Prezident Miloš Zeman obstaral části spoluobčanů na víkend příjemnou zábavu, inspiroval je ke glosám svojí audience u britské královny, vypočítávání všech porušení protokolu, jichž se měl během krátkého setkání dopustit, kontrole cen a kvality dárků, jež panovnici přivezl, a tak dále a tak podobně. Na druhou stranu – královna i prezident audienci přečkali bez větší úhony. Pravda, když Zeman po audienci popisoval novinářům, že před královnou přednesl „stručné expozé“ o česko-britských vztazích od středověku po současnost, mohlo to jednoho přivést k úvahám, že na těch feministických protestech proti „mansplainingu“ by přece jenom mohlo něco být.

Alžběta II. ovšem pamatuje ledacos, takže by případnými Zemanovými faux pas neměla být příliš rozhozena. Škoda jenom, že nebyl přítomen královnin manžel princ Philip, který se nedávno stáhl z veřejného života. Mohl prezidentovi názorně předvést, jak vypadá skutečný nekorektní bonmot a jak lapidární může být.

Prezidentova audience u královny se ale dá brát ne jenom jako setkání dvou osobností, ale dvou principů, světonázorů či tradic. Britský monarchismus versus český republikanismus. Ta republikánská tradice je v Česku skutečně živá, Miloš Zeman je pak jejím čelným současným představitelem a v něčem také výmluvnou ilustrací jejího momentálního stavu. Ta republikánská, v něčem plebejská tradice je v Česku živější než v jiných zemích, z historických důvodů.

V něčem je i hrdá – odpor proti rodovým privilegiím, přesvědčení, že člověk je sám tvůrcem své hodnoty bez ohledu na to, jakou má v sobě krev, nechuť vůči svazujícím manýrám, složitému bontonu, obtížně překročitelným bariérám třídy, samozřejmému oprávnění jedněch mluvit do života druhým, nárokovat si úctu z důvodů, jež nemusejí souviset s osobními kvalitami, lpění na povrchu, dekoru, rituálu. Ostražitost (někdy dost vypjatá) vůči všemu, co by nás mohlo navrátit do středověku. Ta republikánská tradice jistě má nějaké meritum.

Ten republikanismus, který aristokracii rád (a někdy právem) vytýká degenerovanost a dekadenci, má ale vlastní úpadkovou tendenci. Český prezident ji čas od času ilustruje velmi výstižně. To plebejství může učinit měřítkem, zabydlet se v něm, poklimbávat tam ve stavu naprosté spokojenosti se sebou samým. Upadlý neklade na jednotlivce a společnost nějaké nároky, je vůči nároku nedůvěřivý, typický je pro něj instinktivní odpor vůči všemu, co by ho snad mohlo přesahovat. Ohrnuje nos nad rituálem, ví sám všechno nejlíp. Republika si ho nezaslouží.