Jean-Claude Juncker se prý chystá na ofenzivu s takzvaným evropským sociálním pilířem. Jeho jádrem má být starší iniciativa eurokomisařky pro zaměstnanost Marianne Thyssenové. Je na ní pozoruhodných hned několik věcí. Na prvním místě ta, že je určena pro země eurozóny. Takže evropská byrokracie, jež má sloužit celé EU, bude pracovat jen pro její část. Něco, co by v době britského členství v EU nešlo, ale půjde teď, kdy budou neeurové země tlačeny do pozice dočasné anomálie.

Komisařka Thyssenová předložila svůj návrh už v březnu, pak se ale na něj příliš netlačilo, prý aby nevyvolal negativní reakci v Británii. Jako by to potvrzovalo oficiálně popíraný názor, že Brusel ve skutečnosti chce Brity z Unie vyštvat. A že Británie byla balvanem, který bránil zavádění opatření, po nichž masy Evropanů volaly. Kde komise bere pro takové čtení nálad veřejnosti oporu, je záhadou. Asi už je taková.

Jedna iniciativa už má rozjetou podobu, a to snaha komisařky Thyssenové revidovat směrnici o takzvaných vyslaných zaměstnancích. Jedná se o podmínky pro pracovníky, kteří vykonávají nějakou práci v jiné členské zemi jako zaměstnanci firmy, jež tam dostala zakázku. Toto téma bylo kontroverzní od samého rozšíření EU. V roce 2008 se Evropský soudní dvůr zabýval takzvaným případem Laval. Šlo o lotyšskou firmu, která dostala ve Švédsku zakázku na rekonstrukci školy. Švédské odbory chtěly, aby firma přistoupila na podmínky a platy švédské odvětvové kolektivní smlouvy, firma nechtěla. Evropský soudní dvůr rozhodl, že nemusí. Od té doby leží tenhle problém evropským socialistům v žaludku a iniciativa Thyssenové má být cestou, jak konečně zabránit „sociálnímu dumpingu“ v rámci EU. Slovo dumping v angličtině asociuje vyhození něčeho do odpadků. Ten vyhozený odpad jsme my.

V praxi samozřejmě problém nedopadá na velké množství lidí (jednotlivců, kteří pracují v cizině sami za sebe, se úprava netýká). Jde spíš o symbolický krok, náznak, kam se bude snaha komise teď ubírat. Největší politikum je to ve Francii, jejíž politická kultura je tradičně na sociální práva citlivá a v tamní diskusi o pracovním trhu zní „ochrana“ tak často jako v jiných jazycích, když se mluví o kondomech.

Východoevropské země to ovšem přijaly s nelibostí, a co víc, dokázaly zmobilizovat jedenáct parlamentů (včetně našeho), potřebných k tomu, aby vystavily Bruselu takzvanou žlutou kartu, tedy aby přiměly komisi legislativní iniciativu znovu a lépe zvážit. To není malý výkon, vezmeme-li v úvahu, že pravidla dávají parlamentům na akci pouhých osm týdnů. Nástroj žluté karty je jednou z těch úliteb mytickému principu subsidiarity, které v praxi pokud možno nikdy neměly být použity. Od roku 2009, kdy byl zaveden, se dokázala potřebná třetina parlamentů dát dohromady zatím jen dvakrát a v obou případech přiměly komisi zacouvat. Ne tak tentokrát – komisařka Thyssenová na své iniciativě trvá.

Státní tajemník Tomáš Prouza se pustil do boje proti směrnici nebývale veřejně – publikoval kritické články i na anglicky psaných serverech. Je to správné, zájem na udržení a dotažení vnitřního trhu patří ke konstantám naší evropské politiky přes několik vlád. Jen není jisté, jaký úspěch s tím budeme mít.

Brusel má silný motiv svou iniciativu protlačit – posedlost centralizací, vlastní mocí a „evropským sociálním modelem“, plus snahu vyhovět Francii. Kdyby se tam dostaly k moci protibruselské síly, budoucnost EU si nikdo raději ani nezkouší představit. A francouzský establishment nutně potřebuje nějaké viditelné znaky, že Unie slouží francouzským zájmům.

Historicky se vždy skoky v evropském sjednocování platily penězi – pro země, jako je Španělsko, jejichž politici za příslib dalších dotací kývli víceméně na všechno, na čem se francouzsko-německý motor dohodl. A my jsme země obzvláště zralá na takovéto zacházení. Prouza si může psát, co chce, ale máme místopředsedu vlády, jehož firma byla loni zdaleka největším příjemcem zemědělských dotací v zemi. A taky lídrem v lobbování za to, aby v podmínkách byla zachována preference pro velké firmy. Ještě loni v září, než přehodnotil sílu voličského názoru, se postavil proti žalobě na uprchlické kvóty. „EU nám to vrátí i s úroky. Dostáváme z EU desítky miliard korun ročně,“ zněla jeho první, instinktivní reakce. Náš čistý příjem z EU sice za léta 2004 až 2015 činil pouhých 1,2 procenta HDP a do roku 2020 měl činit 2,25, ale po brexitu bude možná jen 1,9 procenta HDP. Ale, jak už to bývá, ty benefity jsou pro někoho koncentrované. A ten se o svou věc bude starat daleko víc.