Když se firmě v boomu daří, má v zásadě tři možnosti, jak s rostoucími příjmy naložit. Buď investuje do něčeho, co jí do budoucna zaručí, že bude vydělávat ještě víc, nebo rozdělí peníze na platech mezi své zaměstnance. Třetí cestou je, že si vlastník přes dividendy vyplatí zisk. A pokud ten vlastník sídlí v zahraničí, odvede si ten zisk do své mateřské země.

Pro celkovou prosperitu země jsou ideální vlastníci, kteří peníze v nějakém rozumném poměru investují do příštího rozvoje a do svých lidí na vyšších platech. V obou případech se ty peníze totiž dál točí v ekonomice. Buď tím, že někdo dostane zakázku na ty investice, nebo lidé své vyšší platy buď utratí nebo dál investují. Pro zemi je největší ztrátou, když zisky odejdou do zahraničí. Stát z nich sice zkasíruje daně, ale žádný další užitek z nich země nemá.

Ta částka, která odchází, se stále zvyšuje. Loni odteklo z České republiky na dividendách 289 miliard korun. To je o 62,5 miliardy korun více než před rokem. Je to vůbec největší odliv kapitálu v historii. Ta částka se stále zvyšuje nejen v absolutním objemu, ale i jako podíl na HDP. To znamená, že na investice i na mzdy dávají zahraniční firmy menší část toho, co tady vydělají.

Češi jsou poměrem cena/výkon jedni z nejvýhodnějších zaměstnanců v celé Evropě. Naše platy zaostávají za těmi německými a dalšími západoevropskými mnohem více než produktivita. Neplatí to zdaleka všude v postkomunistické střední a východní Evropě. Třeba Estonci nebo Slovinci inkasují na platech mnohem větší část příjmů svých firem, přestože ty země jsou chudší než Česko. Poměr, který tam podnikatelé svým lidem na platech rozdělují, se blíží německým nebo britským standardům.

Evropané se dají podle toho, za jaké platy jsou ochotni pracovat v poměru k výkonu, který své firmě přinášejí, rozdělit na drahé a levné zaměstnance. V Evropské unii jde na platy v průměru 47,6 procenta HDP. Vůbec nejdražší jsou Švýcaři, kteří si na platech rozdělují 59,7 procenta přidané hodnoty, která se v jejich zemi vytvoří. Na padesát procent se dostávají ještě Francouzi (52,7 procenta), Dánové (51,7 procenta), Němci (50,7 procenta), Belgičané (50,3 procenta). Laťce padesáti procent se těsně přibližují zmínění Estonci se 48 a Slovinci se 49 procenty. Stejná část bohatství míří na platy zaměstnanců i v Nizozemsku.

My patříme do stejné skupiny low-cost zaměstnanců jako bohatí Irové (30,8 procenta) a chudí Rumuni (32,2 procenta). Byť ne k extrému. Na platech se u nás rozděluje 39,9 procenta HDP. Všechna uvedená čísla jsou za rok 2015 ze statistického úřadu Evropské unie Eurostat.

To, že odtud zahraniční firmy stahují tak obrovské sumy peněz, je bohužel dáno strukturou ekonomiky, kterou jsme si tady i přes různé státem dotované pobídky uhnali. Ta na jedné straně přispěla k dosavadní prosperitě, na druhé ale zabránila ve vývoji v nějakou sofistikovanější ekonomiku s vyšší přidanou hodnotou.

Vytvořili jsme si značku jako země, která dělá levně a kvalitně relativně jednoduchou práci. Tím jsme pro zahraniční firmy atraktivní. Platí to jak v průmyslu, tak třeba u bank. Velká část průmyslových firem je prodlouženou linkou německých a dalších západoevropských fabrik. To, na čem se vydělává nejvíc, tedy obchod, marketing, vývoj, design, se ale odehrává v mateřských zemích. Ony a jejich lidi z toho inkasují vysoké zisky a platy. Čestnou výjimkou je třeba mladoboleslavská Škoda Auto, která v rámci koncernu VW funguje jako svébytná entita se vším všudy, tedy i tím dobře placeným obchodem, marketingem, designem a vývojem.

Nejde ale jen o průmysl. To stejné platí v bankách. Zahraniční finanční domy tady vydělávají velké peníze díky stabilnímu prostředí a konzervativním zákazníkům na tom nejjednodušším bankovnictví. Nikdo z nich do Prahy nepřesunul žádné sofistikované vyšší finance, investiční bankovnictví nebo poradenství, na nichž se vydělávají největší peníze.

Premiér Bohuslav Sobotka si sice kombinace nízkých platů, nízkých investic a vysokého odlivu kapitálu všímá, jde na to ale hodně nešťastně a neohrabaně výhrůžkami nových daní. Tím ale ani náhodou zahraniční firmy nepřiměje, aby tady víc investovaly do rozvoje i do lidí.

Toho se dá dosáhnout jedině tím, že se pro ně staneme atraktivními. Ne jako levná pracovní síla, ale jako sofistikovaná země, kde uvidí, že se vyplatí utrácet peníze v branžích s vyšší přidanou hodnotou a stále se jim to bude hodně vynášet.

Musíme je přesvědčit, že umíme nejen montovat a sedět za přepážkami v bankách u rutinní práce, ale že umíme myslet, tvořit a obchodovat. Musíme je přesvědčit, že máme na víc. Musíme vymyslet, jak udělat značku Česká republika atraktivní a posunout ekonomiku na vyšší úroveň. Jinak se z pasti nízkých platů nedostaneme. To je skutečná politická výzva.

Nikdo z českých politiků zatím bohužel nepřišel ani s přesným popisem stavu, natož cestou, jak se z pasti dostat. Toto velké téma, které se v různých podobách dotýká různých zemí Západu, dokázal zatím nejlépe zvednout Donald Trump a vyhrát s ním volby. Amerika má úplně jiné problémy než my. Trump je ale dokázal, jak pokud jde o místa mizející do levnějších zemí, tak o země, s nimiž má Amerika obrovský obchodní deficit, popsat a přijít s plány, jak je řešit. Ty plány jsou často křupanské a kontraproduktivní, přitáhl ale pozornost od pseudotémat ke skutečným problémům Ameriky.

Tuhle obrovskou příležitost zatím na české politické scéně nikdo neumí využít.