V těchhle předvýročních dnech pamětník co chvíli zavzpomíná. Třeba na Miloše Jakeše, komunistického generálního tajemníka v časech rozpadání se režimu. Muže, který byl tehdy nadán tou největší mocí, v očích veřejnosti ji ztělesňoval a byl v těch časech taky nejvysmívanější.

Je to takové velmi účinné antidotum pro chvíle, kdy by snad někdo chtěl ex post propadnout nějakému svalnatému revolučnímu heroismu. Ano, lid v ulicích tehdy porazil samotného… Miloše Jakeše. Účastník tehdejšího dění má spoustu důvodů vzpomínat na něj s radostí. To, že někdo má podíl na skalpu zrovna tohohle „náčelníka“, ho na žebříčku udatnosti nevystrčí příliš vysoko.

V sovětském Rusku se pro generálního tajemníka používala zkrácenina „gensek“. Docela hrozivé slovo – úderné, zvučné, nekompromisní, české ucho v něm navíc slyší to sekání. Jak hrozivý ale může být gensek Jakešova typu? Jistě, reprezentoval moc, která měla nějakou zbytkovou auru neporazitelnosti, v myslích mnoha lidí ještě pořád představovala monolit, který je bezvýsledné okopávat. A taky nebezpečné. Ale Jakeš? Ta zoufalá figura a zdroj průběžné legrace? Značné gaudium tehdy vyvolala zpráva, že se šéf českých komunistů původně jmenoval Milouš, toho se zbavil až časem, což byl jeden z jeho prozíravějších kroků. Protože – při vší úctě k Miloušům tohoto světa – to jméno zrovna nebudí automatický respekt. Spíš asociuje chlapečka familiárně známého, pohlazení po hlavě třeba i potřebujícího, býti brán vážně si však nezasluhujícího… Inu, Milouš. Znáte ho.

Absence červené kontrolky na Červeném Hrádku

Chodil tou československou zemí, trousil hlášky rozšafné a ještě rozšafnější s ochotou, která byla místy odzbrojující. Převelice spontánní brouk Pytlík vždy v pohotovosti vyjádřit se k jakémukoliv problému pár moudrými větami bez obsahu a syntaxe ne šroubovanou a prázdnou funkcionářštinou, tónem žoviálního muže z lidu, strýčka nás všech, který to tu teď všechno tak nějak vede. Pověstný Jakešův projev na Červeném Hrádku byl ohromující nejen mírou, do níž obnažil Jakešovy obzory, jeho intelekt, způsob uvažování či „uvažování“. Vlastně ta nejvýraznější charakteristika, již tehdy projevil, byla naprostá nepřítomnost sebereflexe. Ten člověk nejenom nevěděl, že v danou chvíli plácá legrační pitomosti, ale zjevně ani neměl tušení, že se mu takové věci stávají. Neměl v hlavě to červené světýlko, signalizující: bacha, někdy na veřejnosti strašně plácáš, radši se trochu kroť.

A neměli ho ani lidé v jeho okolí, případně měli, věděli však, že určitý druh zpráv je gensekovi dobré nenosit. Ty „jakešoviny“ jistě byly plodem tajemníkových, řekněme, osobních dispozic. Zároveň si ho ale tak vychoval i ten systém. Miloš Jakeš musel svůj životní příběh vnímat jak obrovskou „success story“. Chlapec z chudých poměrů, narozený ve vesnici Brloh (další zdroj posměchu v době Jakešova tajemníkování) to dotáhne až na místo nejmocnějšího muže ve státě. To pak jeden snadno přesvědčí sám sebe, že jeho řeč je proud perel hodných zaznamenání. Lidé nadání jen průměrného přece za sebou tak úspěšnou dráhu mít nemohou. Dalo by se vlastně říct, že si Jakeš prožil nějakou místní a perverzní variantu amerického snu.

Vědět, kdy kolem sebe začít bodat a do koho

Miloš Jakeš byl taky postava jaksi povědomá, na podobné člověk narážel i na nižších úrovních, v normalizačním režimu se jim dařilo. Pánové a dámy, kteří reprezentovali strach budící režim, oni samotní – bez opory té mašiny za sebou – by ale nevystrašili ani poněkud neurotického králíčka. Nebylo to ale tak vždycky. Už Jakešův předchůdce Gustáv Husák. Odsouzeníhodná figura, avšak člověk, který by v něm viděl hloupého protivníka, by asi časem seznal, jak šeredně se mýlil.

O sovětských papaláších doby nejhoršího stalinismu by se jistě dalo říct, že to byli strašliví lidé se spoustou krve na rukou, radši tisíckrát Jakeše nežli je. Museli ale často projevovat nějaké gangsterské schopnosti. Přežívat ve světě, kde se vraždilo nejenom dole, ale i na vrcholku pyramidy, kde nikdo nevěděl dne ani hodiny. Když už nic jiného, vyžadovalo to dost bezohlednosti, krutosti, ale taky pohotovost – vědět, kdy kolem sebe začít bodat a do koho. Normalizační režim však vyžadoval především loajalitu – bez ohledu na to, jak moc tupá byla. Papaláši, které vytvářel, podle toho často vypadali – lidé, jejichž schopnosti k dobrému i zlému nebyly nikdy skutečně důkladně otestovány situací, kdy by museli čelit okolnostem opravdu mimo jejich kontrolu a sázka by byla vysoká. V okamžiku, kdy k tomu došlo, shořeli jako papír.

Revoluce proti nim i proti sobě

Co to ale vypovídá o těch lidech dole, kteří ani pro všechny možné Jakeše po dlouhou dobu nepředstavovali zas až tak velkou „výzvu“? Existuje docela chytrý rumunský film 12:08 východně od Bukurešti. Prakticky v reálném čase zachycuje talk show na jakési okresní televizi, vzpomíná se tam na dny pádu Ceausescova režimu a způsob, jímž obyvatelé města dělali revoluci. Padne otázka, jestli demonstrace na náměstí začala 22. prosince 1989 před 12:08, kdy diktátor Ceausescu uletěl v helikoptéře z Bukurešti a o osudu režimu už bylo rozhodnuto. Ukáže se, že ta revoluce na okrese byla spíš oslavou už nastavšího vítězství, na němž se lidé z města asi moc nepodíleli.

Představoval ten rozesmátý a patetický samet něco podobného? Za den faktického konce komunismu v Evropě se ve světě považuje den pádu Berlínské zdi, 9. listopad 1989, co přišlo po něm, možná byly následné otřesy, dozvuky čehosi, co už se ale stalo, spíš tanec na hrobě než zabijačka. Ale možná to bylo tak, že ty režimy v Československu existovaly dva. Ten reálný, který kolem sebe na konci osmdesátých let sice ještě jakžtakž kopal, byl ale odsouzený k pádu, což bylo čím dál zjevnější. A pak ten v hlavách lidí, jehož obraz byl natlučený propagandou i životní zkušeností – ten neochvějný a mocný, proti němuž nemá praktický význam se stavět. Tu revoluci lidé na náměstích, školách a dalších místech (taky jsem mezi nimi byl) vedli taky proti sobě, zboření zdí někde uvnitř byl asi její největší výkon či vítězství, dnešní poměry naznačují, že ne nutně dlouhodobé.