Věra Čáslavská, která koncem srpna zemřela, byla jednou z nemnoha českých osobností, jež mohly českou společnost nějakým způsobem spojovat – třeba i v zármutku nad jejich odchodem. Ztělesňovala hodnoty, k nimž se mohou hlásit lidé z obou stran bariéry, která dnes vede českou společností. Městské elity, ti „sluníčkáři“ či „pravdoláskaři“ (především ti starší z nich), mohly uznávat její oddanou lásku k Václavu Havlovi, odmítání komunistického režimu, podporu Karlu Schwarzenbergovi nebo její výzvu k pomoci uprchlíkům z loňského roku.

Její život ale byl také vyjádřením velmi „nekavárenských“ hodnot. Disciplíny, kterou vrcholový sport vyžaduje, velmi tradičně chápaného a žitého vlastenectví. Vytrvalost ve všech ohledech, v něčem snad až vojenská, respekt k autoritám a symbolům. Snad i vědomí toho, že se symbolem stala sama, a úsilí se té roli nezpronevěřit. Ctnosti, které uznávají i lidé z „druhé“ strany – v intelektuálních (nebo za takové se považujících) kruzích býval rozšířený spíš přezíravý vztah ke sportovcům. Věra Čáslavská je dokladem předsudečnosti takového vnímání. 

Postava ženy je často v centru alegorických obrazů a sousoší, jež vyjadřují odhodlání k boji. Svoboda, která na Delacroixově obrazu vede na barikády lid, i ta, jež pochodní osvěcuje cestu v newyorském přístavu, jsou ženy. Ikonický obraz Věry Čáslavské zachycené v okamžiku, kdy se na stupních vítězů v Mexiku odvracela od sovětské vlajky, má v něčem podobnou kvalitu, sošný heroický náboj. V něčem přitom paradoxní – sklonění hlavy, pohled do země, který jindy evokuje ústup či podlehnutí, proměnila ve výraz vzdoru.

„Ukažte mi hrdinu a napíšu vám tragédii,“ napsal kdysi – dost sebevědomě – Francis Scott Fitzgerald. Věra Čáslavská přímo nezažila válku, neriskovala život. Ale v těch zkouškách, jimiž po okupaci musela projít, obstála, vydržela je. A její osud má skutečně tragickou dimenzi. Ne v tom smyslu, jak se slovo tragédie často používá – jako synonymum pro špatný konec; pán šel po ulici, nic zlého netuše, a zčistajasna mu na hlavu spadl balkon, tragické. Skutečná tragédie má také nějakou očistnou sílu. A ta, myslím, v příběhu Věry Čáslavské je. Sláva a ústup z ní, nešťastný rodinný život, porevoluční euforie, která se zlomila do dalšího osobního neštěstí, psychické problémy, jež se jí ale nakonec podařilo překonat, nemoc… A také – alespoň navenek – projevované přesvědčení, že česká společnost něco představuje, něco, zač má význam se zasazovat. „Nebojujeme za sebe, ale za nás všechny. Naši lidé si zaslouží vítězství,“ řekla na olympiádě v roce 1968. „Na svůj národ jsem byla celý život hrdá. Prožívala jsem neopakovatelné okamžiky mezinárodní solidarity v roce 1968, prožívala jsem ojedinělé chvíle nenásilné revoluce 1989, která této zemi přinesla sebevědomí a celosvětový respekt. Vím proto, jaké dobré vlastnosti dokážeme projevit,“ zněla její slova z loňského roku. Je to celoživotní přesvědčení výrazem její velkorysosti, schopnosti vidět v lidech to lepší, nebo jenom vyjádřením nějaké iluze? V tom přesvědčení o elementární dobrotě zdejších lidí jako celku byla asi na sklonku života docela ojedinělá. 

Sama si přece velkorysého zacházení moc neužila, často se o ni otírali lidé hodně hluboko pod její úrovní, bolševičtí funkcionáři dřívějších časů i všelijací vševědové současnosti. Po jejím skonu se v tom ohledu vyznamenal třeba pověstný senátor Jan Veleba: „Mám samozřejmě ke všemu jiný názor, nežli je oficiální mainstream. Napřed však musím zdůraznit, že není sporu o tom, že byla Věra Čáslavská fenomenální gymnastka a že sedm zlatých medailí z olympiády asi nikdo nikdy už nepřekoná, takže v tomto je její úspěch naprosto nezpochybnitelný. To ale ještě neznamená, že také byla fenomenální morální autoritou. Myslím si, že mám v hlavě schopnost kritického myšlení…“ svěřil se Parlamentním listům (komu taky jinému). Jistě, znevažování patří k osudu lidí, kteří se v nějakém ohledu vymykají. Mám ale dojem, že v Česku má někdy až obsedantní podobu.

Rozděleni až za hrob

K výjimečným lidem se vzhlíží právě proto, že nejsou jako ostatní. Nemá význam lamentovat nad většinou, že je málo příkladná a příliš obyčejná. A autority – oficiální i ty neoficiální – mají být v nějaké míře přezkoumávány a třeba i zpochybňovány. V Česku se tahle činnost provádí s nepřiměřeným zaujetím a často se v ní projevuje nudný konformismus maskovaný řečmi o nonkonformním bourání posvátných krav. Jako kdyby v očích takových po velebovsku nemainstreamových hodnotitelů nebyli lidé jako Věra Čáslavská potenciální inspirace ke snaze stát se v mezích svých nevelkých možností trochu lepším. Ale především hrozba. Ty, kdo nás v nějakém ohledu přerostli, je potřeba honem srazit na naši úroveň. Jinak bychom se třeba mohli v tom srovnání cítit trochu špatně – a to my přece nechceme. Důležité je nenechat si jimi rušit svoje kruhy.

Prezident Miloš Zeman s reakcí na skon Čáslavské vyčkával, pak poslal pozůstalým stručnou kondolenci, v níž se omezil na konstatování jejích sportovních zásluh. Může to působit dojmem až udivujícím – jeho stoupence by takové uznání asi nepobouřilo a jeho kritikům by pro danou chvíli zavřelo pusu. Jenomže asi věděl, co dělá. Neměl důvod projevovat velkorysost, předvést se jako člověk, který dokáže uznat kvality osobnosti, jež se třeba vymezovala proti němu. Dokázat něco tak strašně obyčejného jako povznést se nad osobní rozepře, uznat výrazné lidské kvality někoho, kdo šel proti mně, uznat, že existují věci, jež nás přes všechny rozpory mohou taky spojovat – a Miloš Zeman přece v kampani říkal, že chce spojovat a ne rozdělovat (to už dnes snad ani nemá cenu připomínat). V té neochotě uznat Věře Čáslavské ještě nějaký jiný význam než ten sportovní ale prezident jistý širší konsensus vyjádřil. Odhodlání setrvat v rozdělení až za hrob. Žije se v něm docela pohodlně. Trochu smrádek možná, ale zas to teploučko...