K české politice neodbytně patří fenomén strašáka. Je to téma nebo jev, obvykle nepopulární u většiny obyvatelstva, jehož mediální rozvíření předem zaručuje okamžité vyvolání negativních emocí. Rozhněvaný lid pak bez problémů toleruje značnou vzdálenost řečeného od reality. Politici mají takové strašáky rádi, usnadňují jim nahánění voličských hlasů bez toho, aby museli vymýšlet něco duchaplného, natož dávat všanc svoji důvěryhodnost.

Strašákem byly kdysi zdravotní poplatky, radar v Brdech, v posledních měsících to v některých diskusích bývala uprchlická krize, ale i elektronická evidence tržeb. Vůbec nejvděčnějším strašákem jsou však církevní restituce. Zdá se, že znovu přichází čas, aby posloužily.

Vzpomínáte ještě na billboard ČSSD s tlustou rukou klerika, jenž sahá po pytli s domnělými penězi a nápisem o 134 miliardách darovaných církvi? Nebo na jiný se sloganem „Nedáme Hrad Vatikánu“, který varuje, že schválením restitucí může církev „získat Pražský hrad a následně jej prodat“. Poté, co sociální demokraté utrpěli slabou výhru ve volbách v roce 2013, ze své předchozí horlivosti rychle ustoupili. Jednak to logicky vyplývalo z koaličního spojenectví s lidovci, jednak byly restituce schválené, vydávací procesy se mezitím rozběhly a stěží se daly radikálně zvrátit. Zákon o majetkovém vyrovnání navíc posvětil i Ústavní soud. Jediným, spíše formálním výsledkem tohoto „revizionismu“ byl vznik vládního výboru k dopadům restitučního zákona. Výbor čtvrtletně předkládá zprávy o průběhu vydávání majetku, o podaných žalobách a o soudních sporech a každý rok má o své činnosti předložit výroční zprávu. Toť vše.

Mnohem efektivnější byl mezitím prezident Miloš Zeman. A nemusel se ani tolik snažit, protože mu situaci dost ulehčil pražský arcibiskup, kardinál Dominik Duka. Na rozdíl od svého předchůdce Miloslava Vlka se snažil vyjít se svým sousedem na Hradčanech co nejvíce po dobrém, zřejmě s vidinou příznivějšího vnímání u veřejnosti. Duka stáhl z Ústavního soudu stížnost, která slibovala velkou šanci na definitivní přiřknutí svatovítské katedrály církvi, a dohodl se na zakopání právnické válečné sekery nejprve s Václavem Klausem a později i se Zemanem. Konečná bilance, vyjádřená dohodami o vyrovnání z letošního března, vychází jednoznačně ve prospěch Hradu. Církev podle nich získá tři nemovitosti, vesměs v žalostném stavu, které se zavázala opravit na vlastní náklady. Naopak se vzdala nároku na sedm nemovitostí včetně například baziliky sv. Jiří. Někteří lidé v církvi Dukovi ostře vyčítají, že Hradu nemístně ustoupil a svojí dohodou vlastně zpochybnil závaznost restitučního zákona.

Pokusná Šlechtová

Ve vládní koalici zůstávalo téma církevních restitucí dlouho zavřené v pomyslném dolním šuplíku. Bylo ale jen otázkou času, kdy bude otevřen. Pro někoho možná překvapivě se o to nepokusila ČSSD, nýbrž to přišlo z okruhu hnutí ANO Andreje Babiše, který se k restitucím v minulosti příliš nevyjadřoval. Nejprve přišel lednový pokusný balonek, který do médií vypustila ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová. Zaměřila se na Pražský hrad. Právě v době, kdy prezidentovi lidé jednali s církví, vznesla radikální požadavek na podřízení veškerého majetku státu. Pár měsíců bylo ticho. Duka a Zeman mezitím podepsali dohody o „restituční tečce“ a zdálo se, že na výkřiky Šlechtové na sociálních sítích se zapomene. Pak ale přišla na přetřes kauza Čapí hnízdo a koaliční partneři ANO se začali hlásit k opozičním požadavkům na omezení Babišovy oligarchické moci. Tehdy šéf ANO prohlásil, že se mu líbí návrh komunistů na zdanění finančních náhrad, a podpořil ho na zasedání vlády. Jasně tím vzkázal, že restituční téma bude používat jako páku, dostane-li se do úzkých. Protitah se mu vydařil, odhodlání ČSSD a lidovců na přijetí protibabišovských zákonů začalo rychle opadat.

Zdanění finančních náhrad sice v dubnu na vládě neprošlo, téma ale nezapadlo, ujalo se ho „zemanovské“ křídlo sociálních demokratů. Jihočeského hejtmana Jiřího Zimolu prý rozzlobilo, že se církev nesmířila s odmítnutými výzvami, které jí neuznal Státní pozemkový úřad či Lesy ČR, a rozhodla se domoci majetku prostřednictvím množství žalob. Spolu s komunisty odhlasoval na krajském zastupitelstvu podnět, aby se zdaněním restitucí zabývala Poslanecká sněmovna. Když Zimolu podpořili vedle Babiše také poslanec Jeroným Tejc nebo jihomoravský hejtman Michal Hašek, začalo být v koalici dusno. Představa, že se v parlamentu spojí ČSSD, ANO a komunisté, přiměla lidoveckého místopředsedu a ministra zemědělství Marian Jurečka k varování před rozpadem koalice.

Ještě před jednáním krajského zastupitelstva v Českých Budějovicích rozčeřila vodu Šlechtová, když zhmotnila svůj avizovaný záměr. Do připomínkového řízení poslala ústavní a výčtový zákon, které by znamenaly ad hoc znárodnění. Podle informací Týdeníku Echo návrhy nevznikly standardním způsobem na legislativním odboru ministerstva, ale v okruhu poradců ministryně. Kdo ví, zda si uvědomili, že vedle Správy Pražského hradu a církve vlastní nemovitosti v areálu ještě dva další, soukromé subjekty, na které by vyvlastňovací zákony také dopadly. Znárodňovací pokus tím dostává obecnější rozměr útoku na soukromé vlastnictví. Jeden vlastník je dostatečně známý, jsou to potomci knížecí větve rodu Lobkowiczů, kteří v roce 2002 po mnohaletých soudech získali zpět svůj rozsáhlý palác, opravili jej a v současnosti v něm vystavují cenné rodinné sbírky. Pozemek, který patří druhému soukromému vlastníkovi, má nesrovnatelně nižší hodnotu. Je to necelých tři tisíce metrů čtverečních v Lumbeho zahradě, jež má v katastru zapsány jako vlastník Pavel Hausenblas z Prahy. Ten musel odolávat určovací žalobě Hradu a teprve nedávno dostal pravomocný rozsudek ve svůj prospěch.

Neobratné vyjadřování Šlechtové v rozhovorech napovídá, že její počin byl spíš horším pokusem o vlastní zviditelnění se než součástí nějaké taktiky ANO v rozbíhající se kampani. Dojem se snažila vylepšit internetovým průzkumem agentury Phoenix research, kterou vede někdejší poradce Věcí veřejných Jan Kubáček. Z ankety vyplynulo, že zestátnění nemovitostí na Pražském hradě podporuje 58 procent občanů. Některá média výsledky průzkumu opsala, aniž se zabývala manipulativním zněním některých variant odpovědí („Církevní restituce jsou obyčejný tunel“).

Vedle kontroverzních politických návrhů se objevují i další náznaky, že církve musejí počítat s tvrdším zacházením. Maltézské rytíře před pár měsíci šokoval veletoč Státního pozemkového úřadu (SPÚ), jehož ústředí zrušilo všechna dřívější rozhodnutí svých krajských poboček, které řádu vydaly množství nemovitostí. Rytíře by nepřekvapilo, pokud by SPÚ zafungoval coby dvojstupňový orgán (jednak v první instanci vydává, ve druhé rozhoduje o odvolání – na podnět žadatele i státních institucí). To se děje celkem běžně. Nestandardní bylo, že SPÚ zasáhl dávno po uplynutí zákonné lhůty, kdy už řád fyzicky dostal, oč žádal. Vedení úřadu použilo poměrně kuriózní zdůvodnění – pasovalo se za nadřízený správní orgán, který může vstoupit do zdánlivě uzavřené věci. Jednoduše tak církvi a jejím právníkům vzkázalo, že si nemohou být ničím jisti ani po zápisu do katastru nemovitostí.

Ojedinělý zásah, který může zvrátit ještě odvolání řádu k ministerstvu zemědělství, podle všeho zapříčinil ostře sledovaný spor o bývalé maltézské pozemky v Praze-Březiněvsi. Pražská pobočka SPÚ loni vydala řádu jejich část. Vedení úřadu ale toto rozhodnutí napadlo u soudu a právě s tímto odůvodněním zrušilo všechna dosavadní rozhodnutí ve prospěch rytířů. Když právní zástupci řádu chtěli nahlédnout do spisu, zjistilo se, že jaksi není k dispozici. „Z jednotlivých kroků ústředí Státního pozemkového úřadu je zřejmé, že celá formální konstrukce rušení rozhodnutí krajských pozemkových úřadů byla dopředu účelově připravena,“ uvedla právní zástupkyně řádu Alena Štumpfová.

Znárodňování na Pražském hradě, zdanění finančních náhrad i ohýbání správních předpisů jsou ale pořád ještě slabší odvar toho, co může přijít, pokud se znovu rozvíří debata o vztahu restitucí a Benešových dekretů. Zákon o majetkovém vyrovnání obsahuje odstavec, který stanoví, že nelze vydat věc odňatou na základě dvou dekretů (o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy). Tato pasáž se dostala do zákona až dodatečně a podle mnohých právníků je v zásadě zbytečná. Dekrety se totiž na církve přímo nevztahovaly – s výjimkou německé evangelické církve, jejíž zrušení si navíc Československu pojistilo ještě retroaktivním zákonem. Ojedinělý radikální názor, že se dekrety na církevní majetek jednoznačně vztahují, razil v předúnorové vládě komunistický ministr zemědělství Július Ďuriš, pozdější hlavní likvidátor selského stavu v republice. Díky jeho podnětům se majetek katolické církve po osvobození skutečně konfiskoval, zejména v pohraničí, a to na pokyn národních výborů. Jejich rozhodnutí však vícekrát zrušil soud.

Poslední dějství

Asi nejvíce na živelné předúnorové konfiskace doplatil Řád německých rytířů (plným názvem Řád bratří německého domu Panny Marie v Jeruzalémě, zkráceně Německý řád). Jeho nároky přitom odpůrci restitucí považují za největší nehoráznost. Řád, který vznikl ve 12. století a ve středověku vybudoval v Pobaltí mocný státní útvar, zjevně doplácí především na svůj název a symboliku, jež mohou evokovat svázanost s etnickým němectvím, nebo dokonce nacistickou třetí říší. Řád si v minulosti vytvořil silné zázemí na severní Moravě a Slezsku, patřilo mu několik hradů, lázně v Karlově Studánce, rozsáhlé lesy, ale také nemocnice, školy a starobince. Pevné spojení s habsburskou dynastií, jež obsazovala post velmistra, vedlo k tomu, že se řádový majetek ocitl už za první republiky v nucené správě, tu ale nakonec rytíři odvrátili. Po zabrání Sudet jim pak majetky znovu zabavili nacisté (velmistr Robert Schälzky se tehdy snažil v dopisech německým úřadům poukazovat na to, že řád obhajoval německé národní zájmy, což se mu později vymstilo).

Z pohledu současných sporů je klíčový výměr vydaný v březnu 1946 Moravskoslezským zemským národním výborem, který zahrnul Německý řád pod první ze zmíněných dekretů. To je stav, kterého se dosud drží český stát, jenž odmítá řádu cokoli vrátit. Řád se snaží argumentovat nálezem Nejvyššího správního soudu z 2. února 1948, který vyhověl jeho stížnosti a konfiskace zrušil, zatím ale u soudu neuspěl. Nutno dodat, že svoji pozici si ztížil také vlastní bojovností, snahou zažalovat, co se dá, díky čemuž přišel i o podporu vyšších církevních hodnostářů. Co se ale týče čistě právních argumentů, není na tom Německý řád zdaleka nejhůř. Například cisterciácký klášter v Oseku u severočeského Duchcova dopadl po válce podobně a také zažaloval konfiskační rozhodnutí, soud mu ale nevyhověl (rozhodl až na začátku 50. let). Ve všech takových případech se rozhodne na soudech. Dosavadní výroky prvních instancí potvrzují, že soudci vesměs postupují velmi zdrženlivě a nechtějí znovu otevírat poválečné přehmaty.

Poslední dějství církevních restitucí, které se odehrává na soudech, tak bude ještě velmi zajímavé. Podaných žalob jsou stovky. Muselo na ně dojít, když se schválil zákon o majetkovém vyrovnání? Příčin je více. Jednou z nich je fakt, že úřady posuzují jednotlivé žádosti velmi přísně a při jakémkoli zaváhání odmítají vydávat. Některým subjektům, jako jsou například zmíněné řády, na které dopadly poválečné konfiskace, potom jiná cesta než žaloba nezbývá. Na rozdíl od Duky se s nimi nikdo nechce dohodnout. Projevuje se také, že stát na začátku 90. let restituce slíbil, schválil je ale až po více než dvaceti letech. Mezitím se toho hodně událo. Většina ze současných žalob směřuje proti dřívějším transferům státního majetku pod obce a kraje, na které se povinnost vracení majetku přímo nevztahuje. Stát tyto přesuny schvaloval, ačkoli věděl, že daný majetek podléhá tzv. blokaci a vztahují se na něj restituční nároky. Odpůrci restitucí si neuvědomují ještě jednu věc – bez nich mohlo být žalob na tisíce a církve by měly díky výrokům Ústavního soudu předem vyhráno.