyński považován za autokrata a národovce. Kaczyński často oponuje dnes převažujícímu kánonu v EU, odmítá uprchlické kvóty, varuje před muslimským přistěhovalectvím, nelíbí se mu dominantní role Německa. Jeho strana se odvolává na křesťanské tradice.

To všechno je pro západoevropský mainstream reakční politika. A bylo by v řádu věci, aby ji Kaczyński prosazoval autoritářsky a nedemokraticky. První takové náznaky levicově liberální pozorovatelé získali z bitvy o ústavní soud, v Polsku zvaný Konstituční tribunál, který se rozhořel souběžně s volbami na podzim 2015. Předchozí Sejm necelý měsíc před volbami zvolil pět nových soudců výměnou za soudce, jimž ve třech případech vypršel mandát týden, a ve dvou dokonce až měsíc a půl po volbách. U třech prvních se ještě dalo tvářit, že by nový, podle očekávání pravicovější Sejm nestihl zvolit náhradníky včas, u dvou druhých už to byla jasná účelovost, pokus upadající PO posichrovat si moc. PiS na to odpověděla svou vlastní nehorázností – kromě oněch dvou zjevným podrazem zvolených soudců zablokovala i tři, kteří obsadili mandáty formálně uvolněné už před ustavující schůzí nového Sejmu.

Ve sporu se nakonec prosadili konzervativci, a tedy várka soudců vybraných už novým Sejmem, z této várky je i nová předsedkyně. Když ale dnes špičky české justice v patetickém protestu vůči znásilňování polské justice na úvod připomínají „ochromení“ ústavního tribunálu a vynechávají genezi sporu, prozrazují svou apriorní zaujatost.

Dalším důkazem Kaczyńského autoritářských sklonů měly být čistky ve státní televizi TVP. Její politické zpravodajství je dnes skutečně podívaná pro otrlé a slova o vládní propagandě nejsou nadsázka. Televizi muselo opustit několik vyhraněných kritiků PiS. Nedá se to omluvit, dá se to vysvětlit – jako pokračování neblahé polské tradice, kdy vítězný politický tábor obsazuje televizi svými lidmi. TVP vždycky všechny politické tábory bez výjimky považovaly za součást mocenské kořisti. Čistky prováděné tentokrát PiS jsou nápadnější proto, že Kaczyński se chová, jako by mu nezbývalo moc času. Za tím může být jak zkušenost s první vládou PiS, která skončila předčasně po dvou letech, tak Kaczyńského přesvědčení, že struktury jsou plné nepřátel. Fakt je, že když se pohádal s Lechem Wałęsou a v roce 1991 založil vlastní stranu, stal se objektem sledování, a dokonce intrik jakéhosi plukovníka Lesiaka z kontrarozvědky (už demokratického) Polska.

Znásilnění podruhé

Nejnovější důkaz o své autoritářské povaze prý Jarosław Kaczyński podal v posledním měsíci. PiS během července v krátkém čase doslova proboxovala parlamentem tři zákony o soudcích. Návrhy podávali vládní poslanci jako svou iniciativu, aby odpadlo zdlouhavé připomínkové řízení. Pro představu o tom, jak měli konzervativci naspěch: nejspornější zákon prošel ve středu 19. července v noci příslušným výborem, ve čtvrtek Sejmem, v pátek směřoval do Senátu a v sobotu ve dvě ráno ho odhlasovala i horní komora, takže ještě o víkendu mohl zamířit k podpisu na stůl prezidentovi.

O co přesně v zákonech šlo? První z navržené trojice oslaboval soudcovskou samosprávu. Dosud vybírá soudce Zemská soudní rada, 25členné grémium, z čehož je patnáct soudců. PiS chce, aby oněch patnáct soudců už nevybírala Zemská soudní rada, ale Sejm.

Další dva zákony jsou naopak dvojtečkou k čistkám, jak na soudech nižších, tak na Nejvyšším soudě (NS). V obou případech by ministr spravedlnosti mohl jednotlivé předsedy soudů, respektive všechny soudce NS, nejen jmenovat, ale půl roku od nabytí zákona i odvolat ty dosavadní. Především zákon o NS byl skandální, to, aby ministr spravedlnosti (a generální prokurátor v jedné osobě) rušil doživotní mandáty soudcům Nejvyššího soudu, je neudržitelné civilizačně i ústavně.

Prezident Andrzej Duda, opozicí a většinou zahraničních médií dosud karikovaný coby Kaczyńského loutka, zákon o Nejvyšším soudu a zákon o Zemské soudní radě vetoval. Ke zdolání jeho veta by se v Sejmu musela najít třípětinová většina, jíž PiS nedisponuje. Naopak podepsal zákon o organizaci nižších soudů i s možností pro ministra spravedlnosti odvolávat příštího půl roku jejich šéfy.

I ten jeden Dudův podpis pod zákon o organizaci obecných soudů byl však příliš na Evropskou komisi. Komise Polsko varuje, že pokud nedostatky v zákoně do měsíce nenapraví, zahájí proti němu řízení, které může teoreticky vést k vysokým pokutám. Běžný konzument zpráv by si mohl myslet, že komise jednala z principu a že se nemůže smířit s představou, kdy člen vlády může byť jen dočasně odvolávat šéfy nižších soudů. Jenže ouha: komisi nejvíc vadí nově stanovený věk pro odchod soudců do důchodu, to, že je jiný pro muže (65) a jiný pro ženy (60). Takže nikoliv už boj za základní liberální principy a za justici jako jeden ze tří pilířů státní moci, ale za odstranění gender gapu.

To by se na Západě stát nemohlo

V celém sporu, který komise vede čím dál iracionálněji, úplně zaniklo, že v EU žádný převažující model vztahů mezi justicí na jedné a vládou či parlamentem na druhé straně neexistuje. Soudní samospráva, jakou dosud mají v Polsku, znamená, že soudci vybírají svoje mladší kolegy a nástupce, že justice se proměňuje v perpetuum mobile, do jehož chodu nikdo zvenčí nemá co mluvit. PiS šla do voleb se slibem, že nad obecnými soudy zvýší dohled. Poláci jsou totiž se soudnictvím trvale nespokojeni, soudcům vytýkají průtahy v řízení a chronickou neschopnost trestat skutečně závažný zločin. V jednom nedávném průzkumu byly k soudům kritické tři čtvrtiny respondentů. Na úvahu, že nevýkonnost a arogance soudů nějak souvisí se státem ve státě, v němž polští soudci objektivně žijí, člověk nepotřebuje studovat práva.

Soudní samosprávu s nějakou obdobou polské Zemské soudní rady dnes v EU nemají: Německo, Rakousko, Česká republika, Velká Británie, Švédsko, Irsko, Finsko, Dánsko a Lucembursko.

Například v Německu na zemské úrovni kandidáty zpravidla vybírá volební soudcovský výbor (Richterwahlausschuss), v němž mívají zemské parlamenty většinu nebo aspoň polovinu členů. Celostátní výbor, který navrhuje soudce spolkových soudů, tvoří z poloviny poslanci Spolkového sněmu a z poloviny zemští ministři spravedlnosti. Konečné rozhodnutí je na spolkovém ministru spravedlnosti.

Podobně v Rakousku ministr spravedlnosti dostává návrhy na obsazení prázdných míst přímo ze soudů, není jimi ale nijak vázaný, odpovědnost je opět čistě na něm a na vládě.

Naopak soudcovská samospráva funguje v jižních zemích staré EU, jako je Itálie nebo Španělsko. Ale ani tady většinou neosvobozuje justici z politického dohledu. Dnešní šéf španělského Nejvyššího soudu vděčí za své jmenování dohodě mezi lidoveckým premiérem Rajoyem a socialistickým lídrem Rubalcabou.

Ve Francii s jejím prezidentským systémem o právu prezidenta jmenovat soudce nikdo nepochybuje. Kandidáty navrhuje ministr spravedlnosti, který může, ale nemusí dát na seznam jmen vytvořených Nejvyšší radou soudnictví. Mezi jejími dvanácti členy je pouze pět soudců, zbytek tvoří nominanti prezidenta či jiných ústavních orgánů.

S jistou mírou zjednodušení lze říct, že soudcovské samosprávy se v Evropě uchytily v některých zemích východní (postkomunistické) a jižní (postfašistické) Evropy. Naopak v zemích běžně považovaných za vzorově liberální kupodivu spíš nejsou.

Dekomunizace 27 let poté

Tady se dostáváme k moderní historii. V Polsku totiž podle kritiků porevolučního vývoje nezávislá justice představuje nikoliv vymoženost nové svobodné éry, ale naopak temný, od komunistů nikdy nevyčištěný močál. Jarosław Kaczyński se už po Dudově vetu v televizi zapřísahal, že pravou motivací pro zákon o Nejvyšším soudu nebylo jeho politické ovládnutí, jak mu rutinně podsouvají kritici v Polsku i v západní Evropě, ale přetnutí kontinuity s komunistickou justicí. Může na této argumentaci něco být?

Nahlédneme-li do útrob NS, nezbývá než konstatovat, že může. Soud je sice ohromný, čítá 84 členů, z nichž většina navlékla talár až po roce 1989. Nicméně tu dodnes najdeme soudce, kteří za stanného práva v osmdesátých letech posílali do vězení protikomunistické disidenty. Například Waldemar Plóciennik v roce 1982 odsoudil členku Solidarity k osmi měsícům vězení za účast na demonstraci. Nebo Marian Buliński, který v roce 1984 poslal na rok za mříže jiného opozičníka za odmítání vojenské služby. Soudce Tomasz Artymiuk se už v nových dobách blýskl tím, s jakou vehemencí odmítl trestní žalobu Institutu paměti národa proti svému kolegovi u Nejvyššího soudu. Dotyčný kolega, který je mezitím v penzi, v roce 1982 vyměřil šest let natvrdo jednomu aktivistovi Solidarity z Bialsko Bialej. A tak podobně.

Najdeme tu soudce z rodin komunistických soudců. To sice nemá výpovědní hodnotu o jejich vlastním charakteru, ale v očích nedůvěřivého Kaczyńského Nejvyššímu soudu asi neprospěje, když například soudkyně demokratického Nejvyššího soudu Teresa Flemmingová veřejně omlouvá svého otce – vyšetřovatele z 50. let – nebo když ve vedení soudu dodnes sedí ctitelé památky dlouholetého šéfa NS, který se zase považoval za žáka stalinistického profesora Igora Andrejewa. Tento Andrejew byl jedním ze tří členů poroty, jež v roce 1953 poslala na smrt legendu polského odboje proti Němcům i komunistům, generála Emila Fieldorfa. Můžeme kroutit hlavou nad Kaczyńského posedlostí zrušit v justici „komunistickou kontinuitu“, za několik jednotlivců trestat v podstatě celý NS. Ale soudci svým lpěním na soudcovské samosprávě, která kontinuitu s komunistickou justicí garantuje, přikládali do ohně z druhé strany.

Zvenku nepochopitelné

A konečně jeden důvod, proč ho chápat jako neoficiální stranu opozice, nabídl Nejvyšší soud Kaczyńskému úplně nedávno. Během své první vlády v letech 2005–2007 zřídila PiS speciální útvar pro boj s korupcí. Jeho šéf Mariusz Kamiński se tehdy zúčastnil nebo spadl do tzv. pozemkové aféry, která přivodila konec první Kaczyńského vlády. Protikorupční speciál prý získal informaci, že v některých částech Polska se za úplatek dá hýbat s územním plánem tak, aby se na zemědělské půdě mohly stavět obytné domy. Kamiński nasadil agenty provokatéry. Ti hlásili, že část úplatku má jít přímo k Andrzeji Lepperovi, ministru zemědělství a zběsilému předsedovi koaliční strany Sebeobrana. Premiér Kaczyński Leppera odvolal. Lepper naopak tvrdil, že aféra byla zinscenovaná a že šéf protikorupčního speciálu Kamiński na pokyn premiéra prostě odstřelil politickou konkurenci. Horlivý vyšetřovatel Kamiński pak skutečně čelil trestnímu stíhání, soud prvního stupně ho dokonce poslal do vězení, věc se po odvolání táhla řadu let, než v roce 2015 nový prezident Duda Kamińského omilostnil. Pro PiS to byla zásadní věc a Kamiński, blízký spolupracovník samotného Kaczyńského, okamžitě po milosti od prezidenta nastoupil do vlády jako ministr pro tajné služby. Jenže milost zpochybnil Nejvyšší soud s tím, že prezident měl vyčkat pravomocného verdiktu. V polské ústavě se přitom píše jen to, že prezident může udělovat milost, nic podrobnějšího. Na názor Nejvyššího soudu se objevily dva další, protichůdné právnické názory…

Je téměř nemožné tak spletité vztahy a nenávisti, jaké ovládají polskou politiku, nestranně posuzovat zvenčí. A je šílenství si vždycky jednou za čas na Polsko vzpomenout, v průběhu zápasu si stoupnout na hřiště a začít ho pískat.