Devětatřicetiletá Kolumbijka Marley Díazová žila po deset let na venezuelské straně hranice ve městě San Antonio del Táchira, aniž by měla zařízené potřebné dokumenty. Nepotřebovala, tady na pomezí to nikdo neřešil. Před měsícem ji však vytáhli z její chýše, postavené z několika kusů plechu, příslušníci venezuelské Národní gardy. Na dveře boudy napsali velké D. To písmeno znamená jediné: určeno k demolici. A ženu poslali přes řeku do Kolumbie, aniž by ji nechali vzít si z bídného příbytku nějaký skromný osobní majetek.

Díazová, jejíž příběh se objevil ve španělském deníku El País, je jen jednou z tisíců figurek, které venezuelský prezident Nicolás Maduro obětuje v zoufale snaze oddálit svůj politický funus. Snaží se hodit současné ekonomické problémy své vlasti, které se za necelé tři roky po jeho převzetí moci od zemřelého Huga Cháveze výrazně zhoršily, na početné kolumbijské přistěhovalce.

Naši sousedi vrazi a pašeráci

Ve středu 19. srpna byli při přestřelce zraněni čtyři venezuelští vojáci, kteří chránili hranici před pašeráky. Maduro brzy nato vystoupil v televizi, kde slíbil, že „vrahy“ dostanou. Hned mu bylo jasné, že viníkem jsou kolumbijské paramilitární jednotky. Ostatně právě ony nesou podle prezidentových slov vinu za to, že ve Venezuele připadá na 100 tisíc obyvatel 80 vražd ročně (v metropoli Caracasu dokonce 134), čímž se řadí mezi nejnebezpečnější kouty světa. Vidí za tím plán nejmenovaných sil, které mají v úmyslu zničit socialismus 21. století, který začal budovat výřečný autoritář a Madurův mentor Hugo Chávez. „Chtějí nás zranit, a tak rozpoutali v naší zemí vlnu smrti,“ prohlašoval v televizi.

Občané sousedního státu jsou však podle úřadů vinni i tím, že na pultech chybějí základní potraviny. Ty přijdou kvůli erárním dotacím na méně, než činí jejich výrobní náklady. Podle Madura Kolumbijci levné venezuelské zásoby vykupují a pak je nelegálně převážejí za hranici, kde je s obřím ziskem prodávají. To, že se do kontrabandu aktivně zapojují i jeho krajané včetně příslušníků armády a policie, kníratý vůdce mlčky přechází.

Ještě víc se kšeftuje s benzinem, který se ve Venezuele, bohaté na ropu, tankuje skoro zadarmo, takže v čerpacích stáncích u sousedů je jeho cena 570x vyšší. Po incidentu s postřelenými vojáky se Maduro tomuto vysávání rozhodl zamezit tím, že uzavřel přechody. Nejdříve ty nejfrekventovanější ve státě Táchira a poté postupně všechny ostatní na 2210 kilometrů dlouhé dělicí čáře. A v přilehlých oblastech vyhlásil výjimečný stav.

Z Kolumbijců se tak rázem stali pašeráci vinní za všechny ekonomické problémy, které země kvůli socialistickému experimentu má. A proto je třeba je vyhnat. Maduro se zaměřil na nelegální přistěhovalce, které podobně jako Marley Díazovou poslal zničehonic šupem za hranice. Náhlé vyvolání nacionalistických vášní kombinované s hospodářskými těžkostmi Venezuely přivedlo k návratu do domova předků i část Kolumbijců usazených v zemi legálně.

Návrat do kapitalistické vlasti, která dnes patří ke kontinentálním hospodářským premiantům, nebyl jednoduchý. Protože přechody byly uzavřené, brodili se přes řeku s věcmi naloženými na hlavě. Dohromady je takových osob 20 tisíc. Kolumbijský prezident Juan Manuel Santos se při návalu koncem srpna obával, že by se počet navrátilců mohl do konce roku dostat až na půl milionu. Ale po prvotním šoku žádný masový exodus prozatím nenastal.

Rozkmotření prezidenti bratrských národů

Nicméně pozvolný odliv tu je. Migrační proud se obrátil. Chávez za dob hojnosti v důsledku rekordních cen ropy vítal Kolumbijce s otevřenou náručí, respektive sociálními dávkami. Charismatický autoritář, který sám sebe pasoval na lídra Latinské Ameriky, takto chtěl rychle vyšroubovat počet obyvatel a umocnit váhu své země. Další důvod k otevřenosti byl vnitropolitický: režim nově příchozím rychle přiděloval občanství a správně počítal s tím, že se vděčnost novopečených Venezuelanů projeví i u volebních uren.

Hranice, o jejíž přesný průběh se oba státy po desetiletí hašteřily, byla vždy jednoduše prostupná. Oba národy, jež si jsou kulturně stejně blízko jako Češi a Moravané, se volně promíchávaly. Podle odhadů má z třicetimilionové venezuelské populace kolumbijskou krev šestina. Latinskoamerické klišé o bratrských národech neplatí nikde více než v těchto dvou etnicky pestrých zemích.

Dobrý Chávezův vztah ke Kolumbijcům ovšem neznamenal dobrý vztah k vládě v Bogotě, která je dlouhodobě nejdůležitějším spojencem USA na jih od Rio Grande. Comandante naopak po Fidelu Castrovi přebral štafetu největšího kritika gringů a jejich jihoamerických „lokajů“. Zvláště těch pravicových z Kolumbie zosobněných jejím tehdejším nejvyšším představitelem Álvarem Uribem. Oba politici se nemohli osobně vystát. Chávez periodicky opakoval, že proti němu Uribe osnuje puče. Naopak kolumbijský prezident svého venezuelského kolegu nediplomaticky označoval za tyrana, který vojensky a finančně podporuje levicovou guerrilu zvanou Revoluční ozbrojené síly Kolumbie (FARC). Několikrát se jejich vzájemná animozita přelila v mezinárodní napětí, kdy do pohraničí vyslali vojenské jednotky včetně tanků. Situace se uklidnila až s nástupem nového kolumbijského prezidenta Juana Manuela Santose, který na konfrontačním tónu svého předchůdce výrazně ubral.

O to více ze současného dění čiší snaha odvést pozornost občanů od jejich domácích problémů ke vnějšímu nepříteli. Nejdříve v červnu Maduro, kterého za rekordní neobliby čekají v prosinci parlamentní volby, rozfoukal věčný spor se sousedem na východě. S anglicky hovořící Guayanou se Venezuela už od koloniálních dob nekonečně pře o rozlehlé teritorium, takže opětovné tlučení na válečné bubny dlouho nerezonovalo.

Maduro tedy na obyvatelstvo vytáhl nebezpečí od západního souseda. Vyšponoval ho do takového napětí, které ani za soupeření machů Chávez–Uribe nikdy nezavládlo. Hranice, již po obou stranách lemují posílené vojenské jednotky, je kompletně uzavřená. Režimem kontrolovaná média šíří protikolumbijskou hysterii, která podtrhává výjimečný stav vyhlášený v pohraničí. Další vývoj záleží hlavně na tom, jestli venezuelský prezident ve své hře o politické přežití neudělá nějaký zoufalý krok, který by pro obě země mohl mít fatální následky.