„Teď tu byla / a už není / probuzení…“ Tak začíná jedna z krátkých básní sbírky básníka a historika Miloše Doležala Jana bude brzy sbírat lipový květ. Ta, která tu není, je ona Jana, manželka pětapadesátiletého autora. Na konci té krátké básně „vrtulník odnáší / tělo s duší / nachovou“. Jana Franková Doležalová, herečka a vedoucí Dismanova rozhlasového dětského souboru, zemřela náhle loni 18. června po krátké srdeční atace ve věku čtyřiapadesáti let. Její manželjen bezmocně přihlížel, jak jeho milovaná žena mizí ze světa a z jeho života.

To je základní fakt každé básně v té útlé, ale nesmírně silné knize, jejíž působivost je o to větší, že Doležal nakládá s drtivou skutečností nepateticky, pokorně, ba plaše, přitom mužně a s nezastíranou bolestí. Jeho poetika, ač lapidární, je zcela funkční, volný verš s asonancemi přesný a metaforicky bohatý. Jsou to básně reflexivně lyrické, přírodní i meditativní, glosy okamžiku a záblesky existence. Víc se toho v nich zamlčí a naznačí, ale čtenář cítí a ví, že to jsou záznamy stavu hluboce prožívaného, blízko šílenství, kterému člověk nemůže uniknout, chodí s ním celý den, je s ním ve snu, probouzí se s ním znovu a znovu, k zbláznění. Ale zároveň ví, že aby ho to celé nezalehlo, musí s tím sjednat nějakou smlouvu: „Pokouším se, většinou ráno, zaznamenat vjem, který jsem si podržel v noci či předchozího dne. (…) V tomhle šíleném stavu uvidět v kalném potoce duhu lipana.“

V antice a poetice se takovým básním říkalo nénie, tedy pohřební básně, plačky, žalozpěvy, které mohly mít i okázalou formu. Tohle jsou ale intimní básně, které se snaží vyprovodit milovaného člověka, a přitom podepřít těžce narušenou stavbu vlastního života, který musí pokračovat dál, i když k tomu v tu chvíli chybějí síly. Jednotlivé básně jsou provázeny „jejími sny“, které si (možná), „ta, co odešla“, zapisovala a které po ní zůstaly: jsou to sny, do kterých se nyní napojuje vědomí člověka, který vedle těch snů snil ty své, jež se teď prolínají s těmi zanechanými. Člověk zůstává sám, a aby se nezbláznil, zachycuje vzpomínky, reminiscence, vjemy, drobné zážitky, které jsou ale právě základní, esenciální. V básni S miláčkem se znovu probouzí, chodí s ním nahý ranní rosou, našlapuje pod lípou, obhlíží latifundie, začíná léto a horko, takže vytáhnou z kolny plechovou vanu, ve které se večer koupou, v Humpolci kupuje bedýnku květin, které pak vsazuje do zahrady, ze stodoly vynesou pingpongový stůl, kolem kterého běhá psík a blafá na míček… Následuje Post scriptum: „Dnes už vím / že to všechno / byly obřady zásvětní.“

To zásvětí je místo, kam svou Eurydiku tenhle zaskočený Orfeus z Vysočiny provází. V šoku z náhlého odchodu prochází životem, jenž bůhvíjestli neztratil v tu chvíli smysl, což ho ve stavu nejzoufalejším nutně napadá. Píše básně o svatbě a o pohřbu, který se konal na stejném místě, v Želivě, o věcech, které takové rituály provázejí, o příznacích jakéhosi mysteria, kdy se snad duše člověka loučí a přechází někam jinam, nevíme kam. Básník je v tom všem velmi střídmý, zdrženlivý, bez sklonů mysticky se nořit do spekulací. Stesk a bolest se projevuje spíš rozpačitým úžasem, proč se mu to děje, proč mu Hospodin „nasadil dvojitého nelsona“, nejdřív rodiče a teď mu sebral věrnou ženu, bez níž tu zůstává na lopatkách, „do sebe schoulený, do kříže rozpažen“. Vzpamatovává se díky synům, kteří tu s ním zůstali, díky přátelům, jimž některé básně dedikuje, díky křesťanské perspektivě života, který možná smrtí nekončí. Naznačuje to možná krajina, ve které se ten příběh žalu a pomalého vzkříšení odehrává, vzkříšení do jiné dimenze, do stavu rostlin, jež rostou na louce a zahradě, kde se to všechno odehrálo a v níž se to všechno zase vrací. Už v jiné podobě, v té, kterou se snaží zachytit v obrazech slov, které se okamžitě rozprchnou a zase znovu složí. Jako smrt a život, které jsou „dvě punkevní řeky / spojené“.

Miloš Doležal: Jana bude brzy sbírat lipový květ. Vydala Revolver Revue, 65 str.