Uplynulý týden přinesl úmrtí známých či důležitých lidí. Zemřel autor Maxipsa Fíka spisovatel Rudolf Čechura, překladatel Jiří Reynek (pouhé tři týdny po svém o rok starším bratrovi Danielovi; a tak slavná Reynkovic usedlost v Petrkově přestala existovat ve své živé podmanivosti) a herec Jan Schánilec, jehož si leckdo pamatuje jako dabéra Buda Spencera. Někdo snad také vzpomene na jeho podezřelého násilníka z komedie Svatba jako řemen. Ta pustila žilou víc, neboť zemřel také druhý z jejího tria hrdinů – domnělých násilníků, usilujících o klín mladičké Ivy Janžurové; herec, dramatik a režisér Pavel Landovský. Bylo mu 78 let.

Jeho smrt vyvolala veliký ohlas a účast. Úmrtí ho zbavilo nálepky věčného opilce, kterého s gustem ve chvílích, kdy se odmítá podrobit dechové zkoušce na přítomnost alkoholu v těle, předvádí jako zvířátko ve svých „zpravodajských reportážích“ prý náhodou kolemjedoucí TV Nova. Landovského skon připoutal opět pozornost k jeho životu a tvorbě; náhle (a to jsou ty audienční paradoxy) znovu funguje jako inspirativní symbol, kterému je rozumět, proč dělal, co dělal, a dovoleno říkat takřka cokoli. Míra identifikace s jeho životem a jeho postoji a obdiv, který je mu nyní všeobecně vzdáván, zdají se být ideálem autentického života. Je to ale nemožná touha, protože Landovský přes svůj nesporný talent herecký i literární, úspěch v Činoherním klubu a po emigraci i ve vídeňském Burgtheatru zůstal celoživotním outsiderem, výjimečným solitérem i mezi herci, který svým chováním a způsobem formulování svých názorů provokuje lidi k tomu zaujímat nezřídka nepohodlná stanoviska. Vyřknout ono jednoznačné „ano, ano“, „ne, ne“ a především převzít za tento soud zodpovědnost.

Je proto překvapivé, nakolik uspěla pověst o Landovském jako bezvýhradném lidovém (hereckém) typu. Jaký k ní měl sám vztah, osvětlil v knize vzpomínek Lanďák, vydané před čtyřmi lety: „Přestože jsem napsal dost her, furt trvá mínění, že je to všechno náhoda. Nikdo mi nechce přiznat inteligentní mozek. A asi mi ho nikdy nepřiznají. Možná in memoriam.“ Dle dosavadní reflexe jeho života to vypadá, že měl pravdu. Možná že klíčem k Landovskému je Čechov a že hercův úspěch ve hrách ruského klasika nebyl náhodný. Oba intelektuálové, schopní popisovat svět na figurkách. Jist si tímto nápadem ovšem nejsem, proto jsem se na onu lidovost zeptal několika lidí, kteří s Landovským režijně, herecky, přátelsky nebo autorsky pobývali. Otázky byly dvě:

1. Pavel Landovský je považován za člověka nepoddajného a nezkrotného, přitom celý svůj pracovní život zasvětil činnostem, v nichž musel poslouchat. Jako herec i jako autor, ať už režiséry, nebo editory. Proč došlo k takovému rozporu mezi jeho prací a pověstí o něm?

2. Jakoby automaticky se objevuje ve vzpomínkách na Pavla Landovského věta, že jako herec byl možná ryzí doklad toho, jak má vypadat lidový český člověk ve 20. století. Je to tak? A jaký vlastně byl ve svém psaní?

Lenka Jungmannová

editorka souhrnného vydání Landovského her Hodinový hoteliér a jiné hry (Akropolis 2013)

1. Pavel Landovský jako herec nikdy netvořil podřízenecky v tom smyslu, že by roli nepřizpůsobil své interpretaci – to byla v Činoherním klubu jaksi i nutná podmínka. Čili jako herec neměl problém s režií a dalšími profesemi, a to ani ve filmech, které mu v tomto smyslu dávaly prostor. Ani jako dramatik nebyl pod knutou režiséra, protože v 60. a 70. letech se divadlo dělalo mnohem věrněji autorově textu. Jistě ale vím, že si přál své hry jednou režírovat, což se mu pak podařilo jen výjimečně, protože se těšil, až se ta jeho slova stanou součástí herecké komunikace a on jakožto režisér bude mít tu možnost dotvořit své dílo do úplného konce. A jako editorku mne akceptoval, protože to byl normálně literárně uvažující autor.

2. Ale on povahově zdaleka nebyl tak „lidový“, dokonce si myslím, že tu plebejskost – jako umělecký program – si sám zvolil, když se herecky hledal. Některé postavy jeho her a scénářů jsou takové, jiné jsou zase intelektuální, citlivé a mírné. Ve svém dramatickém díle se však vždycky identifikoval s postavami dobrodruhů-selfmademenů, kteří leccos znali a měli srdce na pravém místě – a takový si myslím, že i do značné míry byl! Navíc jeho hry pojednávaly především o životě v konfrontaci se smrtí, a to není zas tak plebejské téma. Možná že by se tedy veřejnost po přečtení jeho her divila, kdo vlastně byl Pavel Landovský. Škoda jen, že už neuvidí svou poslední hru Protentokrát zbohatnem, jejíž premiéra je plánována na jaro příštího roku. Tu si moc přál vidět na jevišti.

Ladislav Smoček

režisér Činoherního klubu, s Landovským spolupracoval v tomto divadle během hercova angažmá v šedesátých letech

1. Na první otázku nejsem schopen odpovědět tak, jak je položena, protože on byl naprosto chápavý, inteligentní, přesný a ukázněný herec a nikdy se nestalo, že bychom si v práci nerozuměli. Myslím samozřejmě na roky, kdy hrál v Činoherním klubu, protože po revoluci kromě Audience už ne. Čili nikdy jsme v tomto smyslu neměli spolu žádný problém, byl skvělý a autentický herec, který vystihl postavu vždy beze zbytku. Byl neopakovatelná výrazná osobnost.

2. Myslím, že se tu směšuje hodnota jeho hraní s životem mimo divadlo. Ten pojem mi nesedí, omezit Landovského na jeho lidovost je myslím omyl. Neznám roli, kterou by pochopil a zahrál špatně. U nás v Činoherním klubu ztvárnil postavu doktora Astrova v Čechovově hře Strýček Váňa, což lidová postava věru není. Ostatně právě proto, že měl vlastnosti, o kterých se zmiňuji, mohl napsat tak výbornou hru, jakou je Hodinový hoteliér. Byl nadaný dramatik – a takový musí rozumět životu. Pokud ho společnost vymezuje jako lidového, je to nepochopení Landovského.

Karel Schwarzenberg

diplomat a politik, letitý přítel Pavla Landovského

Dohromady: Pavel Landovský byl především skvělý herec. Nemám dojem, že by kdy poslouchal editory, a s režiséry se vždy dokázal domluvit. Za tím jeho bouřlivákem se skrýval opravdu pozoruhodný člověk a jeho věrnost ideálům a věrnost přátelům byla neobyčejná. Byl ovšem nepoddajný a statečný. Nevím, jak má vypadat český člověk ve dvacátém století, jestli takhle, ale pro mě to byl hrdina, umělec a přítel. A jako dramatik byl rovněž nesmírně talentovaný, na ty jeho velmi dobré hry nesmíme zapomenout, naopak se jim musíme začít víc věnovat. Když se nehrají, je jich škoda.

Jan Kačer

herec a režisér, s Landovským účinkoval rovněž v jeho úplně posledním filmu, dokumentu Hoteliér (2013)

1. To je složitá otázka, ale možná máte zkreslené představy o tvůrčím herectví (tím myslím na určitý svůj vkus), protože to je u největších osobností svobodná činnost, kde se nemusí pořád poslouchat. My jsme v Činoherním klubu vycházeli z toho, že chceme především osobnosti. Talent, třebaže byl důležitý, byl až na druhém místě, na prvním byla myšlenka a schopnost ji obhájit. Divadlo mělo být prostředkem k vyjádření určité touhy po barevném a plném světě. Pavel byl naprosto svobodnej ve všech činnostech, ve kterých pracoval. A že jeho literární dílo není známé, to je jenom proto, že ho nikam nestrkal. Kdybyste ho znal, věděl byste, že za každým jeho příběhem je metafora. Proto je Pavlův význam nezměřitelný. Ano, byl nekompromisní, ale vždycky věděl, proč řve, a vždycky za tím bylo zmaření krásy. To jeho řvaní v posledních letech bylo stížností nad neúprosností stáří a úbytkem sil, který mu znemožňoval pracovat.

2. Nerozumím, co přesně myslíte pojmem lidový. Ale pokud to má znamenat prostý, tak to Pavel nebyl. Byl velmi inteligentní, až intelektuální, a byl vzdělaný. Byl jako Hrabalovy postavy. Za tu jeho pověst asi může to, jak si ho lidi pamatují z filmu, že si pamatují jeho lidové figury a konkrétně Terazkyho. Ale to byla nejplošší postava, jakou ve filmu ztvárnil. Přitom na divadle vytvořil náročné, hlavně čechovovské figury. Už na těch bylo znát, že Pavel byl rovnomocný s těmi, kdo tu vytvářeli politiku. Když se třeba bavil s Havlem, v době, kdy ještě ani jeden nebyl tak známý a výlučný, byl pro Havla velkým inspirátorem. Cítím hrdost, že jsem s tak geniálním člověkem mohl žít, ale mrzí mě, že teprve až jeho odchod ho dostatečně ocenil. Nečekal jsem, že jeho smrt bude mít takový ohlas (normálně mám tak tři telefonáty týdně, tentokrát tak padesát). Mimochodem, když jsem po Pavlově smrti mluvil s Vladimírem Pucholtem a tvrdil mu, že musíme před jeho smrtí být pokorní, tak mi řekl, že jako lékař to neuznává a že nejlíp Pavlovu smrt a energii uctíme tak, když podpoříme, co udělal on. Hodláme proto spolu nastudovat hru Hoteliér.

Lenka Kny

režisérka snímku Stínu neutečeš (2009), v němž Landovský ztvárnil svou poslední velkou filmovou roli 

1. Co jsem s Pavlem Landovským zažila já, se nedá vypovědět krátce. Byl to charismatický a citlivý chlápek, který miloval společnost a byl nadšený svou schopností stát se vždy středem pozornosti a využíval ji naprosto bezostyšně naplno. Myslím si, že často z důvodu, že se mu ošklivila hloupost a nedůvtipnost, a tak raději okolí válcoval sám sebou, aby se s tím, čím pohrdal, nemusel příliš potýkat. A tímto způsobem – tedy jít do útoku jako první – nikdy nedovolil, aby ho někdo stačil politovat nebo se k němu nechoval jako k bonvivánovi. Blízcí lidé s ním samozřejmě uměli trochu manévrovat, ale zase jen tak, jak on dovolil. Jako režisérka jsem ho zažila až v jeho zdravím oslabených momentech. Ale i tak přiváděl svým pořváváním štáb do stavu strachu. Při natáčení našeho filmu Stínu neutečeš během exteriérů rozbrečel kostýmní výtvarnici, rekvizitáře i produkční, jednou se před klapkou rozeřval dokonce na celý můj skromný štáb. Bylo mi jasné, že mu není dobře, nepamatuje si text a sám má na sebe vztek, že není fyzicky tak silný, jak by si přál. Riskla jsem to a zařvala na něj taky: že můj štáb tvoří skvělí lidé, kteří pracují na filmu podle scénáře, který se mu líbil a chtěl ho točit. Najednou byl klid – Pavel se jen zašklebil a tiše pobídl kameramana k práci. Večer se prý omluvil i rekvizitáři. Spolu jsme se nikdy nepohádali ani na sebe nekřičeli. Možná i díky tomu, že jsme cítili něco společného. Lásku k vodce? K ruskému boršči?

​2. Myslím si, že označení „lidový člověk“, kterým z lenosti novináři škatulkují Pavla Landovského, je zcestné. Jaký, lidový? Myslí se tím druhořadý „bavič“ nebo kámoš do hospody? Landovský byl člověk noblesní, intelektuál a měl šmrnc městského hejska. Všiml si někdy někdo jeho „mušky“ na bradě? Vždy byl ostříhán přesně, jak si představoval a jak chtěl světu kolem sebe svou podobu prezentovat. Jeho styl oblékání byl velmi ležérní, i když samozřejmě v době, kdy byl nemocný, se jednalo i o pohodlí, ale vždy bylo znát, že si hlídá styl. Nebo snad „lidový“ ve smyslu označení charakterů či způsobu provedení jeho rolí? Nikdy. On právě svým provokujícím civilním hraním, do kterého vpouštěl svůj charismatický charakter a svůj smyl pro humor a svůj názor na svět, dával najevo, že není ničí, natož lidový. Byl to intelektuál, zabalený do hrubšího svetru. O tom svědčí právě jeho psaní, jeho divadelní hry i jeho práce s dialogy své postavy ve scénáři. Neuznával označení „zdravý rozum“, „životní moudrost“ a podobná klišé. Říkával mi: „Svět není spravedlivý a také nikdo nikdy nikomu neslíbil, že bude. Každý se o sebe musí postarat sám, a pokud nemá naděleno, má bohužel smůlu. Mně nikdo nic neslíbil, ale ani nepomohl. Jaký jsem, kým jsem, je dar a já si ho jen vážím a užívám.“