V roce 1993 sledovala většina tehdejší mediálně-politické „pražské kavárny“ přípravy ke spuštění první soukromé televize se skepsí. Sliby, s nimiž přicházela, se zdály legrační a Vladimír Železný, někdejší tiskový mluvčí neúspěšného levicově elitářského Občanského hnutí, nepravděpodobným vůdcem populistické televizní revoluce. Rok s rokem se sešel a tytéž kruhy si mohly jen bezmocně zoufat (a zoufaly) nad Železného úspěchem.

Odhalil nemilosrdnou pravdu o tom, co většina lidí v zemi skutečně chce vidět v televizi – něco docela jiného, než na co dosud koukali na ČT. Kde se ti lidé najednou vzali? Kdo to zažil, může se s výhodou vžít do toho, co dnes prožívají američtí republikáni s nástupem Donalda Trumpa. Newyorský magnát hlásá v kampani názory, jež jsou aspoň z poloviny (den ze dne se to mění) popřením republikánské ortodoxie posledních dvaceti let. A směřuje s tím pokud ne k vítězství, pak určitě k nejsilnější pozici v republikánských primárkách. A když na to pravověrní republikáni poukazují, nemá to téměř žádné účinky. Zjišťují, že pedály, na něž dupou, nejsou připojeny k motoru či brzdám. Republikánská strana, která tu byla, tu najednou není. Pokud jste nástup Novy nezažili, ale máte rádi historii, jeden francouzsko-americký komentátor to přirovnal k pádu Francie v roce 1940 (však taky jedno z přízvisek, jimiž kritici častují Trumpovy novopečené obdivovatele z řad establishmentu, zní „republikáni z Vichy“).

Je to třeba brát s jistou licencí – Trump ještě nezvítězil a aritmetická většina republikánských voličů ho nechce. To ukazují nejen výsledky primárek, ale i průzkumy, z nichž vyplývá, že příznivci jiných kandidátů jsou s Trumpem hrubě nespokojeni – mnohem víc než bývali v analogických situacích v minulých letech; natolik, že pro něj možná v prezidentských volbách nebudou hlasovat.

Jak se to stalo a koho z toho vinit? Může za to republikánský „establishment“ – pojem nyní natahovaný tak, že se do něj vejde skoro všechno? Anebo za to můžou amorální a hloupí voliči?

Trump voličům nevadí

Exit polly z dosavadních primárek mimo pochybnost potvrzují, že mezi chudšími a méně vzdělanými voliči a voliči na sestupné ekonomické trajektorii si Trump vede soustavně lépe než ostatní kandidáti („Miluju špatně vzdělané!“ – Donald Trump, 24. února 2016). Taky si vede lépe mezi voliči označovanými v hantýrce amerických politických médií jako „umírnění“. To je ale trochu matoucí pojem – myslí se tím, že jsou umírnění na škále konzervativní–liberální. Ale to se měří na tradičních ideologických položkách typu potraty, náboženství či daně a na tom, jak často zastává názory odlišující se od průměru. Trumpův příznivec třeba může být pro deportaci všech 12 milionů ilegálních přistěhovalců, ale taky pro mírně vyšší daně, přičemž potraty jsou mu lhostejné. V očích průzkumníků má jen jeden extrémní názor, a je tak umírněnější než konzervativec, který je pro stabilizaci imigrace, nezvyšování daní a proti potratům po prvním trimestru.

V každém případě mu však nevadí, že jeho favorit nemá žádnou vládní praxi, je vulgární a zdvořile řečeno se neohlíží na názorovou či faktickou konzistenci svých výroků v čase. Nevadí mu, že Trump nechává násilně vyvádět ze svých mítinků protestující černochy. Nevadí mu, že flirtuje s rasisty. Nevadí mu, že Trump sám je velmi pochybným nositelem ctností, jež hlásá – pravděpodobně není tak bohatý, jak se tváří; ač tvrdí, že je self-mademan, zdědil stovky milionů; ač slibuje, že zastaví outsourcing pracovních míst do ciziny, jeho značkové oblečení je vyráběno v Číně a Mexiku; ač slibuje zatočit s imigrací, sám zaměstnával jak ilegální přistěhovalce, tak legálně dovážel zahraniční dělníky. Ne že by všechny Trumpovy názory podepisoval – lidské výroky je zvyklý vnímat v kontextu televizních reality show, což je taky prostředí, odkud Trumpa zná. Je to jeho způsob, jak ukázat vztyčený prostředníček všem, kteří mu říkají, co je správné a co ne. Podle studie RAND Corporation je nejsilnějším znakem Trumpových voličů názor, že „lidé jako já nemají žádnou možnost mluvit do toho, co vláda dělá.“ „Na základě statistických technik můžeme dospět k závěru, že tato zvýšená preference pro Trumpa má větší váhu než preference založené na respondentově pohlaví, věku, rase či etnicitě, zaměstnaneckém postavení, vzdělání, příjmu domácnosti, postojích vůči muslimům, ilegální imigraci nebo Hispáncům,“ píše RAND. To se často projevuje už na úrovni jazyka. „Když byste něco označili jako černošské chování, asi byste dostali nakládačku,“ vysvětluje nadvládu politické korektnosti levicový komentátor Kevin Drum. „Řešení? Nazvěte to ,chováním stereotypně kódovaným jako černošské‘. Zabijete tolik much jednou ranou. Taky je to ovšem formulace, která by žádného obyčejného člověka v životě nenapadla. Takže to znamená, že doslova nemá žádný přijatelný způsob, jak vyjádřit svou myšlenku, což v něm vytváří pocit, že je umlčen.“

Abychom nezapomněli, je to zpravidla běloch (což je ovšem v republikánských primárkách většina) a muž.

Dovolený výsměch buranům

Co se v posledních desetiletích stalo s chudšími a méně vzdělanými americkými bělochy? Americký konzervativní (a kontroverzní) sociolog Charles Murray o tom v roce 2012 vydal knížku Coming Apart (Jak se rozpadáme). Liberální ekonom Noah Smith o ní na svém blogu napsal:

„Než jsem četl Jak se rozpadáme, situace amerických nižších středních vrstev mě moc nevzrušovala. Věděl jsem, že jejich příjmy trochu poklesly a ekonomická rizika se pro ně zvýšila. Ale ve srovnání s lidmi v chudých zemích se jim, zdálo se mi, vedlo docela dobře. A na střední škole nebyli moc sympatičtí. Takže jsem jejich problémy víceméně přehlížel. Jak se rozpadáme mě přimělo úplně změnit názor. (…) Je o sociálních problémech nižší střední třídy. Jejich rodiny jsou rozvrácené, jejich zdravotní stav špatný a jsou odříznuti od života v jejich společenství. Když si tu knihu přečtete, čísla vás přesvědčí, že ty věci se opravdu dějí. A tytéž problémy vyšší střední třídu nepostihují.“

Úmyslně jsem citoval charakteristiku z úst člověka z opačného konce ideového spektra. Ukazuje totiž zároveň, jak jsou tyto problémy přehlíženy. Má to dvě příčiny. Rozsortování společnosti podle příjmů a vzdělání je dnes takové, že ty dvě třídy, o nejvyšší nemluvě, spolu nežijí. Američan z vyšší vrstvy ty lidi nepotkává o moc víc než český turista v USA. A tou druhou je politická korektnost. Chudí nevzdělaní běloši jsou dnes jedinou společenskou vrstvou, která je vyňata z univerzálního příkazu nekritizovat ty, kteří mají nějaký nárok na status „znevýhodněných“ či „obětí“. Vzdělaný, senzitivní, kosmopolitní Američan se zvykům buranů z „flyover country“ (nezajímavých končin, jež přelétá na cestě mezi New Yorkem a Kalifornií) ušklíbá tak, jak by si nikdy nedovolil posmívat se latinskoamerickým telenovelám, na něž koukají Hispánci, nebo kritizovat nihilismus, vulgaritu a sexismus černošských rapperů.

Murray pak v nedávném článku připomněl: „Za posledního půl století americké korporace vyexportovaly miliony pracovních míst v průmyslu, jež patřily k nejlépe placeným dělnickým místům. Byla a jsou to převážně mužská pracovní místa… Za totéž půlstoletí federální vláda umožnila legální a ilegální imigraci desítek milionů lidí soutěžících o zbývající dělnická místa. Vedle zemědělství jde o hodně míst ve stavebnictví a řemeslech. I to byly a jsou převážně mužské profese.“ Murray zjednodušuje, ale to nic nemění na tom, že naštvanost dělnické třídy je pochopitelná.

Dělej to, co miluješ

Bývaly doby, kdy bílá dělnická třída byla politicky pevně ukotvena v Demokratické straně. Od Reaganovy éry se postupně přesouvala k republikánům – Evropané si zjednodušeně představují demokraty jako obdobu sociálních demokratů, ale dnes je to spíš koalice bohatých, progresivistů, slábnoucích odborů a rasových menšin. Nehostinné prostředí pro chudého bílého muže ilustrují dva citáty: „Nepřipojujte se ke korporátní Americe. Staňte se učitelkami. Pracujte pro sovu komunitu. Staňte se sociálními pracovnicemi. Sestřičkami. To potřebujeme a k tomu povzbuzujeme mladé. Ovšem když se rozhodnete, tak jako my, přejít z oborů zaměřených na vydělávání peněz do pečujících oborů, pozná se to na platech,“ řekla v roce 2008 budoucí první dáma Michelle Obamová skupině demokratických žen v Zanesville v Ohiu. Podobně tento měsíc Hillary Clintonová radila studentům: „Hlavně dělejte to, co milujete. Neberte místo jen pro peníze – vezměte ho, protože je smysluplné. Najděte si čas na vztahy. Najděte si čas na rodinu. To všechno přispívá k životu, v němž je hodně uspokojení.“

Posluchačky v Zanesville, medián jejichž příjmu tehdy činil 20 000 dolarů ročně, si mohly připomenout, že rozhodnutí Obamových rezignovat na vydělávání peněz v jejím případě vedlo k místu viceprezidentky pro „komunitní vztahy“ na University of Chicago s ročním platem 316 000 dolarů. A studenti, na něž byl zaměřen rozhovor Clintonové, zas možná slyšeli, že Hillary si za projev pro Goldman Sachs účtuje 200 000 dolarů za hodinu. Její dcera Chelsea nejdříve vzala smysluplné místo v hedgeovém fondu za víc než 100 000 dolarů ročně, později se obětovala jako téměř neviditelná „zvláštní zpravodajka“ televize NBC za 600 000 dolarů ročně. Dělnický volič si všimne, že „dělat to, co milují“ si zřejmě mohou dovolit jen někteří. A shodou okolností vždy milují místa v teple a pod střechou.

Nemají si co vyčítat?

A když dělnický volič konečně pochopí, že ve straně, kde jsou respektováni jen „pečující profese“ a programátoři, ale ne on, přesune pozornost k republikánům, uslyší, jak jejich volební guru Karl Rove obhajuje politiku neomezené imigrace slovy: „Nechci, aby můj sedmnáctiletý syn musel trhat rajčata nebo stlát postele v Las Vegas.“ Ty, které Barack Obama, když si myslel, že ho nikdo neslyší, popisoval jako „zahořklé lidi, kteří lpějí na svých puškách a kostelu“, zase jeho republikánský soupeř Mitt Romney v soukromí označil za „dolních 47 procent“, kteří vytvářejí míň, než si berou, takže nad nimi láme hůl. Co pro ně vlastně udělala republikánská strana?

Ve skutečnosti se jich štítí taky. Skutečný republikánský establishment má dvě dominantní složky: financiéry, kterým jde ze všeho nejvíc o nízké daně, a to ostatní je ideologická omáčka, jíž se snaží udržovat masy šťastné (nebo spíš rozzuřené). Od toho je tu tzv. konzervativní zábavný komplex (termín, s nímž přišel David Frum, bývalý autor projevů George W. Bushe, ze kterého se v posledních letech stal kritik strany). Republikánští politici, z nichž se nestanou lobbisté, si pořídí svou vlastní televizní show, nejčastěji na stanici Fox News. Sarah Palinová, bývalý prezidentský kandidát Mike Huckabee, bývalý kongresman Joe Scarborough a řada dalších se vydala touto cestou. Místo aby na sobě pracovali a snažili se nabídnout lepší republikánskou politiku, udržují diváky ve varu proudem šokujících zpráv o tom, jak chtějí liberálové zničit Ameriku, expandovat vládu, znárodnit kdeco a jak je svět ke konzervativcům nespravedlivý a jak je třeba volit „pravé konzervativce“ bojující za principy omezené vlády a křesťanské civilizace. Republikánský establishment teď zjišťuje, že to byla smlouva s ďáblem. Majitel Rupert Murdoch i jednotlivé celebrity Foxu vycítily, kam se ubírá moc (a sledovanost), a chovají se podle toho. Pro každého, kdo byl kdy vystaven nějaké americké přednášce o roli svobodných médií ve společnosti, je poučné sledovat, že nejen Fox, ale ani ostatní stanice se ani nesnaží předstírat objektivitu. „Trump možná není dobrý pro Ameriku, ale je zatraceně dobrý pro CBS,“ řekl šéf této televizní stanice Leslie Moonves.

Lze se vlastně divit, že má tolik Američanů o svých elitách špatné mínění? O co je to horší, než když řadový republikán prohlásí: „My víme, kdo je Donald Trump, a my Donalda Trumpa využijeme k tomu, abychom republikánskou stranu buďto převzali, anebo ji vyhodili do povětří...“? Vždyť ti dva si nemají co vyčítat.