Nová politická garnitura je u vlády měsíc. Ale žijeme v tak neobvyklé době a nové skutečnosti se do našich životů derou s takovou vehemencí, že o nějakých sto dnech hájení pro vládu nemůže být řeči. Přebrala řízení ve chvíli, kdy stát zasahoval bezprostředně do života ohromné skupině lidí. Tito lidé nemohou své životy na sto dní přerušit a čekat, až se noví ministři zorientují a čeho se dobere premiér. Běží jim životy.

Pořád přes dva miliony neočkovaných (pokud vynecháme obyvatelstvo mladší dvanácti let) v nějaké míře čelí diskriminaci. Nad tisícovkami z nich visí dnes hrozba rozvázání pracovního poměru, někdy (když bydlí ve služebním bytě) i ztráty střechy nad hlavou. Jenom u policie odhadoval v listopadu tehdejší policejní prezident Jan Švejdar počet odpůrců vakcíny na deset tisíc. I kdyby se pod tlakem pravidel veřejného života tato armáda zmenšila, je moudré, aby stát ze služby vytlačoval tisíce policistů, když současně spouští kampaň na nábor nových policistů, protože už teď jich 5,5 tisíce chybí? Ještě skandálnější je, že tlak na očkování zasahuje často i pod hranici osmnácti let. Známe případy, kdy škola, zájmové kroužky, sportovní oddíly vykonávají nátlak na neočkované teenagery, aby přestali kazit stoprocentní proočkovanost.

To je jedna rovina, na níž se zcela konkrétním lidem dějí dosti dramatické věci. Druhá rovina se s tou první částečně protíná, týká se dětí, žáků, studentů. Pravidla testování a následných karantén jsou za současného ministra zdravotnictví Vlastimila Válka neustále poupravována, v kostce je výsledkem ministrovy neposednosti pandemie školních karantén. Na mnoha místech republiky hygienami praktikované pravidlo, že karanténa se vyhlašuje už s jedním pozitivně testovaným žákem ve třídě, před námi otvírá smutnou vyhlídku opakovaných karantén v jedné a té samé třídě hluboko do jara. Na mnoha českých školách se uplatňuje pravidlo, že děti těsně před karanténou a několik dní po ní tráví celou výuku v respirátorech. V pondělí ministerstvo zase o krok ustoupilo, ve školách už se nebude testovat ve čtvrtek, zůstává pondělí, což snad přízrak karantén významně redukuje. Nicméně hlasy, které radí – tak jako v epidemicky úspěšném a přehlíženém Švédsku – testovat jen lidi s nějakým příznakem, byly zatím oslyšeny. Vláda se také rozhodla ignorovat zkušenost zemí, v nichž už je omikronová vlna za vrcholem, především Velké Británie. Anglická zkušenost říká, že prudký, omikronem způsobený nárůst infekce žádný významnější růst hospitalizací nevyvolal. Infekce se jim zlomila i bez restrikcí a bez covid pasů, sama od sebe.

Podle zdrojů zevnitř koalice je politika nezpřísňovat stávající režim, a teprve až se omikron přežene (původně se měl přehnat do konce ledna, pak do poloviny února, nově Válek zmiňuje konec února), plošná opatření opatrně rozvolňovat. Ale je to politika nevyslovená, v podstatě tajná. Od Petra Fialy se z jeho zcela obecných vyjádření nedovíme nic. Fiala se omezuje na apely k očkování, tyto apely narážejí na nezájem. Drtivá většina nových dávek jsou boostery. Armáda neočkovaných se od konce října, po čtvrt roce segregace, ztenčila jen asi o 80 tisíc lidí.

Druhou akutní frontou, která se českým občanům otvírá takříkajíc v týlu, je samozřejmě energetická krize. I tady česká vláda spíš simuluje myšlení a nějakou činnost, než aby si kladla vážné otázky. Příspěvkům na chudé domácnosti se výstižně říká energetické žebračenky, jsou jen léčbou symptomu. Zrychlit tendr na pátý blok v Dukovanech bude určitě užitečné, ale nasměrovávat celou veřejnou diskusi k bloku, který by elektřinu začal dodávat za patnáct let, to hraničí s manipulací. Jaderné bloky nevyrábějí teplo, „jen“ světlo, a světlo tvoří menší část našich účtů za energii. Cena elektřiny se na tomto zdeformovaném „evropském trhu“ dá regulovat, jako to dělají Francouzi nebo Slováci. Stát může vystoupit z energetického trhu Evropské unie (ano, žádalo by si to jednání s Evropskou komisí), může patrně vystoupit i z unijního systému emisních povolenek (nebo tím aspoň s vážnou tváří hrozit).

Skupina bývalých úředníků z Energetického regulačního úřadu, členů Pačesovy komise a dalších, která si dala název „Energie není luxusní zboží“, tohle všechno navrhuje a navrhuje i jednání s Ruskem, případně dalšími světovými dodavateli plynu o dlouhodobém kontraktu. „Podle našich propočtů“, píší v otevřeném dopise ministru průmyslu Jozefu Síkelovi, „musí odběratelé plynu v ČR zaplatit cca 80 miliard Kč ročně navíc proto, že nemáme dlouhodobou smlouvu s Gazpromem.“ Je to pravda, nebo se pletou? Nevíme, ale nikdo z vlády se na takovou nepříjemně konkrétní úroveň debaty zatím neobtěžoval.

Dlouhé měsíce, po které doslova miliony českých občanů, statisíce domácností řeší covidový režim a strmý růst cen za energie, stravuje většinu energie naší politiky čistě politický provoz a jeho hrátky. Jenom od voleb před čtyřmi měsíci jsme se věnovali převodu kompetencí prezidenta ve scénáři, který ovšem nenastal, přesunu velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma, názoru předsedkyně Poslanecké sněmovny na maďarsko-kazašskou bilaterálku nebo Fulbrightově stipendiu pro poslance Farského. Všechno jsou to témata, která by byla legitimní v normálnější době, tedy před dvěma a více lety. Premiér Fiala je stejně jako v opozici rozhodnut se otázkami doby promlčet. Mlčí k otravování dětí a segregaci části obyvatelstva, místo toho na svém twitterovém účtu tapetuje citáty z Listiny základních práv a svobod, fotografii z návštěvy bývalé věznice v Uherském Hradišti, portrét Jana Palacha. Patrně nikdy od listopadu 1989 nebyla odtrženost naší politické a mediální třídy od současnosti tak silná jako v prvních týdnech roku 2022. A pokud prvních pět příznaků autismu tvoří (cituji:) neschopnost společenské interakce; stereotypy a opakující se zájmy; sociální odcizení; vyhýbání se společnosti a absence empatie, je diagnóza našeho politicko-mediálního komplexu zřejmá.