Odstoupení Spojených států od pařížské klimatické dohody, deklarované Donaldem Trumpem, vyvolalo prakticky jednoznačné odsouzení ze strany světových státníků i šéfů nadnárodních organizací. Těžko však mluvit o šoku nebo překvapení.

Trump kritizoval politiku USA ve věci změny klimatu dlouhodobě. A i když se zdálo, že během kampaně nasliboval všechno všem a neustále si protiřečil, jeho kroky po zvolení působí vcelku přehledně: daleko více než heslo „Great Again“ v nich rezonuje to druhé, s mnohem konkrétnějším obsahem, heslo Donaldu Trumpovi viditelně výrazně vlastnější. Ve slovním spojení „America First“ je asi třeba hledat důvody čtvrtečního rozhodnutí.

V tomto případě zřejmě také nejde – jako u jiných kroků amerického prezidenta – o rozhodnutí impulzivní a náhlé. Trump k problému změny klimatu a roli jeho země v ní přistupuje výhradně jako byznysmen. Ke změně možná dochází, možná ne. Důležité je, očima Trumpa a jeho týmu, co z případného boje proti ní budou mít Spojené státy. Či spíše jak moc na tomto boji budou ekonomicky tratit. A pokud existuje jen minimální možnost, že USA nebudou v té nejlepší (čti ekonomicky nejméně nevýhodné) pozici, je podle logiky současného vedení Bílého domu na místě ze společného postupu vycouvat.

V zámořské politice je to novum. Spojené státy se přes veškeré špinavosti, čachry a špinění rukou v otázkách globálního významu vždy nakonec vydaly cestou možná krátkodobě nepohodlnou a někdy i krvavou, ale z dlouhodobého hlediska správnou – ať už to byl boj proti nacismu či japonskému militarismu a následná velkorysá pomoc nedávným nepřátelům, která z obou válkou zdevastovaných zemí udělala ekonomické obry, a především cenné spojence.

Anebo ať to byl Reaganem obnovený tlak na Rusy a stovky miliard dolarů nalitých do zbrojení, které sovětské říši zlomily krk.

Člověkem vyvolaná změna klimatu je možná největší výzvou současného světa. Shodují se na tom tisíce vědců, jejichž práce jakkoliv, třeba i vzdáleně, s klimatem souvisí. Podezírat takto nesourodou a pestrou skupinu odborníků ze všech myslitelných oblastí z jakési obří konspirace je absurdní.

Úroveň současného vědeckého poznání mluví v zásadě jednoznačně: klima se mění a člověk na tuto změnu má zásadní vliv. Pokud bude proces pokračovat současným akcelerujícím tempem, jeho důsledky pro celosvětovou populaci budou horší než jakákoliv jiná katastrofa s výjimkou globálního jaderného konfliktu.

Pařížská dohoda byla prvním, byť zdaleka ne ideálním pokusem, jak tomuto problému společně čelit. Všemi republikánskými politiky, Trumpa nevyjímaje, často skloňovaný Ronald Reagan mluvil o Spojených státech jako „zářícím městě na kopci“. Mínil tím Ameriku coby ideál, k němuž celý svět vzhlíží. Toto světlo dnes rozhodnutím současného prezidenta výrazně pohaslo.

S Trumpem byly spojeny mnohé obavy: je prý nepředvídatelný egomaniak, machista, nepříliš dovedně skrytý rasista. Teď se ukázal mnohem reálnější problém: Donaldovo zázemí a kořeny ve světě byznysu vedou k tomu, že k zásadním, rámec jednoho volebního období i jedné dekády přesahujícím výzvám přistupuje právě s mentalitou práskaného hokynáře, jehož hlavním zájmem je nebýt v dalším kvartále škodný.