Nepolevující násilí a nulové vyhlídky do budoucna jsou hlavními důvody exodu ze Střední Ameriky, popisuje Adriana Beltránová z Washingtonského úřadu pro záležitosti Latinské Ameriky v rozhovoru pro Týdeník ECHO.

Statistiky kriminality ve Střední Americe se v posledních letech příliš nemění, jsou stále špatné. Proč tedy v uplynulých měsících přibylo tolik dětských uprchlíků?

Máte pravdu, pokud jde o počty vražd, dokonce dochází k poklesům. Třeba v Salvadoru v období od března 2012 do března 2013. Spíše to ale byl jen důsledek příměří, které uzavřely tamní gangy. Posledních deset měsíců, kdy bylo příměří opět prolomeno, se statistiky opět zhoršily. Celkově se země severního trojúhelníku (Salvador, Honduras, Guatemala – pozn. red.) standardně řadí k těm nejnebezpečnějším.

Ta situace má dopad zejména na chudé děti ze slumů, právě ony bývají často oběťmi. Dále násilí postihuje ženy a dívky. Opět platí, že Salvador, Honduras a Guatemala mají nejvíce genderově motivovaných vražd. Problémem je takové to každodenní násilí, které je v těchto zemích velmi rozšířené – vydírání, přepadávání, únosy a podobně.

Oběti zpravidla nemají zastání. Lidé se bojí policistů stejně jako gangů. Policejní síly jsou podfinancované, chybí jim silné vedení a velmi často se přidávají na stranu zločinu. Vymahatelnost práva je skoro nulová. Mezi lety 2011 a 2013 bylo v Salvadoru, Guatemale a Hondurasu zavražděno 48 947 lidí. A ve stejném období soudy zvládly vydat rozsudek jen v 2295 případech.

Proč ale odchází tolik dětí zejména v posledních měsících?

Násilí je hlavní důvod, proč lidé utíkají. Stačí, že začnou kolovat fámy, že některá země přijímá imigranty, a na hranicích je rázem zaděláno na humanitární krizi. Mimochodem, lidé neutíkají jen do Spojených států. Mnohonásobně větší nápor imigrantů z těchto zemí hlásí i Panama, Nikaragua, Kostarika nebo Belize. Nikaragua je přitom nejchudší zemí v regionu. Kromě násilí je problémem těchto zemí také nedostatek pracovních příležitostí, tři čtvrtiny obyvatel na venkově žijí v chudobě. Čtvrtina mladých lidí od 15 do 25 let nechodí do školy, ale ani nepracuje.

Co se stávající situací mohou dělat Spojené státy?

Nyní je potřeba zajistit dětem na hranicích dobré zacházení. Jejich případy musejí být posuzovány individuálně. Děti by také měly mít nárok na právního zástupce. Pokud je někdo deportován, měli bychom pomáhat s programy pro tyto lidi u nich doma. Je nutné ty děti chránit. Musíme si klást otázku, do jakých podmínek ty děti vracíme a jestli je tím nevystavujeme nebezpečí.

Udělit všem azyl však lze asi těžko...

Jde o to, podporovat dlouhodobější iniciativy. Spojené státy musejí financovat programy, které budou pomáhat v Hondurasu, Salvadoru i Guatemale potírat násilí a chudobu, jinak se ty děti budou neustále vracet. Nejde jen o to, investovat do vybavení bezpečnostních složek, je potřeba povzbudit občanskou společnost.

Neexistuje žádné rychlé řešení, ty problémy jsou hodně složité. Ze strany místních vlád to vyžaduje vůli a odhodlání investovat do preventivních programů a bojovat s korupcí. Vlády musejí být ochotny zaplatit za transformaci společnosti, provést reformy, zlepšit výběr daní a docílit toho, aby se elity podílely na zaplacení této proměny.