Český premiér před týdnem ohlásil změny ve vládě. Manévr, který byl myšlen jako demonstrace síly a nového startu, se za ten týden vyvinul v demonstraci premiérovy slabosti. Pochybný byl už předpoklad, že takové změny pro změny, nota bene ani ne rok před volbami, k něčemu jsou. Pokud by ministry odvolával nikoliv na efekt, ale skutečně pro jejich mizerný výkon, odvolával by je jednoho po druhém, vždycky, když si všimne, že ten který ministr nepracuje dobře, ale neavizuje změny na třech místech najednou.

Ve skutečnosti avizoval on, respektive jeho okolí, střídání tří ministrů ze svých sedmi sociálních demokratů ve vládě. Především Jiří Dienstbier byl po neustálém propadu popularity slabý kus. Michaele Marksové-Tominové zatím pro záchranu kůže stačilo, že na rozdíl od Dienstbiera, který si před časem i přes protesty troufl vyhodit ředitele Agentury pro sociální začleňování, podporu své výseče neziskového sektoru (např. pěstounský průmysl) má dál.

Druhá fáze demonstrované slabosti nastala, když se ukázalo, že premiér nemá na některá avizovaná dějiště čistky náhradu – tři lidé, kteří měli vystřídat ministra zdravotnictví Svatopluka Němečka, postupně odmítli. Politikovi s dobře fungujícím provedením a hlavně s vyzařováním moci by se to nestalo.

Vrcholu ale Sobotka dosáhl v sobotním rozhovoru pro deník Právo. Na otázku, jestli by vyměnil i některého z ministrů koaličních partnerů, kdyby mohl, tu premiér uvádí Dana Ťoka (ANO): „Myslím, že ministr dopravy Ťok by mohl odvádět lepší práci. Je to jeden z konkrétních příkladů, kde bych uvažoval o výměně, kdybych mohl dělat takto důkladnou revizi u ministrů koaličních stran.“

Jak – mohl? Ústava v článku 74 praví: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ V koaliční smlouvě z ledna 2014, která tuto vládu předcházela, se sice toto právo premiéra zmiňuje a současně jeho výklad zužuje větou: „Pro každý takový krok musí předseda vlády hledat podporu příslušné koaliční strany.“ Ale hledat podporu není totéž co dávat příslušné koaliční straně právo veta.

Je asi jasné, že předseda koaliční strany premiérovi zabránit odvolat jeho ministra nemůže. Pokud by ten ministr byl řekněme přistižen při braní úplatku, premiér ho odvolá, i kdyby se koaliční partner stavěl na hlavu. Zodpovědnost za práci ministra je ve světě ústavy na něm, šéf koaliční strany je tu irelevantní.

Sobotka v daném případě naráží hlavně na neschopnost Ťoka udělat něco s faktickým monopolem rakouské firmy Kapsch na vybírání mýtného. Neschopnost je to kumulovaná, počítat se do ní musí i první rok vlády, 2014, kdy řešení ani o centimetr nepřiblížil Ťokův předchůdce Antonín Prachař. Neschopnost obou ministrů dopravy za ANO vedla letos v létě k tomu, že se Kapschi prodlužuje výběr mýta bez veřejné soutěže o další tři roky.

O společnosti SkyToll, kterou Andrej Babiš v reakci na Sobotkův minivýpad vůči Ťokovi obratem pomluvil jako firmu s vazbami na ČSSD (neměl by se ten člověk aspoň obtěžovat nějakým upřesněním, proč toho či onoho podezřívá? Nebo od něj už se nic než plácání nečeká?) V inkriminované větě Babiš použil neuvěřitelný obrat: Ťok „zabránil tomu, aby se mýto dostalo do rukou společnosti SkyToll...“ Aha, dosud se oficiálně tvrdilo, že bylo jen právně nemožné v daném čase tendr uspořádat. Pokud budeme věřit Babišovi, Ťok tendr nevypsal vědom, aby upřednostnil jednu firmu před druhou. Třeba si toho vyjádření všimli i na státním zastupitelství.

Z pohledu Sobotky je nejsmutnější, že ho tu dohání jeho vlastní slabost z léta. Když se na vládě o řešení kolem mýta rokovalo, premiér nepodpořil ministra vnitra Chovance, který jevil snahu problém otevřít a selhání s mýtem babišovcům omlátit o hlavu. Bylo to v době, kdy bylo možné přitlačit koaličního partnera ke zdi a Ťoka případně z vlastního rozhodnutí odvolat. V jiné souvislosti (reorganizace policie) se tehdy jasně ukázalo, že Babiš vyhrožuje odchodem, ale ve skutečnosti ve vládě zůstat chce a radši v přímé konfrontaci ustoupí.

Dnes je situace už jiná, ČSSD se stává nervóznější s každým průzkumem potvrzujícím náskok ANO. Premiér se v novinách i formálně vzdává své hlavní pravomoci z ústavy a tím koaličnímu „partnerovi“ potvrzuje, že se od něho žádné skutečné protiofenzívy nemusí bát. Manévr s reorganizací vlády je završen nevynucenou chybou.