Některé společnosti jsou z povahy svého jazyka zvenku téměř neproniknutelné, a kdo si myslí, že k těmto smolařům patří Česká republika, měl by se krátce zamyslet nad situací Maďarů. V takto extrémních případech jsou extrémně důležití lidé, kteří z dané kultury vyšli, v jiné se usadili a jsou veřejně činní.

Pro Maďarsko je takovým téměř monopolním vykladačem Paul Lendvai, novinář usazený od roku 1957 v Rakousku, jenž má ale coby dlouholetý dopisovatel Financial Times přesah i do anglosaského světa. Fenomén Viktora Orbána zachytil Lendvai před čtyřmi roky v knize Maďarsko mezi demokracií a autoritářstvím, která postupně vyšla i německy, maďarsky a slovensky. Potřeba psát o Orbánově národně konzervativní revoluci v zahraničí s časem roste a Lendvaiův text je první po ruce, když nějaký novinář dostane za úkol psát o Maďarsku. Co se od něj dozvědí?

Mocichtivcova Führer-Party

Lendvai je typický levicově liberální intelektuál, který po pádu železné opony začal mezi osvobozenými národy okamžitě vyhlížet příznaky oživlého nacionalismu, antisemitismu a protizápadní nálady. A zdá se, že zatímco například v Polsku se lidé typu Adama Michnika báli zbytečně, Maďarsko sýčkům-liberálům poskytuje přece jen víc materiálu. Viz známý případ spisovatele Istvána Csurky, který už v roce 1992 zaútočil na židovskou konspiraci, jež prý ohrožuje postavení Maďarska ve světě. To ale neznamená, že by náš průvodce neznámou zemí měl rezignovat na uměřenost. Lendvaiovi to občas ujede. O Orbánovi ročník 1994 píše, že od tehdejší porážky ve volbách vede svůj liberální Fidesz doprava a krok za krokem vzniká z jeho strany „Führer-Party“.

Rokem 2010, kdy Orbán podruhé a tentokrát drtivě porazil levici, se z historického výkladu stává příběh o nebezpečném mocichtivci. Nejvíc Lendvai čerpá z Orbánova životopisu dostupného jen v maďarštině, jehož autorovi se lídr Fideszu už v roce 1994 na záznam svěřil, co vytýká krátce předtím zesnulému konzervativnímu premiérovi Józsefu Antallovi. Nevybudoval prý pro konzervativce žádnou ekonomickou ani mediální základnu. „Stojíme v opozici jako naprostí naháči, s holým zadkem... Nemáme jediné noviny... On dovolil, aby mu některé noviny ukradli před nosem, jiné nechal ve státním vlastnictví. Není žádné rádio, žádná televize, nic.“ Stejně tak prý Antall zanedbával styky s „osmi deseti velkými kapitalisty“, které si měl nechat nastoupit a oznámit jim: Jste naši lidé.

A teď my

Orbán se rozhodl čas v opozici nemarnit a přirozenou mocenskou základnu si postavit. Je to něco, co mu Lendvai zřejmě do konce svého života neodpustí. Kritika za ochočování médií je na Západě jedna z nejčastějších a také v Lendvaiově knize patří k nejpůsobivějším místům. Autor ani další kritici ze Západu neřeší poměry před Orbánovým příchodem k moci. To naopak řeší bývalý výkonný ředitel Rádia Svobodná Evropa v Praze John O´Sullivan, dnes ředitel budapešťského provládního think-tanku Danube Institute. Ačkoliv sám sebe považuje za „fanatika svobody projevu“, řekl pro Týdeník ECHO, že v tomto ohledu má pro Fidesz pochopení. „Tady měla před rokem 2010 levice v médiích naprosto dominantní postavení. Nikomu to nepřišlo divné. Nedávno mi to jeden respektovaný místní novinář vyčíslil takhle: V časopisech je poměr pravice: levice 50: 50. U novin 55:45. V televizi vede vláda 75:25.“ Pokud prý někdo s prostředím, jaké panovalo například ve veřejnoprávních médiích (ve zkratce: pokrokový konsensus), zatřese, „patří to ke hře“.

A co se za poslední čtyři roky stalo s demokratickým režimem v Maďarsku? Orbán dal zemi novou ústavu a podle Lendvaie ji jasně vede k modelu autoritářské demokracie. O´Sullivanovi kritika Orbána pro autoritářství připadá naprosto absurdní. „Autorita znamená legitimní sílu. Orbán vyhrál volby. Uplatňovat legitimní sílu z vás ještě nedělá autoritáře.“

Anglickému konzervativci O´Sullivanovi samozřejmě vadí dvojí metr, který na konzervativce ze střední Evropy uplatňuje západní levice. Lendvaiovi ale vadí hlavně situace v jeho staré vlasti. A z jeho výčtu opatření, jimiž Fidesz zabetonovává poměry, jde skutečně mráz po zádech. Nově vznikl Národní soudní úřad, „jehož prezident smí posouvat se soudci podle libosti, nahrazovat je a jmenovat nové, rozhodovat, který soud dostane na starosti který případ“. Předsedkyní je loajalistka Fideszu. Vznikla Národní rozpočtová rada, která může vetovat rozpočty zvyšující státní dluh. Prezident může rozpustit parlament, pokud do konce března není schopen rozpočet schválit. Členové rozpočtové rady jsou jmenováni Orbánovou vládou a i po vypršení mandátu skončí teprve, když se na jejich následnících shodnou dvě třetiny parlamentu. A tak dále a tak podobně. Závěrečná kapitola knihy má výmluvný název Orbán über alles – Maďarsko v mrtvé uličce a čtenář přemožený touto argumentační salvou začíná věřit, že v zemi, kam jsme v 80. letech jezdili zahlédnout odlesk západní civilizace, se opravdu stalo něco divného.

Paul Lendvai, Hungary. Between Democracy and Authoritarianism, New York 2012. 260 s.