Výstřední hrdinkou novinových titulků se za oceánem a do jisté míry i v Evropě stala Rachel Dolezalová, bílá Američanka se vzdálenými českými a německými kořeny, která ve městě Spokane ve státě Washington stála v čele místní organizace Národní asociace pro podporu barevných lidí (NAACP), ovšem angažovala se ještě v dalších funkcích a organizacích. Jejím tématem byla zkušenost a strádání černých Američanů, zkušenost, již prezentovala jako vlastní, tvrdila, že se v životě sama stala obětí diskriminace. Vlastními rodiči však byla odhalena jako bílá, dostala se do centra pozornosti médií, na niž reagovala, řekněme, nejapně.

Vlastně to může působit docela zvláštně, když se taková lokální lapálie rozletí světem, v němž se toho momentálně odehrává docela hodně. Město Spokane, státy Washington a Idaho, kde Dolezalová rovněž působila, to přece nejsou nějaká centra moci, ale spíš jakýsi záhumenek USA. Instituce, jež v aféře figurují, taky zrovna nepatří k těm, které by hýbaly světem. NAACP je sice významná organizace s dlouhou (na americké poměry) historií, ale tady šlo o pobočku zanedbatelného významu. Zčásti se to možná dá svést na škodolibost internetu, jímž se trapasy šíří rychlostí stepního požáru na steroidech – u máločeho se prokrastinuje lépe než u videa, které zachycuje, jak ze sebe někdo parádním způsobem dělá troubu. Ten zájem o Rachel Dolezalovou ale může mít také nějakou serióznější (uvědomělou či neuvědomělou) příčinu. Je to figura v něčem velice dnešní.

Být tím, čím chceš, a svět to bude respektovat

Nějakým způsobem vyjadřuje ideologii „sebestvoření“ vzpoury proti danostem života chápané jako lidské právo, vyjádřené v množství textů nebo i hollywoodských a dalších filmů: můžeš být tím, čím být chceš, a svět by tu tvou touhu měl respektovat, uznat ji za naplněnou. Identita jistě je vždycky i věc výběru, v tomhle pojetí by neměl být omezován nějakými skutečnostmi nebo takzvanými skutečnostmi. A jsme tím, čím se cítíme být, fyzická realita, realita těla, nesmí mít poslední slovo. Cítím se být černochem, tudíž jím jsem ‑ a nikdo nemá právo tuto mou volbu zpochybňovat. Cítím se být velkým spisovatelem, tedy jím jsem ‑ a nikdo nemá právo tvrdit, že moje psaní je docela pitomé: třeba se jednou dostaneme i tam do stavu definitivní „sebestvořitelské“ utopie, v níž ničí představy, ambice a bludy nebudou smět být narušovány. Rachel Dolezalová se podle některých jejích vyjádření bere v tom ohledu za průkopnici, použila pro svou situaci novotvar „transrasová“. Nedá se ovšem říci, že by jí to mnoho lidí baštilo.

Příběh změny barvy kůže Rachel Dolezalové (její vzhled vyžadoval pravidelnou údržbu, aby působil dostatečně „afro“) má v obou jeho verzích značný dramatický potenciál. V té první variantě to je story mnohaleté podvodnice, která jednoho dne učinila nějaké vědomé rozhodnutí a pak ho plánovitě uskutečnila, naplňovala třeba i v nějakých chvílích, kdy hrozilo, že to všechno praskne, a bylo třeba najít nějaké rychlé a tvůrčí řešení (určitě se během let do takové situace dostala), a nakonec pravda stejně vyšla najevo. V té druhé, již prezentuje Dolezalová, to všechno začalo nějakou náhodou, byla prý v článcích v médiích označena za Afroameričanku nebo míšenku, neopravila to a už jí to tak nějak zůstalo. To jedno nedopatření se pak zčásti samovolně rozrostlo, až ten nevědomý novinář slečnu Dolezalovou v černošku proměnil. Z toho by se dalo vystavět dusivé a trochu absurdní psychologické drama.

Jeden mučedník vedle druhého

Ať už je pravdivá jakákoliv verze (a je pravda, že Rachel Dolezalová se neprojevuje jako osoba ve věci vlastního „cévéčka“ zrovna důvěryhodná), ta proměna jí nějakým zásadním způsobem vyhovovala. Vůči slečně Dolezalové by asi nejvstřícnější interpretace byla vidět v ní oběť vlastní angažovanosti – tak dlouho se někdo angažuje ve prospěch nějaké skupiny, bije se za její práva, až se do ní nějakým způsobem přerodí. Nebo to alespoň chce. Asi jako kdyby ti aktivisté, kteří se kdysi při sčítání lidu ve snaze projevit solidaritu manifestačně prohlásili za Romy, začali tuhle příležitostnou identifikaci rozehrávat i v životě.

Tím „rasovým přerodem“ ale Rachel Dolezalová především hodně získala. Nejenom ve smyslu kariérním či hmotném, jakkoliv v těch taky – byla jakousi černoškou z profese, zprostředkovávat zkušenost životem těžce zkoušené afroamerické ženy byl její džob, jako malířka (pro její produkci by se asi hodilo sarkastické označení „umčo“) měla se značným patosem vykreslované strádání černého lidu za své téma. Především ale získala dvě ceněné komodity nehmotného a nepeněžního charakteru: autenticitu a status oběti.

Obojí dnes člověka může nějakým způsobem osvobodit, zbavit břemena posuzování druhými. Má-li člověk nějakou vzácnou nebo ceněnou zkušenost, váží jeho slova jaksi víc a nejsou často podrobována nesmlouvavé kritice. Možná mluví nebo píše všelijak a třeba to působí neobratně, ba i hloupě, ale ta slova jsou víc než nějaký od stolu formulovaný názor, je za nimi silný, třeba i traumatizující prožitek. A s tím se nepolemizuje, ten je třeba ctít ‑ zvlášť v době, kdy životy většiny jsou na Západě často syté, hladké, velkých traumat prosté.

Ještě vyššího stupně nedotknutelnosti je možné dosáhnout, stane-li se člověk jaksi certifikovanou obětí. To je postavení, v němž mnozí touží nalézt naplnění, smysl a taky třeba vysvětlení vlastní existence. Rachel Dolezalová byla na tomhle poli značně činorodá. Tvrdila, že jako „černoška“ byla mnohokrát obětí rasové diskriminace, šel po ní Ku-klux-klan a svého černého otce pořádně nepoznala, protože byl pronásledovaný bílou policií. Aby škála žádoucích traumat byla úplná, nemohlo chybět ani zneužívání v dětství včetně sexuálního. Je to vlastně zvláštní, jak se ty báchorky, jež o sobě lidé vyprávějí, časem mění. Dřívější Prášilové zásobovali svět zprávami o svých vymyšlených výkonech, dnes spíš frčí vyprávění o fiktivním utrpení. Až ideologie „sebestvoření“ jednou třeba zvítězí, budeme tady žít jeden mučedník vedle druhého a bude to jistě velice zábavné. Zvlášť pro ty, kteří si na rozdíl od všelijakých těch bájivých dam a pánů něčím skutečně prošli.