Na první místo v žebříčku ministrů, které prý hodlá vyměnit premiér Bohuslav Sobotka, se tak nějak samozřejmě zařadil Svatopluk Němeček ze zdravotnictví. Nevýrazný člověk, který na sebe upozorňuje jenom občasnými spory s Andrejem Babišem, a přitom se už blíží hranice tří let ve funkci, již nepřekročil žádný z jeho předchůdců.

Zároveň ovšem nabídky na Němečkovo křeslo jeden po druhém odmítají všichni možní kandidáti – ředitel motolské nemocnice, ředitel plzeňské nemocnice, senátor Žaloudík. To na první pohled nedává smysl. Proč vlastně vstoupili do politiky a na vysoké pozice veřejné správy, když odmítají nejvyšší funkci? Nejvýraznější polistopadoví ministři zdravotnictví byli Zuzana Roithová, David Rath a Martin Holcát, kteří přece měli jen krátký mandát, a přesto stihli hodně. Do úřadu přišli s tím, že chtějí něco změnit, a opravdu to dokázali, i když si tím vytvořili řadu nepřátel.

Dnes se zdá, že nikdo nemá motivaci cokoli ve zdravotnictví zlepšovat. Jako by všechny správce zdravotnického systému ovládl určitý druh strnulosti, který charakterizuje právě Němečkovo období. Každý ví, že by se něco zlepšit mělo, vždyť podrážděnost lékařů v mnoha oborech roste. Nikdo se však neodvažuje do systému zasahovat, aby se výbuch nespokojenosti neobrátil právě proti němu.

Zavřené dveře nemocnic

Strnulost na nejvyšších místech správy zdravotnictví je z principu nudné téma, zakrývá ovšem značné drama, které si člověk uvědomí, když se mu něco stane. Není pochyb, že se v Česku provozuje kvalitní medicína, potíž však nastává, když se k ní chci dostat. Může to patřit k folkloru posledních měsíců, stále častěji se ovšem objevují zprávy o nevysvětlitelných selháních systému, která někdy stojí lidské životy, jindy se je podaří překonat jen náhodou nebo mimořádným nasazením zdravotníků.

Příběhy o tom, jak lidé umírají na infarkt, protože není blízko žádné kardiologické oddělení, jak se ze stejného důvodu dá zemřít i na embolii, jak člověka se zlomenou klíční kostí vyhodí bez ošetření z fakultní nemocnice, jak pacienta do smrti znehybní bůhvíproč nepovedená operace žlučníku, jak se musí na ošetření zablokovaných plotýnek jezdit přes polovinu Čech, jsou nezajímavé pro ty zdravé, kteří nemocní nikdy nebudou, jsou však děsivé pro ty, koho něco podobného postihne.

Všechny mají několik společných jmenovatelů, vedle nedokonalé organizace péče a zmíněné strnulosti veřejné správy k nim patří nedostatek kvalifikovaného personálu. Je to evergreen, který každý slyšel už několikrát, jenže když ani Pražan v noci nenajde jediného lékaře, který by se o něho po úraze postaral, je to známka, že se s prohlubující bolestí v posledních letech nic nestalo. V nemocnicích chybí tisíc lékařů, potvrzuje i Ústav pro zdravotnické informace, pár set se jich nedostává v záchranné službě a celkem jich systém postrádá tři tisíce. Jak známo, lékaři si stěžují, vláda jim každý rok slibuje deset procent na platech, lékaři si pak zase stěžují, že se k nim peníze houštinami zdravotnických účtů stejně nedostaly, a tak to pokračuje dokola. Aby se to změnilo, je třeba nějaká krize, tvrdí někteří zdravotníci včetně elitního právníka Ondřeje Dostála. K personálnímu kolapsu ostatně brzy dojde, protože do důchodu odcházejí nejsilnější ročníky. Ústavy i ordinace se záhy vylidní tak, že si toho už všimne každý.

Už nastal čas?

Proto by zdravotnictví prospělo, kdyby se v jeho čele objevil někdo, kdo by se pokusil zlepšit jeho fungování z pohledu člověka, který se může kdykoli stát jeho klientem. Především by měl mít jasno o tom, jak změnit organizaci zdravotní péče, aby byla pro každého dostupná. Vyplatí se Česku úspěšný, ovšem centralizovaný nizozemský model, kdy na každých 100–200 tisíc obyvatel připadá jedna velká nemocnice, která přitom kontroluje veškerou nabídku ambulantních specialistů, anebo pro nás bude lepší rakouská cesta s vysokým počtem malých venkovských nemocnic, jež jsou volně koordinovány zemskými vládami a odbornými společnostmi? Pokud ani o tom není mezi politiky z koaličních a opozičních lavic jasno, pak nemá valný smysl pouštět se do něčeho konkrétního.

Současná vláda se spokojuje s tím, že odlamuje hroty nespokojenosti plošným přidáváním každému pracovníkovi i každé nemocnici. Tím neurazí ani lobby dodavatelů zdravotnických prostředků, kteří si určitě také přijdou na své. V důsledku se ale pouze konzervuje současný stav. Vyřeším svůj problém, který mám v nemocnici s nedostatkem nočních sester, když přidám stejně denním i nočním sestrám?

Necelé tři roky Svatopluka Němečka je možné hodnotit jako dobu odkladů. Proto se i z pohledu pacientů ministerský gambit vyplatí. Pokud ovšem nepřijde někdo s jasnou představou, co chce jako ministr stihnout, bude to zbytečná námaha.