Veřejnou debatou na Západě včetně Česka už delší dobu obchází strašidlo vlastního názoru. Je to názor jaksi inherentně hodnotnější, protože jeho nositelé k němu došli „vlastní hlavou“, tedy svoje myšlenky neznečistili kontaktem s názorem někoho jiného, především různě definovaným „mainstreamem“, jsou schopni odolávat stádnímu konformismu, nebo dokonce davové psychóze.

V reálu to samozřejmě funguje tak, že i ty „nejvlastnější“ názory tak úplně „vlastní“ nejsou, nakonec za nimi bývá volba nějaké autority skupiny, jejíž postoje bude nositel „vlastního“ názoru ochoten nekriticky následovat. V tom donekonečna skloňovaném společenském rozdělení navíc často hraje velkou roli jaksi paradoxní jev – pro hlasatele tak či onak vyhraněných a velmi často ostře moralizujících postojů je velice směrodatné, jak se k té či oné otázce staví ta druhá strana. V závislosti na tom pravověrný bojovník zaujme opačný postoj. Znesvářené tábory, které se podle pozorovatelů jeden o druhého vzdalují a radikalizují se, tak zároveň drží u sebe pouto vzájemné závislosti. Tohle reflexivní zaujímání pozice, přiřazování se je nakonec často důležitější než věcná podstata nějakého sporu.

Přesvědčení neočkovaní vnímají protivníky v zásadě podobně, jako lidi ochotné kolaborovat s těmi nejtemnějšími silami, působit zlo sobě i jiným – opět ze zlé vůle, lhostejnosti, strachu nebo hlouposti (pro úplnost bych asi měl dodat, že jsem očkovaný a rozhodně bych neřekl, že z donucení). Samozřejmě je to v obou případech argumentace, která těžko může kohokoliv přesvědčit, aby změnil stranu. Mimo jiné i proto, že je většinou nepravdivá. Pomíjí jednu prostou skutečnost – v situaci, kdy „s kým“ je důležitější než „co“ a „proč“, se snadno mohlo stát, že by stejní lidé dnes se stejným zaujetím a stejnou chutí morálně odsuzovat hájili opačné stanovisko. Samozřejmě je to domněnka, není možné s jistotou prokázat, co by se stalo, kdyby se věci vyvíjely jinak. Ale člověk si může trochu zaspekulovat.

Asi nejrozdělenější a nejzpolitizovanější je pohled na očkování a vůbec pandemii ve Spojených státech, přičemž opora demokratů, tzv. městské elity, jsou často ještě vyhraněnější „zavírači, lockdownisti, rouškaři a vaxeři“ než Bidenova administrativa. Stejně tak i odpůrci opatření jakéhokoliv typu se nejčastěji dají najít mezi radikálnějším křídlem republikánských voličů, především oddanými fanoušky bývalého prezidenta Trumpa. Ten přitom vývoj vakcíny velice masivně podporoval, sázel na něj. Jeho administrativa rozběhla Operaci Warp Speed, která měla vývoj vakcíny urychlit díky synergii státu a soukromých společností, a byla v tom ohledu úspěšná, z Trumpova hlediska ale ne dost.

Tehdejší prezident mohl mít také politické motivy, kdyby se vakcína začala aplikovat v dostatečném předstihu před předloňskými prezidentskými volbami, výrazně by to vylepšilo Trumpův obraz jako prezidenta, který pandemii podcenil a nezvládl, mohlo ho to v očích veřejnosti změnit ve vítěze nad covidem. Téhle pomoci se ale nedočkal, očkovat se začalo až po volbách. I tak byl jejich výsledek těsnější, než se čekalo.

Jak by dnešní boj o očkování vypadal, kdyby se to tenkrát Trumpovi povedlo, vakcínu označil za svou a ta „Trumpova“ vakcína by mu pomohla volby vyhrát? Byli by ti trumpovští antivaxeři stejně zapálení a radikální, jako jsou teď? Byl by americký mediální mainstream (a nejen ten) tak jednoznačně proočkovací, kdyby se očkovalo „Trumpovou vakcínou“ a kdyby ten, kdo ji pojmenoval, dál seděl v Bílém domě? Sdíleli by to vakcinační nadšení stoupenci pokroku z velkých měst stejně jako v současnosti? Troufám si tvrdit, že ne, že by ta dělicí čára běžela jinudy než dnes, nejenom v Americe. Nějaká část těch soudobých zapálených bojovníků by hájila jiný názor, než dnes hájí. Nepochybně ale se stejným přesvědčením, že je to jejich „vlastní“ názor.