Včera jsem se ofrňoval nad pouťovostí festivalového provozu, dneska bych se jí trochu zastal. Lezou mi totiž na nervy všechna ta paušální odmítnutí údajně trapné akce, určené jenom k tomu, aby se na ní předváděly celebrity a napapaní buržousti papali v ještě větší míře než obvykle – navíc za peníze daňových poplatníků. A ještě se u toho nechávají fotit, pusu umaštěnou a mezi zuby křídlo chráněného druhu křepelky.

Irituje mě suverenita takových odsudků, navíc často kombinovaná s upřímným přesvědčením, že svět tuto hlubokou pravdu poprvé slyšel právě z úst mluvčího. No nic. Včera vpodvečer jsem splynul s tím festivalovým davem, prošel kulisou, již jsem den předtím popsal jako nevkusnou, do uší mi řvala hudba, která v místní „party zóně“ hraje skoro pořád – nic ducha povznášejícího, to teda fakt. A cítil jsem nějaké splynutí s tím pestře vymóděným zástupem se řvavě barevnými drinky v rukou.

Natěšení lidé se chtějí bavit, možná to nedopadne, vkusu by v tom jeden taky nemusel moc najít, ale ta touha, která to podepírala, mi přišla v něčem upřímná. Asi jsem byl trochu naměkko, šel jsem totiž z projekce amerického filmu Přízrak, snímku, na který jsem slyšel většinově odsuzující reakce, místy až nenávistné („Skoro jsem z toho filmu zešílel,“ pravil kamarád).

Možná v tom bylo z mojí strany i nějaké laciné furiantství – po stížnostech na to, jak se mi v kvantitativně bohatém festivalovém programu nepovedlo narazit na film, který by mě skutečně zasáhl, si užít zrovna ten, jejž valná většina přítomných „profesionálních diváků“ odstřelila. Není nad to si trochu zavyčnívat. Ale stejně.

Režisér Přízraku David Lowery byl ve Varech se svým režijním debutem Ain‘t Them Bodies Saints, jednoduchou a jímavou baladou z Texasu. Působil velice sympaticky – jako v dobrém slova smyslu jednoduchý chlapík z Texasu. Na filmu Přízrak je taky vidět, že ho natočil jednoduchý kluk z Texasu – a zase to myslím v dobrém. Přitom může Loweryho film působit jako esence filmového „umča“ – nic se v něm neděje, je plný dlouhých záběrů a promyšlených kompozic, filozofuje se v něm o těch nejzákladnějších věcech.

V Loweryho podání má ale to filozofování nějakou přímočarou, trochu dřevorubeckou kvalitu, možná je Přízrak v různých ohledech „až moc“, sestřelit se dá skutečně strašně snadno. Ale nevím, ten film mi přišel jako výsledek zápasu, který se skutečně odehrál, ne jako produkt snahy ohromit nebo se zařadit. Režisér Přízraku si vybral téma, na němž si prakticky každý nakonec nějak vyláme zuby, patří to k věci. Ale jestli prohrál, byla to podle mě čestná porážka.

V hádkách a dohadováních mého dětství občas zazníval vrcholný argument: Hoďte na něj hadr. Vyjádření víry, že oponent se už definitivně zcvoknul. Za příznak Loweryho zcvoknutí se považuje to, že na hvězdu svého filmu – na zahájení festivalu přítomného Caseyho Afflecka – hodil na dobu trvání většiny filmu hadr, konkrétně prostěradlo, čímž z něj vyrobil ducha.

Originální titul Přízraku je slovní hříčka – pod názvem A Ghost Story většina publika očekává duchařskou historku, ta Loweryho story je ale doslova příběh ducha. Promění se v něj mladý muž, hudebník C (Affleck), který žije s manželkou M (Rooney Mara) někde v Texasu v malém domě, z nějž se chtějí odstěhovat. Všechno ale změní náhlá smrt C. Hrdina se z ní „probudí“ jako duch, vrátí se do svého příbytku, pozoruje truchlící manželku při těch nejběžnějších činnostech, pozoruje i lidi, kteří M v domě časem vystřídají, pozoruje i prázdné stěny domu, když je opuštěný, „život“ ducha – podle Loweryho filmu soudě – věru není bohatý na události, a navíc to vypadá, že nemá konce.

A Přízrak je při jeho zobrazování místy skutečně extrémní: když v předlouhém záběru ukáže Rooney Mara, jak přemožená žalem v afektu spořádá docela velký ovocný koláč, který jí v domě nechala účastná sousedka, doufal jsem v duchu, že herečka tuhle scénu nemusela natáčet víckrát. Ale nějak jsem se na ten film napojil, na to prohlížení si kulis života očima, které nejsou – místo nich jen černé díry prostřižené v prostěradle hozeném přes známého herce. Jo, ta transformace Caseyho Afflecka v ducha proběhne právě takhle, hodili na něj prostěradlo.

Známý herec tak po většinu filmu vypadá jako přerostlé strašidýlko, opuštěný pozůstatek po nějaké dětské hře. Vzbudilo to dost úšklebků. Mně to ale přišlo jako docela působivé řešení problému, jak ducha zobrazit, lepší než snaha o nějakou rafinovanost nebo realismus (jak vlastně vypadá duch zpodobněný realisticky?). Přiznané dětinství, přiznaná hra pro mě fungovaly dobře – jako připomínka toho, že i Loweryho film je nějaká hra, v níž se autoři přes všechny ty statické výjevy chtějí dohrabat k něčemu ne o duších, nýbrž o sobě.

Tím, jak do všedních scenérií instalují tu melancholickou neosobu zakrytou bílým plátnem, nechávají ji zalívat nazlátlým podvečerním světlem (Loweryho debut je celý natočený navečer), světlem rozhraní dne a noci, života a smrti. Hledat způsob, jak v sobě ten uplynulý život uzavřít, zatímco kolem pádí čas, nějakým jiným tempem, než je to jeho. Ke konci filmu zazní dlouhý monolog přemoudřelého hipstera, další terč poznámek ironických kritiků. Jenomže monolog nějaké filmové postavy ve snímku, kde se jinak prakticky nemluví, nemusí znamenat shrnutí autorova stanoviska. Ta jistě únavná promluva pro mě spíš znamenala vyjádření toho, jak lidé tváří v tvář skutečnosti života a smrti občas jen tak melou – co taky jinak můžou dělat jiného? Co v téhle situaci dokážou slova někoho, kdo není ani génius, ani prorok, někoho jako my všichni? V závěru Přízrak dospěje k jakémusi kosmickému optimismu, třeba je to šidítko, ale zbaštil jsem ho.

Dvojitý milenec francouzského režiséra Francoise Ozona je opak Přízraku. Naleštěný apartní filmový dráždivý a psychoblábolivý euroart. Čekal jsem přesně tohle a přesně tohle jsem taky dostal. Jistým způsobem jsem si ho skutečně užil, je asi jedno, jestli to způsobily kvality Ozonova snímku, nebo míra bezděčné legrace v něm obsažená.  

Chloé (Marine Vacth) je frigidní krasavice, která si svoje psychosomatické problémy léčí u psychoanalytika Paula (Jeremie Renier). Sezení se se sezením sejde, a terapii musejí přerušit, Chloe se místo toho k Paulovi nastěhuje. Náhodou ale zjistí, že usedlý Paul má dvojče Louise, hrdinka pod vlivem temných toužení zkusí terapii s ním. A zpustlý Louis představuje protipól ctnostného bratříčka.

Nepřeruší terapii, aby mohl s klientkou mít sex, jeho terapie je sex, je to terapie znásilněním, dalo by se říct. Chloe přeskakuje mezi těmi dvěma póly, bratrskou dvojicí, v jejíž minulosti je asi nějaké strašné tajemství. Možná i v hrdinčině minulosti je nějaké strašné tajemství. Možná i v minulosti jejího pohřešovaného kocoura Mila. Pakárna je to náramná, nakonec nějak dopadne, nejsem schopný rekonstruovat přesně jak – a asi je to jedno.

Přišel jsem na projekci, když už byly všechny židle obsazené, našel jsem si místo na schodech. Všiml jsem si, že na židli nade mnou sedí řádová sestra. Chvilku jsem zvažoval, jestli bych ji neměl taktně varovat, že film, který začíná vskutku detailním záběrem gynekologické prohlídky a během nějž ten v úvodu zobrazený orgán jednou doslova zazpívá, nemusí být přesně pro ni. Ale vydržela do konce. Možná si to namlouvám, ale vnímal jsem z ní nějakou udivenou pobavenost, co všechno jsou si ti lidi schopní vymyslet… To jsou teda věci.