V Kamenných Žehrovicích, malém městě v okrese Kladno, si opravili školu, čímž se proslavili na sociálních sítích. Ona sláva se zakládá na srovnání dvou fotografií. Na první je stav školy před opravou. Je to klasizující budova snad z konce 19. století, středový rizalit se dvěma křídly, v nich niky pro dvě sochy, nejspíš se školskou tematikou. Omítka jemně okrové barvy, bílé okenice, červená střecha. Dojem solidní, důstojný, možná trochu oficiózní, ale v každém případě kvalitní stavba s historickou hodnotou. Asi potřebovala opravit, každý dům potřebuje začas opravit.

Na té druhé fotografii je budova po rekonstrukci. Ze strukturované fasády se stala rovná plocha, detaily zmizely, členitost nahradila řvavá kombinace barev, jež vytváří dojem, že průčelí bylo překryto nějakou geometrickou kulisou. Z důstojného domu se stala karikatura domu, šaškovská imitace architektury. Jako když se na domu vyřádí dítě s pravítkem a barvičkami. Nebo cvok nebo šílenec nebo kreativní kancelář.

Pochopitelně, škola byla „zateplena“. Obalena polystyrenem a obkladovým materiálem, což má zřejmě nějaké ekonomické výhody a jsou na to dotace, „zelená úsporám“ se to myslím jmenuje. Jistě to má své rozumné důvody. Ale stejně jistě to nemusí být za takovou cenu. Tou je zprznění domu, nejspíš nenávratná likvidace budovy s jejím charakterem, rodokmenem, její kulturní pamětí. Taková škola je kusem historie obce i okolí, vznikla v nějakém kulturním kontextu, projevil se na ní nějaký styl a vkus. Dokonce by taková fasáda mohla být učební pomůckou. Žáci by se dozvěděli něco o slozích, jichž je budova výsledkem, možná i něco o střední Evropě, o úředních budovách. Vnímavější by si možná všimli, že ty staré domy většinou působí jakoby vlídněji než ty nové, ba že jsou prostě hezčí, někdo si na nich dal víc záležet, něco se lze z nich dozvědět. Možná by se ptali proč a něco by s tím chtěli udělat. Tady přijdou do školy – a čeká je strakatina, jejímž slohem je pitvornost, byť třeba ekologická.

Ale dost o Kamenných Žehrovicích, takových zprzněných, marmeládových barev (oblíbená je zuřivě oranžová v kombinaci s šedou) budov jsou po celé zemi už stovky, tisíce. Takzvané zateplování se mění v hromadný masakr posledních zbytků někdejší kvalitní, i když obyčejné architektury, která sice nemá nárok na památkovou ochranu, ale představuje de facto základ našeho stavebního dědictví. Ten netvoří totiž jen historické památky, ale především ta běžná, normální, ale velmi kvalitní výstavba konce 19. století a poloviny století dvacátého. Tehdy se stále ještě stavěly kvalitně i obyčejné domy, soukromé i obecní. Bylo to i tím, že naše země byly nezpochybnitelně evropské, takže kvalitou se mohly rovnat tomu, co vidíme na západ od Čech, v Německu nebo v Rakousku. O většinu tohoto mimořádného, i když obyčejného dědictví jsme se svým barbarstvím připravili, ruku v ruce soukromníci i stát: to se stačí podívat, co jsme udělali s kdysi pěknými domy v takzvaných Sudetech. Nyní ta lepra pokračuje dál, už nejen destrukcí, ale její neméně zákeřnou formou: rekonstrukcí.

Ta je ve většině případů výsledkem likvidace těch nejzajímavějších prvků, bez výjimky dřevěných okenic, jež jsou nahrazeny vulgárními plasty, kvalitních a zajímavých fasád, ozdob, ornamentů, říms, často filigránské práce obyčejných zedníků, kteří ale tehdy uměli svoji práci. Jako by po sto letech se naplnila kletba Adolfa Loose, který to ovšem takhle jistě nemyslel, když říkal, že ornament je zločin. Ne, tohle je zločin – a probíhá za bílého dne a před našima očima! Výsledkem bude, že svou zemi předáme svým dětem zase o dost ošklivější. A nejhorší je, když to nakonec ani nikomu moc nevadí.