Mnoho mozků je teď zaměstnáno snahou odhadnout, co se děje v „myslivně“ amerického prezidenta Donalda Trumpa. Něco se s ním prý přihodilo, došlo k nějakým tajemným procesům. Jeho rozhodnutí nařídit raketový útok na syrskou základnu, z níž velmi pravděpodobně vzlétla letadla, která odpálila chemickou munici na povstalecké cíle, odporuje prezidentovým dřívějším prohlášením.

Trump se v Sýrii dostal do konfliktu s Putinovým Ruskem, popřel svou dřívější zdrženlivost vůči Asadovu režimu a snaze ho odstranit, v době, kdy Obama o zásahu v Sýrii uvažoval, Trump tu myšlenku ostře kritizoval, jeho zahraničněpolitické představy vůbec konvenovaly kritikům „liberálního intervencionismu“. A teď to popřel, jako už ledacos. Popřel ledacos.

Otázka je proč, naléhavě si ji kladou především pozorovatelé, kteří Trumpa vnímali s nějakou mírou vstřícnosti. Nabízejí se konspirační vysvětlení – Trump podlehl vlivu špatných rádců, byl ke konfrontaci dotlačen, definitivně zapadl do „washingtonské bažiny“, již byl dříve odhodlán vysušit a podobně.

Někdo za americkou odvetou zas může vidět nějakou formu quid pro quo s Ruskem – uberte v Sýrii a my vám necháme větší prostor na Ukrajině, něco takového. Někdo zas změnu v prezidentově okolí, pokles vlivu jedněch spolupracovníků a vzestup druhých. Někteří Trumpovi kritici nacházejí v prezidentovi naopak nové zalíbení – třeba nakonec nebude tak hrozný.

Hledat tajemné souvislosti, skrytou logiku může být vzrušující, zábavné, když už nic jiného. Ale není nakonec nejpravděpodobnější, že se Donald Trump nezměnil vůbec v ničem? Že je ve svém jednání velice transparentní?

Z toho, že si protiřečí, mění postoje za pochodu, si přece nikdy nedělal nic. Jeho schopnost udržet pozornost vskutku není nějak výrazně silná. Mezi leitmotivy Trumpovy kampaně patřilo opakované ujišťování, že Ameriku budou všichni brát vážně. A on v jejím čele bude drsný chlapík, který pro zemi dokáže vydobýt ztracený respekt. Navíc je znám svým zájmem o zbraně, jeho přístup k zahraničněpolitickým otázkám je, mírně řečeno, neortodoxní, je pověstný svou impulzivností. To pak jeden celkem snadno vystřelí pár tomahawků na Sýrii. Třeba emocionálně zasažený videi, která zachycují umírání syrských dětí. Navíc v situaci, kdy se počátek Trumpova prezidentství pro něj vyvíjí velice nedobře, popularita klesá, prosadit se mu toho na domácí scéně moc nedaří, do toho vyšetřování, rozepře v prezidentově týmu, z nějž do médií unikají informace skutečně nevídaným způsobem.

V takové situaci může pomoct, když člověk dá do nosu (spíš symbolicky) chlapíkovi, který nechává zplynovat děti. Spíš než nějaké nové myšlení, nová strategie se v Trumpově rozhodnutí projevila absence strategie. Takže je vše při starém.