V tomhle čase není vůbec jednoduché být sparťanem. A je velmi příjemné být nesparťanem. Nesparťan se s radostí nechává omývat vlnami škodolibého uspokojení, když sleduje, jak „rudí ďábli“ po vlažném, až platonickém výkonu uhrají plichtu s Bohemkou, jak potupně vypadávají s Crvenou zvezdou Bělehrad, aniž by ve dvou zápasech vstřelili gól. Jak pod moudrým vedením Daniela Křetínského „generují“ jedno cirkusové číslo za druhým.

Čtrnáct trenérů od roku 2004. Franta Straka se svým tataráčkem. A teď ten dobře oblečený italský pán, jenž před nástupem do Sparty trénoval velkokluby v prestižních soutěžích (a z každého z nich ho celkem rychle vyhodili) a který přes léto přivedl všechny ty drahé posily, aby... uhrály plichtu s Bohemkou (ano, i Spartě se zadaří, když je štěstíčko trochu shovívavé). Na druhou stranu, každý se dnes domnívá, že rozumí umění fotbalového trenérství, rád poradí, a činí tak pozici kouče prominentního klubu ještě o něco hůř snesitelnou (s láskou je to podobné, taky o ní všichni mluví, řeší ji, moc jí nerozumějí, ale nemůžou si pomoct – a není se tomu moc co divit). A jasně, může se to všechno ještě změnit, obrátit, z té dnešní povadlé a předražené Sparty se stane nemilosrdná vítězná mašina, zadnice protivníků z české ligy a příští rok i v pohárech budou úpět pod náporem kopaček mužů v rudých dresech. Ale bylo by to tedy překvápko.

Zároveň je pravda, že my nesparťané jsme strašní. Především tedy nesparťané mého typu, kteří se Spartě rádi vysmějí, když se nedaří. Ale daří-li se – nebo přesněji v těch dávných časech, jejichž obraz už v paměti dávno vybledl, v nichž se Spartě celkem dařilo – ji berou, brali tak trochu za svou. Je to sice Sparta, ale taky Praha, takže vlastně trochu i moje. Docela hrdě jsem ji sledoval v těch nejslavnějších momentech, abych ji snadno zapřel, štítivě se odtáhl ve chvílích, kdy se jí nedařilo, s nadšením se přidal k vysmívající se klace. Jenomže ono je to dost těžké, nepodlehnout tomuhle pokušení. Protože Spartu je těžké mít skutečně rád, když se člověk s tímhle defektem nenarodí. Pro Pražana představuje jaksi nejistou část jeho identity, jsou časy, kdy dá pokoj, ale jindy zase bolí jako čert, člověk se jí nezbaví, ale taky se s ní většinou moc nechlubí, tváří se, jako kdyby nebyla. Ale ona je, a když na to přijde, nedá se popřít. A jsou chvíle, kdy člověk tuhle svou „vnitřní Spartu“ prostě přijme nebo jí podlehne, poddá se jí, nechá ji, ať s ním chvíli dělá ty svoje kousky.

Tomáš Řepka je ztělesněním té Sparty. Přítel, intelektuálně založený sparťan pohybující se v nakladatelském prostředí, kdysi pojal smělý plán. Chtěl vydat knižní rozhovor s Tomášem Řepkou, který by vedl jiný společný známý, odborník na středověk, filozofii a teologii, jehož zájem o fotbal je nulový. Naštěstí ten záměr naplněn nebyl, protože Tomáš Řepka knihy o sobě píše sám, prý pracuje na třetí – jednou si je všechny přečtu. Asi je to tak dobře. V hospodské konverzaci nápad na rozhovor těch dvou působil jako velmi slibný. Jenomže zápis té konverzace by možná byl docela krátký a poslední strana pocákaná krví. Protože s Tomášem Řepkou moc velká legrace nikdy nebyla. Nebo měl alespoň takovou image. Miláček kotle, který v něm viděl svého člověka, zuřivého „bad boye“. Člověka, jenž vidí fotbal podobně jako oni – ne jako gentlemanskou zábavu (proboha!) nebo dramatickou podívanou, ale jako substituci války.

A je dobře, když se skutečnému ozbrojenému konfliktu přiblíží ve všech ohledech, tedy včetně krvavých ran a zlomených kostí. A když účastníci boje na hřišti projevují skutečnou válečnickou mentalitu. A to Tomáš Řepka uměl a asi ještě umí. Vybičovat se do stavu, v němž se svět až zázračně zjednoduší. Jedno hřiště, na něm dva týmy. Jeden dobrý. A ten druhý… zlý, zlý, zlý, ZLÝ! A zlí nesmějí zvítězit, protože svět, jako ho známe, by tak skončil. Nebylo by už lidské radosti, všechna koťátka by zemřela ve strašlivých bolestech a voda v horských studánkách se změnila v dávidlo. Zlí nesmějí projít – a tomu je potřeba zabránit za každou cenu, jen ať ucítí na holeních špunty dobra! Ať jsou vypáleny jejich vesnice a válečníci dobré strany nechť hodují na pochoutkách z jejich spižíren!

A Tomáš Řepka tuhle roli hrál skvěle, to se mu musí nechat. Bohužel se do ní občas pokládal trochu moc, předváděl ty slavné „blikance“, jimiž škodil nejenom sobě, ale i týmům, za které se rval – zvlášť pověstná je v tom ohledu jeho zcela zbytečná červená karta v utkání Česka s Belgií v pro zdejší reprezentaci neúspěšné baráži o účast na mistrovství světa. Říká dnes, že to z větší části bylo divadlo, možná na tom něco bude. Třeba to, jak s tváří hráče pokeru tvrdil, že v mnoha z těch svých průšvihů byl naprosto nevinně, je projev velmi suchého řepkovského humoru. A vtip, to by u Tomáše Řepky překvapilo, protože Tomáš Řepka se nesměje.

Svět lidí jako on a ten řvoucí kotel, který Řepku miloval, mě dříve děsil, asi taky proto, že bych v něm dlouho nepřežil. S postupujícím časem se k těm odsudkům (některé projevy fotbalových ultras nepřestanu považovat za odpudivé) přidal i jakýsi distanční, zdrženlivý respekt. Protože je důležité, a v těžkých časech potřebné, aby i mimo hřiště existovali lidé jako Tomáš Řepka. Je jistě uklidňující mít někoho takového na svojí straně, vědět, že ten nebezpečně vyhlížející rabiát, který si na mě brousí zuby, může narazit – ne na mě, ale na toho, kdo je za mnou, protože Tomáš v tom ty svoje kluky nenechá. Že může přijít čas, kdy Tomáše Řepky tohohle světa budeme najednou potřebovat. Snad na to nedojde, ale je lepší, když budou někde poblíž.

Nevím, jak se dnes Tomáši Řepkovi daří, hrával ještě I. A třídu za SK Hvozdnice. Rád bych, kdyby ho to tehdy bavilo, po zápase zašel s chlapama na pár škopků a bavil přespolní historkami z těch velkých mezinárodních mačů. Třeba už se na hřišti občas zasmál a měl ze hry normální radost. Soupeře už snad zbytečně nebrousí, špatně by se jim druhý den vstávalo do práce. Ale vlastně nevím, jestli by to tak bylo správně. Je v řádu věcí, aby Sparta byla Spartou, někdo by s tím asi měl něco udělat. A Tomáš Řepka asi zůstane, alespoň v něčem, Tomášem Řepkou. Co by taky měl dělat jiného?