James Bond na projekčních plátnech popíjel martini už v době, kdy já jsem byl ještě na houbách, je tu už zatraceně dlouho. Je to na něm taky vidět, v mnoha ohledech je ta postava anachronismus. Jenomže právě v tom tkví možná část jejího kouzla, je vytrvale svoje, není to chameleon, který hladce splývá s měnícím se okolím.

V době počátků bondovské série existovala v kinematografickém světě, který byl plný jejích epigonů. Hrdinové, jimž dávají vzniknout plus minus dnešní časy, se ale od Bonda dost liší – postavy jako Bourne či Ethan Hunt, naštvaní pánové v letech, které hrává Liam Neeson, „kreativní“ mlátiči v podání Jasona Stathama, ti všichni jsou jaksi jednorozměrní a z jednoho kusu.

Pije, ale neopije

Kouzlo Jamese Bonda spočívá v tom, že na něm bývá i něco nejasného, mlhavého, možná je sám se sebou v konfliktu. S tím jeho anachronismem je to vlastně podobné – ta postava je relikt minulých časů, to jistě, zároveň se v čase taky nějak mění, přizpůsobuje. Už by tu nebyl, kdyby to nedělal. Zároveň je ale důležité, aby to nedělal trochu moc. Podobně i Bond girls se vyvíjejí od lepých kalendářových děv, často ovšem na hranici svéprávnosti, po dnešní agentovy partnerky v širším slova smyslu, nejenom objekt vzrušených pohledů. Jsou však nějaké definiční znaky 007, které musejí zůstat neměnné, jinak by Bond přestal být Bondem. Bond je Angličan. Bond střídá ženy. Bond se dobře obléká. Rád pije, ale nikdy se neopije. Bond zabíjí lidi, a moc ho to netrápí – nebo to na něm alespoň není moc vidět.

Od chlupaté hrudi k vazounovi z fitka

Během těch třiapadesáti let od premiéry Dr. No postavu Bonda hrálo pět herců (pokud si odmyslíme jednorázový omyl – George Lazenbyho). Většina fanoušků série mezi nimi má svého favorita, každý z nich taky představuje jednu „bondovskou fazetu“, akcentuje trochu jinou polohu té postavy, která ale v zásadě zůstává táž a vlastně celistvá. První Bond Sean Connery tu figuru definoval jako nebezpečného elegána, vtipného a taky ledového, schopného roztát při pohledu na dámu přiměřených proporcí, k níž se pak bude chovat velmi majetnicky. Roger Moore ho hrál jako pobaveného gentlemana, jenž zabíjí i miluje jaksi mimoděk a hravě, svými eskapádami se prohláškuje a skoro protancuje. Vlastně je to docela příznačné, že ty nejlehčí a nejbláznivější bondovky vznikaly v sedmdesátých letech, kdy to se Západem na mezinárodním poli vypadalo všelijak a ani Bondova otčina si tehdy nevedla zrovna dobře. S Timothym Daltonem se bondovská série přiblížila akčním filmům osmdesátých let, kde to křupalo a bouchalo ve velkém, 007 někdy byl tomu odpovídajícím způsobem urputný. Ale kvůli té radosti, již mi způsobil pohled na to, jak při útěku z Bratislavy v Dechu života řeže laserem žluto-bílé esenbácké žigulíky, mu jsem schopný odpustit ledacos.

V devadesátých letech se Bond s Piercem Brosnanem vrátil blíž k mooreovským časům, snad jen v poloze méně komediální a fantaskní a jaksi vřelejší, v té době také mohl 007 působit nejsilněji jako relikt nějakého uzavřeného období, relativně čerstvě skončivší studené války, po níž (jak se tehdy zjednodušoval význam Fukuyamova textu) měla přeci skončit historie. No a pak přišel Daniel Craig. V něčem podobný Connerymu – chladem, občasnou urputností. Jejich fyziognomie ale dokládá, jak se za to víc než půlstoletí proměnil ideál pánské krásy. Štíhlý elegán Connery, který rád vystavil kameře svůj hustě ochlupený trup, versus vyholený vazoun jako z fitka, zároveň ale zranitelný, někdy až rozbolavělý.

Královna, ta pravá Bond girl

Život Jamese Bonda může působit jako naplnění těch nejinfantilnějších klukovských fantazií. Ten člověk má všechno – peníze pro něj nepředstavují problém, krásné ženy mu sériově padají k nohám a vůbec kamkoliv, kde je v danou chvíli potřebuje mít, jeho život je plný dobrodružství, má k dispozici spousty velmi šikovných a zábavných udělátek. Měla by to být jedna velká radost, jenomže Bond není kluk v dospělém těle, duchem je možná starší, než vypadá. Je v něm možné vidět muže permanentně na útěku, zotročeného neklidem, nemůže se zastavit, jinak by umřel. Potřebuje další ženy, další úkoly, další skleničky. Rozdává sex a smrt, miluje podobně, jako zabíjí – efektivně, vynalézavě, rychle, v obojím je zvyklý dosáhnout svého. Je trochu jako štvanec, neustále hnaný k hranici života, již může pocítit v doteku s tělem ženy, podobně jako když láme vaz protivníka. Štvaný je podivným světem, který často vypadá jako z obrázků v bedekru pro cestovatele první třídou, zároveň je však nebezpečný a klamný, za každým rohem se tam může skrývat korejský zabiják s železnými zuby. A někde ve skrytu, ale ne daleko, je sídlo padoucha – toho inverzního Bonda, fantaskní místo ztvárněné morbidní představivostí a freudovskými impulzy. A uprostřed tvůrce, nějaká zešílevší a možná taky zraněná duše, pro niž sex a smrt definitivně splynuly, a hodlá proto zničit svět či jeho významnou část, nejlépe pomocí nějaké orgasmické exploze.

V tom nejistém světě, kde se střídají lokace, partnerky i protivníci, ale Bond míval jednu jistotu – příslušnost k té správné straně nebo alespoň jeho straně, k níž byl vždy neochvějně loajální. V jeho životě možná fakticky byla a je jediná žena – královna, ta opravdu skutečná Bond girl. I tahle jistota ale byla v posledních bondovkách jistým způsobem podryta. Svět 007 se stal nepřehledným i v tomhle ohledu. Agent v Craigově podání procházel dvěma v něčem protichůdnými procesy. V Casino Royale jako kdyby se znovu narodil, objevil se coby nepopsaný list, nováček, který teprve bude vytvarován. Zároveň se stal vyčerpaný, zranitelný a zraňovaný, pronásledovaný minulými vinami; to už pak jednomu jdou hlášky přes pysky trochu těžko. Je vlastně pozoruhodné a v dnešních časech neobvyklé, že Bond tuhle krizi ve filmu překoná a vrátí se k tomu, čím byl vždycky. Ve Skyfall pochová M, uroní slzu, vymotá se z krize a v dalším záběru už stojí na londýnské střeše, shlíží na vlající britské prapory a už mu to zase docela sekne. A je to jistota těžce vydobytá, možná o to trvalejší. Možná by si Západ z tohohle svého oblíbeného hrdiny mohl vzít jisté poučení.