Dva týdny stará zpráva evropského výboru Sněmovny lordů vzbudila i u nás jistý rozruch (titulky typu „Unie i Londýn ohledně Ukrajiny katastrofálně selhaly“), nikoliv ale soustavnější pozornost. A to je škoda, lordi nám tu naservírovali jeden z prvních ucelenějších pokusů o popis největší geopolitické krize v Evropě od konce studené války, ačkoliv primárně jim šlo o chování Evropské unie v krizi a o budoucí podobu vztahu EU k Rusku.

Výbor chtěl být solidní, od loňského června do prosince sbíral materiál, v lednu a únoru vznikal text. Lordi vyslechli celkem padesát svědků a expertů, většinou nebritských, kteří vážili cestu do Londýna (byl mezi nimi Václav Klaus) nebo svůj názor aspoň poslali písemně. Členové výboru pak ještě v říjnu a v listopadu vyrazili na dvě cesty, do Bruselu a do Berlína, kde sesbírali postřehy vesměs od vysoce postavených Němců. V příloze na konci zprávy se vypočítává, s kým se kde členové sešli, včetně privátních, off-record vedených rozprav, jejichž obsah samozřejmě zůstane neznámý.

Čtenáři se tu dostává zajímavé zkušenosti. Na konci četby může ze stodvacetistránkové analýzy vyjít se stejným názorem, s nímž se do ní nořil – tedy pokud si myslí, že ruská agrese proti nezávislému státu je neospravedlnitelná a takové chování nelze v mezinárodní politice tolerovat –, přesto tu na něho čekají fakta a souvislosti, které z běžného zpravodajství nezná, které příliš často neslýchal, a neměl tedy možnost je docenit.

Skoro na začátku zprávy se píše: „Zatímco současná ruská vláda provádí více nepřátelskou politiku (než v minulosti – pozn. red.), bylo by příliš jednoduché vycházet z toho, že za nedávné události může pouze jedna vláda.“ Už tím je nastaven celkový tón zprávy.

Ad NATO

Takže, za co může Západ? Tedy může – může z ruského, do značné míry imperiálního a částečně paranoidního pohledu, který v touze historických obětí Ruska se před Ruskem posichrovat vidí naopak snahu je, chudáky Rusy, obklíčit a zlomit. Nicméně: žaloby Moskvy, že je Západem od konce studené války neustále obelhávána, zaznívají a ústřední roli v nich hraje rozšíření NATO. A tady ty výtky nějaký reálný základ mají.

Komise například cituje vyjádření nebožtíka Roberta McNamary, že „za souhlas Moskvy se sjednocením Německa se USA zavázaly nikdy nerozšířit NATO na východ“. McNamara coby americký ministr zahraničí v 60. letech nebyl přímý aktér, nicméně bývalý velvyslanec Británie v Sovětském svazu a pak v Rusku Rodric Braithwaite byl – a jeho slova před výborem Sněmovny lordů vyznívají podobně: odpovídající sliby dali Sovětům v roce 1990 německý kancléř Helmut Kohl a šéf americké diplomacie James Baker, v roce 1991 pak ještě britský premiér John Major a francouzský prezident Francois Mitterand. „Tento faktický záznam se na Západě nepodařilo úspěšně zpochybnit.“

Lordi si všímají i těch, kdo výklad o věrolomnosti Západu zpochybňují. Sem patří prezident George Bush st. i zmiňovaný Baker, jejich argumentace je však bohužel opravdu slabá: staví především na argumentu, že o expanzi NATO na východ od Německa se v roce 1990 ani nemluvilo. Protože o něm z tehdejšího pohledu nemohlo být ani řeči – dodávají Rusové.

O celé záležitosti panuje mezitím na Západě nezanedbatelná historická literatura, zatím bez širšího vědeckého konsensu, a představa, že by se velmoci domlouvaly o střední Evropě bez ní, je z hlediska objektů, jakými by v takovém případě byli Češi, pobuřující. Ale u Rusů s jejich historickým bolestínstvím vytváří ta představa podloží pro ukřivděnost, na němž se potom různé malé arogance a necitlivosti Západu jeví jakou součást plánu ponížit jejich národ. A umožňuje Putinovi mluvit tak jako loni 18. března: „Lhali nám mnohokrát… i o expanzi NATO“.

Severoatlantické alianci věnujeme tolik místa proto, že podle jednoho polostátního ruského experta na mezinárodní vztahy je právě Aliance pro Rusy terminální hrozba a nakonec prý i to přibližování Ukrajiny k EU vadí Rusům hlavně proto, že Unii považují jen za předstupeň k členství v NATO. Lordi tomuto výkladu evidentně přikládají váhu, což je odlišuje od takových vykladačů Putina, jako jsou američtí historici Anne Applebaumová (viz Týdeník Echo 2/2015) či Timothy Snyder, podle nichž Rusko na Ukrajině válčí i z ideologických důvodů a ze strachu před nakažlivostí evropského modelu. Pokud by ale platilo, že EU je v hierarchii ruských strašáků podřízena ďáblovi NATO, vyplývá z toho, že Rusům je společenský model Unie v zásadě lhostejný, že oni skutečně myslí v kategoriích, jako je národní bezpečnost a její (domnělá) ohrožení.

Výkonný ředitel Bruselského energetického klubu Tartarov označil za jednu z hlavních obav Ruska po Majdanu „riziko, že by Sevastopol hostil plavidla NATO“. Sevastopol leží, jak známo, na Krymu, a ještě před anexí v něm mělo Rusko až do roku 2042 smluvně zajištěnou přítomnost svého vojenského námořnictva. Prvního března 2014 vyzvali bývalí prezidenti Juščenko, Kučma a Kravčuk tehdy ustavenou vládu, ať tuto dohodu s Ruskem zruší. Nicméně zelení mužíčci začali obsazovat Krym už 26. února.

Ad EU

A co pokazila Evropská unie? Relativně nedávno, loni v listopadu, rekonstruoval jednání mezi EU a Ukrajinou do osudného listopadu 2013, kdy prezident Janukovyč odmítl podepsat asociační dohodu s EU, německý časopis Spiegel. Byl to popis neschopnosti Evropské unie – komise i šéfů některých vlád na čele s Angelou Merkelovou – rozpoznat, že na Východě se, jak se říká, změnilo paradigma. Že tu už nejde o rychlost adaptace na západní standardy, z nichž bude EU žadatele zkoušet.

Například ještě v září 2013, kdy Rusko dávalo najevo, že se mu dohoda mezi Kyjevem a Bruselem nelíbí, kancléřka při jednom ze svých posledních telefonátů s Putinem nehovořila o Ukrajině, nýbrž o osádce lodi Greenpeace, zadržené pár dní předtím. Od ukrajinského prezidenta, který naléhavě potřeboval několik miliard eur k odvrácení bankrotu, a jedno, jestli ze Západu, nebo z Ruska, EU do poslední chvíle ultimativně požadovala, ať nejdřív propustí vězněnou expremiérku Tymošenkovou, jinak se s ním nebude vážně bavit. A on se přestal bavit s Unií. Tolik Spiegel.

Do této mozaiky přidává zpráva lordů další kamínky. Proč Rusko svůj odpor vůči asociační dohodě Ukrajiny začalo dávat najevo tak pozdě? Prý i proto, že do poslední chvíle počítalo s krachem jednání kvůli Tymošenkové. Pak by se i Kreml stal svého druhu obětí fixace vyjednavačů EU na velký lidský příběh.

I zpravodajství citovalo dílčí verdikt lordů, že západní vlády ztrácejí expertizu na východní Evropu. Za studené války „znal Východ Západ mnohem víc, než vy jste znali Východ“, a tato asymetrie je tu s námi stále, řekl Václav Klaus. Britský konzervativní poslanec Rory Stewart, dobroduh, který před válkou proti teroru prošel pěšky Afghánistán a Pákistán, konstatoval, že od reformy z roku 2000 se na britském ministerstvu zahraničí místo historické a jazykové expertizy klade důraz na obecné manažerské dovednosti. Po Krymu posílil patřičný referát na ministerstvu o 13 lidí, což dělá 25procentní nárůst. Lordům to přijde málo.

Sníženou zvídavost EU nahrazovala tvrdou linií. Ruští diplomaté, s nimiž lordi mohli mluvit, si stěžovali, že se s Ruskem Evropská komise odmítala o asociační dohodě Ukrajiny jakkoliv bavit. Kreml tehdy za minutu dvanáct, tedy v listopadu 2013, navrhl jednací trojúhelník Brusel–Kyjev–Moskva, Evropská komise nereagovala.

Nedá se přitom jednoduše říci, že Rusům do záležitostí Ukrajiny nic není. Byla tu především komplikovaná (v českém tisku opomíjená) otázka kompatibility zóny volného obchodu mezi Ukrajinou a Ruskem, která existuje, se zónou mezi Ukrajinou a EU, která měla vzniknout. Ruští diplomaté uváděli příklady ukrajinského zboží, kde by přechod Ukrajiny z ruských na unijní normy vyvolal nezanedbatelné potíže: železniční vagony, motory do (vojenských) vrtulníků, ocel. Eurokrat Jean-Luc Demarty z generálního ředitelství Evropské komise pro obchod kontroval argumentem, že komise bývala mohla navrhnout „progresivní časový rozvrh“: čti delší přechodné lhůty. Ale nenavrhla. Nepřímé doznání, že tu komise cosi zanedbala, můžeme vidět na tom, že onu tripartitu k zónám volného obchodu, kterou na podzim 2013 zamítla, po Krymu se zpožděním svolala. Komisař pro obchod Karel De Gucht od července 2014 organizoval trojstranná jednání, anonymní zdroje z Bruselu říkaly novinářům, že i Brusel se „učí za pochodu“ a že vyřadit z takových ekonomických jednání Rusko by bylo „nerealistické“. Nakonec byl dohodnut více než roční odklad pro bezcelní příliv unijního zboží na Ukrajinu (od ledna 2016), právě z obavy Ruska, že jeho domácí výrobci budou bez celní ochrany vystaveni konkurenci kvalitnějšího evropského zboží, které bez obtíží proplave přes Ukrajinu až na ruský trh. Když si člověk pomyslí, že ani Janukovyč tehdy v listopadu 2013 asociační dohodu neodmítl, pouze v danou chvíli odložil podpis, jímá ho při pomyšlení na pět tisíc mrtvých a nesmírné hospodářské škody závrať.

Rusy už neovlivníme

Nejdůležitějším „nálezem“ lordů je apel na EU, aby otočila celkový přístup k Rusku. Do ukrajinské krize Evropa k Moskvě přistupovala tak, jak byla zvyklá od 90. let, tedy jako k aspirantovi, který touží aspoň zdálky uvidět vybranou společnost. Teď ale, píše se v závěru zprávy, „se Rusko stále víc definuje jako separátní útvar a jako rival Evropské unie. Model evropského ,poručnictví' už není možný.“ Expert z Levadova centra (ruská obdoba Gallupu tvořená sociology, kteří se ubránili pokusu Kremlu je zglajchšaltovat) otevřel otázku, jestli Putin loni spíš „jen nenásledoval veřejné mínění pokusem víc se přiblížit názorům veřejnosti“. Připomněl, že už na konci 90. let zastávalo 80 procent Rusů názor, že Krym přirozeně patří Rusku. Dnes, po činu, si totéž myslí 88 procent Rusů. Rozdíl mezi koncem nejliberálnější éry ruských dějin a dnešní náladou vybuzeného národovectví není zas tak velký. Putinova popularita doma se po záboru zvedla z 60 na 85 procent – podle sociologa z Levady „výlučně kvůli zahraniční politice“. A přestože před Krymem dominoval mezi Rusy příznivý pohled na EU, jen asi čtvrtina Rusů se považuje za Evropany.

To všechno lordy nasměrovalo k dalšímu důležitému doporučení: „Pokud ovlivňování vládního systému v Rusku do budoucna není na pořadu dne, potřebují členské státy místo toho formulovat robustní, aktivní politiku, aby zvládly soupeření s Ruskem ve sdíleném pohraničí (tj. ve státech mezi EU a Ruskem).“ V té chvíli padne klíčová otázka: nabídneme Kyjevu plnohodnotné členství v Unii?

Z Berlína, což je pro východní politiku EU neopominutelné místo, prezident Petro Porošenko radost mít nebude. Politický ředitel ministerstva zahraničí Hans-Dieter Lucas lordům až nediplomaticky jasně sdělil názor svého úřadu. Pokud jde o členství Ukrajiny v NATO, připomněl pan ředitel tři podmínky, které teprve vedou ke schválení přihlášky: přijetí musí zvýšit 1) bezpečnost kandidáta, 2) bezpečnost dosavadních členských států, 3) bezpečnost celé Evropy. Ukrajina prý daná kritéria neplní. Tečka.

Pokud jde o EU, dal si pan ředitel minimálně na dvou místech záležet, aby jasně zaznělo, že východní partnerství, projekt, který v roce 2009 tvořil hlavní prioritu českého předsednictví EU, nenabízí nic víc než partnerství dvou různých entit a nesmí být chápáno jako mezistupeň k přihlášce do Unie. Také hrabě Alexander Lambsdorff, šéf výkonného výboru Evropské nadace pro demokracii (EED), „soukromé“ nadace placené hlavně Evropskou unií za to, aby podporovala demokracii a občanskou společnost v jejím východním pohraničí, při slyšení v Londýně prohlásil: „Nejsem přesvědčen o tom, že by Ukrajina mohla získat členství v EU v tom smyslu, v jakém je dnes ono slovo chápáno.“ Samozřejmě že Lambsdorff sděloval jen svůj osobní názor, vzhledem k tomu, že EED posílala peníze přímo Majdanu, tedy skupinám ženoucím vnitropolitický konflikt ve své zemi na ostří nože právě s vidinou vstupu do Unie, je to ale i tak nezodpovědnost.

Britští lordi nejsou tak předem odmítaví jako německý hrabě, stačilo by jim, kdyby se EU v příští zprávě jasně vyslovila, a skoncovala tak s nejistotou kolem budoucího členství, která v zemích typu Ukrajiny vytvářela „nerealistická očekávání“. Jejich doporučení: „Členské státy musejí jasně říct, jestli je členství v nabídce.“ Kromě toho všeho ještě doporučují vyztužit režim sankcí, přitvrdit je podle amerického vzoru i na osoby z Putinova bezprostředního okolí, dokud Kreml nezařadí zpátečku.

Zpráva lordů nabízí dnes nepříliš rozšířený pohled: schopnost vidět příčiny současného stavu, i když budou částečně nelichotivé k vlastnímu táboru, kombinovanou s tvrdostí v bitvě, protože už v ní jsme.