Má ještě smysl malovat obrazy? Tak se ptala Milena Slavická v úvodu katalogu výstavy Poslední obraz, která proběhla v Galerii Rudolfinum v roce 1997 pod jejím kurátorským vedením a představila několik umělců, již se věnují malování obrazů v celkem realistické podobě. Celé dvacáté století se víceméně soustředilo na zpochybnění obraznosti a tradičních výtvarných prostředků a technik, užívaných v umělecké tvorbě po staletí či tisíciletí. Proč tedy dnes malovat obraz?

Častý návštěvník galerií a muzeí si jistě všiml, že většina umělců ve své tvorbě nějak popírá tradici. Autoři se doslova předhánějí v tom, kdo vymyslí neobvyklá nebo šokující výtvarná díla. Artefakt může být udělán z roury vodovodního potrubí, z předmětů nalezených na smetišti, z textilu či vaty nebo z produktů nakoupených v supermarketu. Materiálem uměleckého díla může být čokoláda a zrovna tak čerstvé maso (které během výstavy přestává být čerstvým). Nebo zvíře naložené do formaldehydu, jak předvedl svým dnes již legendárním dílem Damian Hirst na žralokovi, vystaveným ve vitríně stejně, jako to činí přírodovědci ve svých laboratořích. To konceptuálně zaměření umělci pracují s texty, fotografiemi i jinými neuměleckými prostředky, které eliminují jakýkoli řemeslný zásah umělcovy ruky ve smyslu bravurně zvládané kresby, malby či sochařské modelace, vyučované po staletí na akademiích výtvarných umění.

V osmdesátých letech minulého století prošlo umění epizodou návratu k obrazu. Byla to reakce na dematerializované umění, které preferovalo představení autorovy myšlenky či konceptu v „neumělecké“ formě. Řada děl navíc měla dočasnou trvanlivost: například objekty a instalace vytvořené z přírodních materiálů v krajině. Komerční galerie neměly co prodávat. Umělecké dílo nebylo možné „zakoupit“ a uchovat zavěšené na zdi nad gaučem. A tak postupně sílil „hlad po obraze“, jak o tom hovoří například v soudobá německá kniha téhož názvu Hunger nach Bildern (1982). Noví malíři ovšem neopakovali své předchůdce. V postmoderním klimatu vytvářeli obrazy, které bývaly řazeny do proudu tzv. „bad painting“. Tedy útočili na naši představu o dobře namalovaném malířském díle – a to jak po stránce formální, tak obsahové. Tudíž umělci vystupovali i jako rebelové, vzpírající se zaběhaným představám o umění, které má být perfektně řemeslně vyvedené a vzbuzovat libé pocity: tedy má být krásné.

Rebelka s příčinou

Dílo Ivany Lomové však do této linie zařadit nelze. Lomová není rebelka v popsaném smyslu, její obrazy nelámou rekordy v hledání nezvyklých technik. Jsou prostě normálně malované a zpodobňují „realisticky“ svět kolem nás – to, co kolem sebe můžeme denně vidět. Víceméně se drží linie, kterou vytyčili v 17. století holandští malíři, když zachycovali obyčejný život lidí střední třídy: v jejích domovech, na dvorcích, hospodách, na ulicích či na vesnici. Má tedy dílo Ivany Lomové, jestliže nepřináší „nic nového“, dnes ještě smysl?

Ivana Lomová (1959) začínala v druhé polovině osmdesátých let jako ilustrátorka časopiseckých a knižních vydavatelství (ilustrovala na dvacet pět knih, určených převážně dětem), věnovala se taky kreslenému filmu. Začátkem následující dekády se obrátila k volné tvorbě. Nejdříve vznikaly pastely, které vystavila na své první samostatné výstavě v roce 1997 ve Špálově galerii v Praze. V pracích z té doby využívala Lomová fotografické předlohy, zejména snímky z rodinného alba a obrázky ze svého dětství. Tématem byly běžné rodinné volnočasové aktivity: koupání v bazénu, odpočívání na pláži či procházka v parku. V roce 1999 začala Lomová malovat olejem. Nakrátko se přiklonila k tehdy silnému feminismu a vymalovala cyklus obrazů s názvem Muži a ženy, v němž se zaobírala otázkou mužské a ženské identity. Stále se jí ale vracely její počáteční náměty: nenápadné scény z běžného života doma či na ulici, v parcích či kavárnách. Maluje své děti, své přátele, ale i neznámé lidi, sedící třeba za stolem v baru. Používá i nadále fotografie z rodinného alba. Postavy většinou sedí v klidu (často otočené zády k divákovi) a jsou zaujaty svou činností. Dívka v pokoji je ponořena do četby knihy, jiná dívka chatuje na počítači, žena stojí u okna a nehnutě pozoruje okolní fasády domů, lidé sedí zabráni do svých hovorů u stolků kavárny.

V některých obrazech ale lidé chybí: to je třeba výsek z pohledu na prázdnou pláž, kousek lesa s plotem či právě opuštěný pokoj s pohozeným županem. Vše se děje jakoby nezaujatě a bez citového vzrušení. Autorka se vyjadřuje střízlivě až chladně, což je v prostředí středoevropské tradice expresivního výrazu neobvyklé. Jenže Lomová prošla i jinou zkušeností – americkou. V dětství pobývala s rodiči ve Spojených státech. A možná se jí pod kůži dostalo něco z tamního vidění skutečnosti, takže její dílo připomíná například obrazy Edwarda Hoppera. Tento umělec vytvořil svůj charakteristický styl ve dvacátých a třicátých letech minulého století, kdy se tématem jeho prací stal život člověka v urbánním prostředí. Tak jako v díle Lomové se i v Hopperových výjevech jedná o typické prostředí barů, ulic a městských budov. Své obrazy maloval Hopper „cool“ stylem, charakteristickým i pro řadu děl pozdějšího amerického umění. Přesto do scén proniká pocit moderního městského člověka: v nehybné ustrnulosti často osaměle stojících či sedících lidí je přítomen obraz opuštěnosti, ztracenosti a osamělosti, které odosobněný život velkého města přináší.

Linie americké „cool“ malby není ovšem jedinou polohou Lomové díla. Její obrazy mají složitější genezi, vždyť řada z nich je spjata s autorčiným životem. S lidmi kolem ní, ať už jsou to její blízcí, anebo přátelé, ať už je to výjev ze současnosti, nebo vzpomínka. Osobní citový prožitek zkrátka je přítomný. A je tu mnoho dalších osobních zaujetí, které Lomovou od Hoppera odlišují. Česká malířka se zabývala taky třeba psychoanalýzou: jejím výsledkem byl cyklus Noc. Vznikl ze zápisů a analýz autorčiných snů. Většinou se jednalo o melancholické krajiny, někdy v nich byly ještě přítomny blíže neidentifikovatelné postavy či kreatury.

Poztrácený a nacházený ráj

V letech 2005–2006 vznikl cyklus Ráj. K němu Lomovou inspiroval pobyt v Guatemale. Z obrazů tropických krajin zmizela existenciální úzkost, vystřídaly ji silné smyslové vjemy: jako by malířka byla opojena radostným sluncem a bujnou vegetací, které v zdejších zeměpisných šířkách pohledat. Přesto nejde jen o smyslové omámení. Malířka se tu dotkla jiného velkého civilizačního archetypu, a sice „hledání ztraceného ráje“. Touha po bezstarostném ráji vzniká vlastně logicky jako protipól vůči zneklidňujícímu pocitu definice sociologa Zygmunta Baumana: „v tekutých časech – v životě ve věku nejistoty“. S tímto tématem souvisí třeba i autorčin cyklus Kavárny (2009–2011), který zachycuje klid uprostřed spěchajícího města. Kavárny jako jakési ostrůvky vprostřed stresu a skličující nejistoty, sní se v nich o utopii.

Na tyto obrazy navazují i nové práce Ivany Lomové: cyklus Galerie a obrazy urbánních prostorů Prahy, které jsou prezentovány na nejnovější malířčině výstavě v pražské Galerii Václav Špály pod názvem Prázdno. Dominantou se staly vyprázdněné prostory, v nichž většinou je vidět jediná postava (a to ještě otočená zády k divákovi, zírající do ničeho), nebo úplně prázdné interiéry či exteriéry. Prázdno a osamělost jsou momenty našich životů, kterých si malířka všímá způsobem téměř antropologicko-sociologickým. Zmíněný Zygmunt Bauman analyzuje tyto civilizační problémy i v širším kontextu: „V soudobých snech se ,představa‘ pokroku přesunula z promluv na téma o společném zlepšování stavu věcí k řečem o individuálním přežití.“ Kdysi optimistická víra, že pod lidským vedením je možné změnit svět k lepšímu, protože člověk to dokáže svou modrostí, se hroutí. Moderní představa o prosperující, bezproblémové a rovnostářské pospolitosti se stává neuskutečnitelným utopickým snem – snem o ráji. Cíl se ztrácí, nejistota roste. Přes všechnu svou snahu jsme skeptičtí. Cítíme se vyprázdnění a „vedle sebe sami“, jak říká Bauman.

Obrazy Ivany Lomové jsou na první pohled popisně realistické. Ale jen zdánlivě. Ostatně, čistě optické ztvárnění skutečnosti by odporovalo i samotné podstatě umění. „Vidění je způsob lidské existence jako otevřené do světa a pro svět. A proto musíme hledat smysl obrazů, které máme před očima,“ pro změnu říká filozof Miroslav Petříček. V umění se tedy nejedná o fyziologické vidění, ale o vidění diskursivně zprostředkované. Ať je umění sebevíc mimetické (tedy usilující smyslovou realitu napodobit co nejvěrněji), nikdy nelze převést interpretovaný výjev do matematicky obecné roviny, platné mimo historický čas (ostatně i to bylo nedávno zpochybněno). V umění je interpretované dále rozvíjeno interpretací tady a teď. Je reinterpretováno především vnímáním pocitu o světě, ve kterém žijeme. Ani umělec není pouhým výtvarníkem, který pracuje čistě a jedině jako řemeslník. A tak je tomu i v díle Ivany Lomové, i když maluje „jen“ obrazy.

Ivana Lomová: Prázdno. Výstava v Galerii Václava Špály v Praze trvá do 18. 10. 2015. Kurátor: Ladislav Kesner.