Britský problém – anebo, z britského pohledu, evropský problém – lze vyjádřit velmi snadno. Britové vždy chtěli společný trh, ne společnou vládu. Proto jsme se nepřipojili v 50. letech. Británie prosazovala širokou zónu volného obchodu vycházející z toho, co je dnes OECD, a otevřenou světovému obchodu, ale tento argument jen povzbudil původní šestici členů, aby směřovali rychleji k politické unii.

Na tutéž otázku narazily naše dvě žádosti o členství v 60. letech. Jak řekl generál de Gaulle, když jednu z nich vetoval: „Anglie je ostrov, je to námořní země, její kontakty, trhy a zásobovací řetězce ji spojují s nejrůznějšími a často i nejvzdálenějším zeměmi.“

V roce 1972, když jsme se rozhodli vstoupit, si lídři všech hlavních stran dávali záležet na tom, že Evropské hospodářské společenství (EHS) nazývali „Společný trh“. V roce 1975, když jsme poprvé hlasovali v referendu o tom, zda vystoupit, vláda výslovně ujistila veřejnost, že neexistují plány politické nebo měnové unie.

V době podpisu Maastrichtské dohody počátkem 90. let už bylo jasné, že toto ujišťování nebylo pravdivé. EHS už nebylo možné vydávat za asociaci států spolupracujících za účelem obchodu. Maastricht rozšířil jurisdikci Bruselu do mnoha mimoekonomických oblastí, mimo jiné do trestního práva, imigrace, zahraniční a obranné politiky, nabývání občanství a kultury. V tomto okamžiku také EHS přestalo předstírat, že je ekonomickým sdružením, a přejmenovalo se na Evropskou unii.

Od té chvíle bylo jen otázkou času, kdy Británie začne usilovat o jiný vztah se svými evropskými spojenci. Chtěli jsem sice ty nejsilnější svazky se sousedními zeměmi, ale politická unie nebo federace u nás neměla podporu.

V roce 2015 David Cameron oznámil, že usiluje o novou dohodu s EU, a že po renegociaci bude následovat referendum o členství. Kdyby renegociace dosáhla znatelné repatriace některých pravomocí, byl by referendum vyhrál. Vše, co potřeboval, bylo, aby se mohl vrátit s nějakou vrácenou kompetencí a říct: „Podívejte, vytvořil jsem precedent. Pravomoci se mohou předávat nejen nahoru, ale i dolů. Nebudeme zataženi do Spojených států evropských.“ Nakonec se vrátil s prázdnýma rukama. Možná to byla jeho chyba, možná ostatní lídři nikdy nevzali hrozbu, že by zvítězilo „Pryč“, vážně. Ať už je vysvětlení jakékoliv, dopad na britské veřejné mínění byl okamžitý. „Když takhle zacházejí s druhým největším finančním přispěvatelem, než budeme hlasovat, jak s námi budou zacházet, když odhlasujeme, že zůstáváme?“ ptali se lidé.

Když se nám nepovedlo dosáhnout volnějšího vztahu zevnitř, musíme o něj nyní usilovat zvenčí. Theresa Mayová opakovaně zdůrazňuje, že chce to nejtěsnější možné přátelství s EU, které zachová jak naše obchodní vztahy, tak naši vojenskou alianci a bezpečnostní vazby. Nikdo v Británii není vážně proti.

Pomyslete na vztah USA a Kanady. Kanada má na prahu politickou unii. Má s touto unií ty nejtěsnější vztahy, jaké jsou možné, aniž by do ní vstoupila. Obě strany jsou s tímto stavem spokojené.

Mohla by Británie dosáhnout něčeho podobného? Ano. Poté, co získá nazpět formální právní suverenitu – jinými slovy poté, co opustí jurisdikci Evropské komise a Evropského soudního dvora –, může Británie replikovat mnohé ze současného uspořádání prostřednictvím bilaterálních dohod a domácí legislativy. Například skutečným základem společného trhu je zákaz diskriminace zboží nebo služeb z jiného členského státu. Skoro každý v Británii tuto myšlenku, z níž mají užitek spotřebitelé, podporuje.

Stejně tak bychom se mohli chtít podílet na evropských programech, z nichž mají užitek všechny strany, jako policejní spolupráce, vzdělávací výměny a vědecký výzkum. Na těchto programech se podílí několik nečlenských zemí – nejen země jako Norsko a Švýcarsko, ale i tak vzdálené jako Izrael a Kanada. Pochopitelně bychom stejně jako ony platili svůj díl nákladů.

Co se týče svobody pohybu, námitka nemíří na to, že občané EU přicházejí do Británie za účelem práce nebo studia. Jde o to, že nad tím nemáme kontrolu. V průběhu kampaně před referendem například Evropský soudní dvůr zrušil deportaci usvědčeného zločince, snachy neblaze proslulého islamistického kazatele nenávisti. Nebyla občankou Británie ani EU, ale její syn se narodil v Británii a soud v Lucemburku rozhodl, že jeho repatriace by porušila jeho práva jako občana EU.

Když přestaneme být občany EU, takovéto rozsudky už nebudou možné. To ale neznamená, že chceme zavřít hranice. Nabídli jsme, že zaručíme práva všech občanů EU, kteří už jsou v Británii, a očekávám, že konečná dohoda umožní, aby všichni občané mohli pracovat a studovat v zemích obou stran, ovšem jako důsledek nároku vyplývajícího ze vzájemných dohod, ne z občanství EU.

Británie zkrátka chce spolupráci, ne integraci, alianci, ne asimilaci. Kdybychom dostali tuto možnost jako členové EU, přijali bychom ji. Protože nebyla k dispozici, měli bychom se snažit uchovat ty aspekty předchozího uspořádání, které fungují nejlépe. EU přijde o špatného nájemníka a získá dobrého souseda.