Včerejší tiskovou konferenci Donalda Trumpa označuje velká část amerických médií za „určující moment jeho prezidentství“ nebo „nejpamátnější tiskovku v dějinách“. A jsou slyšet i silnější výroky. Cenk Uygur, klíčová postava online zpravodajské platformy The Young Turks, která na internetu co do počtu zhlédnutí zcela válcuje tradiční média, kategoricky prohlásil, že „je to tady“, míněno ve smyslu začátku (předčasného) konce Trumpa v Bílém domě. Eso mezi americkými politickými satiriky Stephen Colbert během úvodního čísla své Late night show na Trumpovu adresu prohodil: „Začínám pochybovat, jestli bude prezidentem i v pátek.“ Je třeba dodat, že víceméně ti samí novináři a televizní spíkři, kteří teď vidí Trumpa na lopatě, pokládali ještě před rokem a půl jeho kandidaturu za operetní záležitost a ještě týden před volbami nepochybovali o drtivém vítězství Clintonové.

Středeční výroky prezidenta USA jsou přesto skutečně nejexplozivnější z dlouhé řady jeho bizarních hlášek. Komukoliv jinému by takový materiál už dávno vybuchl do obličeje, a Trumpova schopnost výbuchy odklánět je na jeho úřadování asi to nejzajímavější. Není přitom jasné, proč se Trump do třaskavých oblastí vůbec pouští.

Když po dvou dnech odkladů konečně odsoudil sraz neonacistů, bílých nacionalistů a členů Kukluxklanu v Charlottesville, oddychnutí celé Republikánské strany muselo být slyšet od Skalistých hor po Floridu. V demokratickém státě je situace, kdy rasisté pochodují po městě s dvaceti procenty černošské populace s pochodněmi v rukou, řvou u toho „krev a půda“ a nejvyšší státní představitel k tomu nedokáže zaujmout pevné a jediné možné stanovisko, něčím nevídaným.

O to více muselo lidem z Trumpovy administrativy zatrnout, když ve středu, na tiskovce původně věnované plánu obnovy americké infrastruktury, prezident své předchozí výroky opět relativizoval a bizarním způsobem zašmodrchal. Násilí prý „bylo na obou stranách“, ale zároveň byli v obou táborech „dobří lidé“. Jen pro jistotu: je tu řeč o situaci, kdy neonacista najel, ve stylu islámských fanatiků, autem do lidí, řadu jich těžce zranil a jednu mladou ženu usmrtil. „Dobří lidé“ se dle Trumpa našli jak mezi protidemonstranty, tak v davu mašírujícím pod rozvinutými svastikami. Trump sice zmínil zabitou Heather Hyerovou jako „ve všech ohledech skvělou mladou dámu“ a jejího vraha jako „ostudu pro celou Ameriku“, tyto výroky však ve světle relativizování celého incidentu na úroveň „každý nese kus viny“ značně ztrácejí na efektivitě. I kdyby se nastokrát mezi většinově poklidnými odpůrci pochodu našly násilnější skupiny (jako že našly), pochod neonacistů, z nichž řada byla viditelně ozbrojena útočnými puškami, hajlovala, skandovala hesla s přímou návazností na třetí říši a následně jeden z nich zabíjel, je moment, kdy musí ze strany představitelů demokratického režimu jít jakékoliv jemnější dělní stranou. Věty o dobrých lidech na obou stranách jsou absurdní. Na jedné straně totiž byla téměř výhradně násilnická radikální verbež.

Důvodů, proč si Trump takto sám zapéká situaci, může být několik. Představa, že by byl skutečně přesvědčený pravicový radikál a pohled na do půli těla odhalené bijce s vytetovanými hákovými kříži ho naplňoval štěstím, je nepravděpodobná. Sebestředný, arogantní macho Trump bezpochyby je. Neonacista asi nikoliv. Že by se tolik bál rozházet si to u ultrapravice, jak argumentují levicová americká média, také nedává příliš smysl. Je fakt, že Trump zřejmě přitáhl k volbám část občanů, kteří normálně nevolí, jeho voličskou základnu však stále tvoří hlasy tradičních republikánů a těm se pohled na náckovský zvěřinec v Charlottesville zajídá. Pak je tu třetí možnost, nejpravděpodobnější a v jistém smyslu nejhorší: Trump jedná naprosto impulzivně, na chaoticky vedených tiskovkách si pouští pusu na špacír bez rozmyslu a domýšlení následků. Trumpův úspěch a politický styl se už od doby, kdy jeho kandidatura přestala být materiálem pro satiriky a stala se reálnou variantou dalších osudů země, snaží analyzovat kdekdo. Pro někoho je fenomén Trump posledním pokusem bílého muže uchovat si dominanci v měnícím se světě, někdo za jeho úspěch klade kolaps důvěry v tradiční politický systém a Trumpa vidí jako cihlu hozenou do výlohy establishmentu.

Možná mají pravdu všechny tyto hlasy a zároveň žádný. Možná že je Trumpův sen o opětovné velikosti Ameriky skutečně jen zcela prázdný slogan a sám Donald prakticky netuší, jak jej realizovat. Po celém světě vidíme vzestup politiků tvrdících, že nejsou politici. V reálné politice si však poté počínají přiměřeně obratně. To viditelně není Trumpův případ. Jeho administrativa se po sérii personálních změn propadla do chaosu, v Kongresu se mu nedaří prosazovat zákony. Trump se dostal k moci, ale teď naprosto neví, jak s ní nakládat. V kombinaci s jeho zřejmě nevelkým obecným rozhledem, naprostou nezkušeností a zároveň egomaniakální vírou ve vlastní schopnosti to pak ve vypjatějších momentech generuje obskurní chvíle a vyjádření, jaká jsme naposledy měli možnost vidět ve středu. Za Trumpovou větou o „dobrých lidech na obou stranách“ lze tak spíše než záměr nebo strategii hledat, že prezident globální velmoci vůbec netuší, co si se situací počít. Je mu každopádně nepříjemná, a tak to celé zkouší zahrát do autu, všechny zúčastněné trochu pochválit a trochu pokárat. Jiné vysvětlení, proč Trump znovu a dobrovolně rozmazává už jednou jakž takž ošetřenou kauzu, lze nalézt jen stěží.