Někde se stala chyba. Sociální demokraté byli ještě před dvěma lety nejsilnější politickou silou v Evropě. Následovalo období, v němž evropská ekonomika zvyšovala výkon, sociální demokraté z toho však netěží. Právě naopak. Rok 2017 pro ně může zčistajasna být rokem konečného úpadku. Hnutí, které vzniklo před 150 lety, může napsat své poslední kapitoly také v Česku.

Prezidentské volby ve Francii proběhnou na přelomu dubna a května. Takřka na sto procent je však jisté, jak dopadne Socialistická strana, která místo v čele státu obhajuje. Kdyby šlo jen o to. Dosavadní prezident François Hollande v listopadových průzkumech zjistil, že by ho volilo necelých deset procent voličů, a že by tedy skončil až na pátém místě.

Tak špatný výsledek kandidát socialistů nezaznamenal od dob Françoise Mitterranda, a proto se Hollande jako první francouzský prezident od založení páté republiky rozhodl, že nebude obhajovat. Minulou neděli rozhodlo hlasování socialistů, že ho nahradí outsider Benoît Hamon, jenž byl před deseti lety mluvčím strany a před třemi lety držel pár měsíců funkci ministra školství. Také jemu průzkumy slibují zisk okolo osmi procent.

Ještě předtím, počátkem března, proběhnou parlamentní volby v Nizozemsku. Potíže má Strana práce (PvdA), která je v současné vládě menším partnerem liberálního premiéra Marka Rutteho. Průzkumy jí slibují zisk okolo sedmi procent, který by stačil na šesté nebo sedmé místo. Přitom PvdA byla v poválečných volbách jen jednou horší než druhá a nikdy neměla pod 15 procent. Předpověď se nezlepšila, ani když členové strany v prosinci nahradili předsedu Diederika Samsoma vicepremiérem Lodewijkem Asscherem, jediným politikem, který stál o místo v čele kandidátky.

Konečně v září proběhnou německé volby. Také do nich jdou sociální demokraté jako menší partner konzervativní kancléřky Angely Merkelové. Hrozící porážku se minulý týden pokusil odvrátit předseda strany a vicepremiér Sigmar Gabriel tím, že se vzdal stranických funkcí a navrhl jako volebního lídra šéfa europarlamentu Martina Schulze. „Trenéři se mění, když je mužstvo na dně tabulky,“ konstatoval Gabriel. Nejde ani tak o hrozbu, že strana už počtvrté za sebou nebude mít premiéra. Preference se na konci Gabrielova období pohybovaly na dvaceti procentech. Tak špatné to nebylo od války, strana se navíc musí třást i o místo korunního prince, když populistická Alternativa pro Německo (AfD) dosáhla už na patnáct procent. Schulz mluví o volebním vítězství jen z povinnosti, za úspěch by považoval každý výsledek nad pětadvaceti procenty.

Volby v Nizozemsku, Francii a Německu změní Evropu, na tom se shodnou všichni pozorovatelé a komentátoři. Obvykle počítají s tím, že převratem bude vzestup radikálních stran na pravici, ať jde o francouzskou Národní frontu a nizozemskou Stranu pro svobodu, které sahají po volebním vítězství, nebo Alternativu pro Německo. Epochální událostí však mnohem spíše bude pád sociálnědemokratického hnutí, jedné z hlavních sil, která vybudovala blahobyt poválečné Evropy.

Případ tří zmíněných zemí není výjimkou. Na konci roku 2014 řídili socialisté či sociální demokraté pět z patnácti „starých“ zemí EU, v dalších pěti se podíleli na vládní koalici. Od té doby s jedinou výjimkou prohrávali všechny volby a po očekávaných letošních porážkách jim zůstanou jen čtyři místa hlavy státu (Portugalsko, Itálie, Rakousko, Švédsko) a jedna další účast ve vládě (Lucembursko). Ještě důležitější je okolnost, že jednotlivé volební katastrofy jsou mimořádně hluboké.

Slouhové velkokapitálu

Někde se stala chyba a nešlo jen o to, že by snad Hollande, Samsom, Gabriel a další byli špatnými politiky. Na špatnou kartu vsadili sociální demokraté jako takoví. Zdá se to být nepochopitelné, ale lídři levice tvořili většinu protagonistů úsporné politiky, která po finanční krizi z let 2008/9 a následující krizi dluhové tvrdě snižovala sociální, zdravotní i další výdaje ve všech zemích EU.

Byla to opravdu převratná událost. V Česku se ministr financí Andrej Babiš nejčastěji chlubí tím, jak za tři roky dokázal zlikvidovat schodek rozpočtu, a ještě snížit zadlužení státu o víc než pět procent HDP. S obdivem to kvitují analytici i značná část voličů, v Evropě však jde o obvyklý výsledek, který zaznamenalo sedm z patnácti států, jež byly před rokem 2004 členy EU. Všechny ostatní země zadlužování zastavily nebo aspoň významně zpomalily jeho rychlost.

Něco takového Evropa nezažila. Není tajemstvím, že členské země EU k tomu donutil tlak německého ministra financí Wolfganga Schäubleho, který před dvěma lety na exemplárním případu Řecka všem evropským politikům předvedl, že jejich zemi čeká něco jako nucená správa, kdyby sami nezačali spořit.

Schäubleho postup nepřekvapuje. Do funkce ho nominovala konzervativní CDU a na evropském fóru jenom prosazoval tradiční úsporné recepty spolkových vlád. Těžko však lze pochopit selhání sociálních demokratů, kteří přijali úspory za hlavní princip své politiky. Z bilance uplynulých let dokonce vyplývá, že sociální demokraté či socialisté byli ve všech sedmi vládách, které v Evropě nejvíc spořily. Naopak Schäubleho principy úplně ignorovala jedině konzervativní vláda ve Velké Británii. Vůbec největších úspor se odvážili pravicoví premiéři, kteří měli jako koaličního partnera sociálního demokrata. V takových případech mohla poklesnout popularita vlády jako celku. Jak ovšem ukazuje také příklad Německa a Nizozemska, více vždy ztráceli levicoví partneři, které pravicoví kolegové možná až cynicky využívali.

Zrada tradičních ideálů není pouze v tom, že se až na dalších místech sociálnědemokratických priorit ocitla pomoc příjmově slabým sociálním vrstvám a ochrana práv zaměstnanců. Státy musely během krize zachraňovat miliardovými injekcemi krachující banky a peníze mohly sotva najít jinde než na škrtání podpor lidí bez práce, na platech státních zaměstnanců či na zvyšování daní pro malé domácí firmy. Sociální demokracie se z pohledu dosavadních voličů stala stranou velkokapitálu.

Do úplné bezvýznamnosti

Evropská sociální demokracie zažila v uplynulých desetiletích těžká období. Dnes však porážka nemusí znamenat jen odchod do opozice, z níž se tradiční lídři levice po nějaké době vrátí do vládních funkcí. Definitivním ortelem bezvýznamnosti pro sociálnědemokratické strany byly řecké a zřejmě také finské volby v roce 2015, případně loňské volby v Irsku. Sociální demokraté skončili v nejlepším případě na čtvrtém místě, když museli ustoupit radikálně levicovým nebo nacionalistickým stranám, které přebírají jejich dosavadní voliče. Stejným směrem se ubírá politika v Belgii, kde sociální demokracie v roce 2014 podlehla nejen liberálům, ale především vlámským separatistům. Důsledkem je první vládní absence po čtvrt století.

Z jiného pohledu se sociální demokracie stává obětí celkového rozpadu tradiční politické scény, kde si hlasy rozebírají nová hnutí populistů, případně politických podnikatelů. Nejdále se rozpad dostal v Nizozemsku, kde může v březnu proniknout do parlamentu až patnáct stran. Je to způsobeno tím, že tamějším stranám nebrání při vstupu do stopadesátičlenné sněmovny žádné kvórum, přesto je na pováženou, že jen třem stranám slibují průzkumy společnosti Peil víc než deset procent hlasů. Patří mezi ně dvě zavedené strany, kromě liberálů premiéra Rutteho ještě opoziční křesťanští demokraté.

Přes dvacet procent má však jediná Strana pro svobodu populisty Geerta Wilderse, a pokud se nic nezmění, stane se právě on suverénem nizozemské politiky. Sociálnědemokratická PvdA ještě může bojovat o pozici nejsilnější levicové strany, průzkumy jí však přisuzují horší perspektivu než levicovým liberálům D66 a radikální Zelené levici. Zhruba stejně na tom jsou bývalí maoisté ze Socialistické strany a strana 50+, kterou volí starší lidé.

Z pohledu Nizozemců je na takových vyhlídkách zneklidňující, že se úplně mění obraz společnosti. Tamní politická scéna vždy stála na třech pilířích s hlubokými historickými základy: na liberálech, křesťanských a sociálních demokratech. Dvě z těchto klíčových hnutí vždy dokázala vytvořit vládu, byť v poslední době k tomu potřebovala ještě pomoc nějaké menší strany. Teď to nepřipadá v úvahu, protože liberálové a křesťané dají dohromady jen čtvrtinu hlasů, nemluvě o tom, že se jeden z pilířů definitivně kácí a o jeho nástupci není jasno ani v nejmenším.

Odklad barona Prášila

Záchrana německé levice má jméno Martin Schulz. Jeho marketingový příběh začíná v městečku Würselen na okraji staroslavného císařského města Cáchy. Nadějný levý obránce fotbalového týmu Rhenania musel po zranění kolene nechat kariéry. Dal se na pití, přišel o práci a neměl daleko k sebevraždě, když se sám rozhodl podstoupit léčení. Od té doby se alkoholu nedotkl. Stal se knihkupcem, v jednatřiceti nejmladším starostou v celém Severním Porýní – Vestfálsku, a jak známo, dotáhl to až na lídra spojené levice při evropských volbách před třemi lety a šéfa Evropského parlamentu. Teď se velký Evropan vrací do Německa, aby zachránil mateřskou stranu. Lepšího vůdce by sociální demokraté těžko našli. Vždyť už ve svém osobním životě dokázal, co před ním jenom legendární baron Prášil, když se sám vytáhl za vlasy z bažiny.

Schulzův mýtus zakrývá skutečný průběh převratu v Sociálnědemokratické straně Německa (SPD), který nemá o mnoho větší ambici než zabránit úplnému kolapsu. Dosavadní předseda a vicekancléř Gabriel si očividně nevěděl rady s propadem preferencí půl roku před volbami, a dokonce laici mohli vidět, že ztrácí nervy. Přitom nabídl radikální východisko, které se členům jedné ze dvou státostran sotva mohlo líbit. Za hlavního soupeře neoznačil CDU kancléřky Merkelové, s níž koneckonců musí až do voleb spolupracovat, místo toho se začal vymezovat proti populistům, a to nejen německým.

Bylo ještě možné tolerovat, když se Gabriel jako prostý občan zúčastnil protestní demonstrace ve městě Koblenc, kde se setkali lídři radikálních pravicových stran včetně Francouzky Marine Le Penové, Nizozemce Wilderse a Frauke Petryové z Alternativy pro Německo. Ještě úplně nevadilo, že převzal revoluční rétoriku ostatních demonstrantů a hlásal v médiích, že je třeba proti těmto politikům uchránit to, co v Evropě vybudovaly minulé generace. Problém byl v tom, že začal útočit i proti novému americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi. Od druhého muže Německa se čekaly fráze o tom, jak bude jeho země prohlubovat vztahy s Amerikou, Gabriel však varoval Evropu před rizikem Trumpova prezidentství. „Jsme silná země a silný kontinent, který musí držet při sobě. Pak máme šanci také tohle přežít,“ prohlásil týden před tím, než měl podle všech předpokladů oznámit svou kandidaturu na kancléře.

Vyhlídka, že se druhá nejsilnější německá strana začne ve volební kampani vymezovat proti Spojeným státům, na kterých závisí obrana Německa, se nakonec nenaplnila. Sám Gabriel tři dny po Koblenci oznámil, že na místo sociálnědemokratického lídra doporučuje Schulze. Ten je znám jako konfliktní politik a Trumpa nešetří třeba za jeho výroky o mučení podezřelých z terorismu. Ve svém nominačním projevu se však soustředil na to, že bude usilovat o sociální spravedlnost. K Americe pouze podotkl: „Atlantické partnerství musí být nadále pevným základem pro Německo a Evropu.“ Schulz patří do pravé části SPD a na rozdíl od Gabriela se u něho hospodářské elity mohou spolehnout i na to, že by odmítl možnost vytvořit vládní koalici s podporou Zelených a postkomunistické strany Die Linke.

Ambiciózní Martin Schulz chce podle novinářů vládnout takovému Německu a takové sociální demokracii, jaké byly dosud. „Proto ho mnozí nepovažují za řešení, ale za součást problému,“ podotýká Holger Steltzner z deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung. Nominace vestfálského barona Prášila může přinést lepší volební výsledek, nakonec sama o sobě zvýšila preference na 23 procent. Těžko však od nového lídra čekat víc, než že SPD na pár let uchrání od neodvratného osudu klasické evropské levice. Ten se letos zřejmě naplní také v případě francouzských socialistů.

Francouzské harakiri

Osmapadesát procent příznivců francouzské Socialistické strany si minulou neděli vybralo za kandidáta na prezidenta Benoîta Hamona. Ještě počátkem ledna se s ním nepočítalo. Ostře se vymezoval proti úsporné politice dosavadního prezidenta Hollanda ze stejné Socialistické strany, v tom se však nelišil od ostatních šesti kandidátů. Nakonec vyhrál díky tomu, co mělo být jeho hlavní slabinou. Představil straníkům nejradikálnější program ze všech, který třeba předpokládá zavedení základního příjmu 750 eur měsíčně pro každého Francouze. Ignoruje přitom námitky, že by to státní pokladnu přišlo na 400 miliard eur ročně, tedy třetinu současných rozpočtových výdajů. „Státní dluh a vysoký deficit jsou druhořadé problémy,“ vysvětluje. Oblibu získal i tím, že požaduje vyšší podíl Francie na přijímání uprchlíků.

Straníci ocenili věrnost ideálům a jasný distanc od úsporné Hollandovy politiky. Ještě víc však Hamonův vzestup potěšil jeho bývalého kolegu z vlády Emmanuela Macrona. Čtyřicátník s původní profesí investiční bankéř mezitím ze Socialistické strany vystoupil a kandiduje na prezidenta za stranu Vpřed!, již sám založil. Nabízí středový liberální program a podle předvolebního průzkumu Ipsos je s dvaceti procenty příznivců zatím třetí za Le Penovou a kandidátem pravice Françoisem Fillonem, které podporuje čtvrtina Francouzů.

Zvolením radikálního Hamona za prezidentského kandidáta posílají socialisté své umírněné voliče Macronovi. Ten může oslovit i pravý střed, od nějž se zase v boji proti pravicovému radikalismu Le Penové vzdálil zásadový konzervativec Fillon. Sociologové už provedli průzkumy pro případ, že Macron postoupí do druhého kola prezidentských voleb, a zjistili, že by tam proti němu neměli šanci ani Le Penová, ani Fillon.

Přinejmenším krátkodobé vyhlídky dynamického manažera a bývalého ministra hospodářství socialistické vlády jsou příznivé. Přitom ovšem žádného z odpůrců či příznivců ani nenapadne, že Macron je socialistou nebo sociálním demokratem.