Jak šéf Evropské komise vůbec přišel na plán kvót

Přerozdělování azylantů. Idea, která jen tak nezmizí

Jak šéf Evropské komise vůbec přišel na plán kvót
Přerozdělování azylantů. Idea, která jen tak nezmizí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Postkomunistické státy jsou banda nevděčníků, napsal ne přesně těmito slovy, ale v tomto duchu hamburský týdeník Die Zeit. Za komunistů hodně lidí, kteří z těch společností odešli, využilo ochoty západních vlád přiznávat jim politický azyl, ačkoliv všem bylo zřejmé, že většinou jsou to primárně ekonomičtí, nikoliv političtí uprchlíci.

A teď ty samé společnosti odmítají podat ruku jiným lidem v nouzi, která je přitom naléhavější, než byla kdysi u nich: dnes uprchlíci přicházejí ze subsaharské a východní Afriky, z Blízkého východu, kde buď panuje Islámský stát, nebo obecně zmar. A přestože člověka samozřejmě pár rozdílů mezi typickým uprchlým Čechem zpřed roku 1989 a typickým uprchlíkem řekněme z východní Afriky v roce 2015 napadne okamžitě, například stupeň vůle k asimilaci, nemá v takové humanitární krizi velký smysl Afričanům nebo Arabům, kteří byli ochotni riskovat v chatrné lodi cestu přes moře, triumfálně dokazovat, že nejsou civilizačně na výši. I my v České republice nějaký díl aspoň na části uprchlické krize neseme, byť „jen“ jako juniorní spojenec USA při invazi do Iráku, bez níž by asi Islámský stát nebyl schopen vyrůst v této rozvrácené a nešťastné zemi ani v blízkém zahraničí.

Tak proč návrh šéfa Evropské komise Jean-Claudea Junckera rozmístit po členských státech pár desítek tisíc, jinde pár tisíc a v České republice jen 525 azylantů vyvolal u nás takový nesouhlas? Juncker chtěl určovat pro každý stát kvóty, složené jako kombinace HDP, počtu obyvatel, nezaměstnaných a počtu žadatelů o azyl, kteří už v té zemi žijí. O návrhu se v Evropské radě hlasovalo tzv. kvalifikovanou většinou, nikdo neměl právo veta, a když se Francie, původně inklinující k Junckerově návrhu, nakonec postavila proti, šéfův návrh (prozatím) padl. Může na to česká politická reprezentace zapomenout, nebo pro ni z manévrování a pozic, které v době mezi oznámením návrhu a jeho zamítnutím na summitu zaujímala, něco vyplývá?

Junckerova zadní vrátka

Sobotkův kabinet patřil k odpůrcům Junckerova plánu a říkal přitom dvě věci: Těch několik stovek žadatelů o azyl by republika sice zvládla (výslovně to přiznal ministr vnitra Milan Chovanec), nechce ale žádné běžence přijímat direktivně, na něčí pokyn. Tady česká vláda projevila jistou obezřetnost. Ta pěstistovka nevznikla jako kvóta z počtu všech těch milionů uprchlíků, kteří jsou dnes podle odhadů tajných služeb stejně jako neziskovek shromážděni na březích Středozemního moře a čekají na svého pašeráka, ale z 20 tisíc uprchlíků, které Evropská komise sama chce přivézt z uprchlických táborů na Blízkém východě do Evropy, aby na azylové řízení vyčkali tady. Už v Junckerově návrhu se avizuje, že oněch 20 tisíc je jen první várka a že další vlny uprchlíků, tentokrát těch, kteří přicestují po vlastní ose, se očekávají ještě před koncem roku. Na ty sice nebudou platit stejná pravidla jako na těch 20 tisíc, tohle je ale evidentně případ, kdy jsou důležitější metody než nějaká pravidla. Vytváří se precedens pro budoucí distribuci azylantů po členských státech Unie.

Juncker, jemuž toto schéma tane na mysli už dlouho, se podle informací, které pronikly do západních médií, od začátku rozhodl dojít ke svému cíli zadními vrátky. Mělo to vypadat jednorázově a naléhavě. Jako zkušební případ se použila žádost, která do Bruselu přišla od vysokého komisaře OSN. Číslo 20 tisíc pochází z jeho žádosti, aby EU pomohla řešit humanitární krizi způsobenou pět roků trvající občanskou válkou v Sýrii. Juncker se žádosti promptně ujal.

Vzápětí po dramatické publicitě, kterou vyvolaly tragédie s několika převrácenými loděmi a téměř dvěma tisíci utopenými imigranty, se Junckerovi tímto způsobem podařilo vytvořit stav, v němž vlády členských států mají na výběr ze dvou nepříjemných poloh: buď odmítnou i to ubohé čtyřmístné, či dokonce trojmístné číslo a budou vypadat jako parta ubožáků. Nebo kapitulují a Bruselu průlomově odevzdají svou svrchovanost v azylové politice – a tím de facto i v přistěhovalecké. Z odmítnutých azylantů, které nikdo nespěchá deportovat do jejich vlasti, většina v západoevropských státech zmizí z dohledu úřadů. Anebo se lidskoprávní advokáti postarají o to, aby na ně cizinecká policie fakticky po léta nesměla sáhnout. Statisíce formálně bezprizorních lidí tak každý rok zůstávají v EU, a co je důležitější, v zemi, která je formálně odmítla. Pro rok 2014 se odhadovalo, že takhle z radaru přistěhovalecké policie zmizí 60 procent žadatelů.

Není důvod si myslet, že by se stejné scénáře, byť v menším, neopakovaly v zemích typu České republiky. Žadatele nelze trvale držet v azylových centrech, a už vůbec se jim nedá zabránit v přejezdu do Německa, kam by stejně řada z nich asi chtěla. Česká republika by si koledovala o menší chaos.

Německé pozadí

Teď, když byl návrh až na další odražen, mluvčí komise využívá toho pečlivě budovaného zdání nevinnosti a Junckerův plán prezentuje jen jako nezávazné doporučení. Skutečná lekce z celého pokusu spočívá v tom, že Junckerův plán na přerozdělování lidí je naopak podle evropského práva uskutečnitelný a že je na čase, aby si to vlády uvědomily. Právo veta v tomto ohledu už neexistuje, všechny vlády méně předvídavé, než byla ta britská, dánská a irská, které si zajistily výjimku, se v podobných případech musejí podrobit kvalifikované většině (55 procent vlád EU, které zastupují 65 procent obyvatelstva).

Je jasné, že státům, v nichž většina azylantů dnes končí – taky proto, že azylové řízení těchto zemí je v třetím světě známo svou relativní velkorysostí (především Švédsko dlouho vyřizovalo kladně více než 50 procent žádostí) –, by Juncker ulevil. Hlavní silou za Junckerem bylo Německo, v němž se podává více než třetina žádostí o azyl registrovaných v celé Evropské unii. Ať už Junckera Berlín přímo ovlivňoval, nebo ne, myšlení předsedy komise je v tomto případu německé. Ve Spolkové republice například platí podobný vzorec pro stanovení azylantských kvót mezi jednotlivými spolkovými zeměmi. Jmenuje se Königsteinský klíč.

Foto: Reuters

Klíč pro přerozdělování lidí mezi členskými zeměmi Unie, mimochodem způsobem výpočtu podobný tomu Junckerovu, vznikl v Německu už před dvěma lety. Vypracovala ho tamní Nadace pro vědu a politiku, financovaná přímo z rozpočtové kapitoly kancléřství. A konečně zhruba před rokem touto dobou začal za přerozdělování běženců v rámci EU bojovat spolkový ministr vnitra Thomas de Maizière. Ministr vnitra je jen tak mimochodem západní Němec, ale trvalý pobyt má už roky v Drážďanech, kde mohl z první ruky sledovat, jak zprávy o shora nařízeném posílání nových azylantů daly vyrůst protiislamistickému hnutí Pegida. Není představitelné, že by se Berlín do budoucna vzdal požadavku, že by zbytek Unie měl s Německem běženecký příliv víc sdílet.

Moje chyby – tvoje chyby

Ale téměř každý ze států, které by v Junckerově světě povinně musel přijmout víc žadatelů, má svoje argumenty proti. Británie před jedenácti lety okamžitě otevřela svůj trh práce novým členům EU z východní Evropy a dodnes velkou (polskou) vlnu tak úplně nestrávila. Španělsko trpí 25procentní nezaměstnaností a žádat v tak vyhrocené situaci po Španělech, aby zřizovali další azylová centra, hraničí se sadismem. Estonci nebo Lotyši, po nichž by se chtělo relativně málo, argumentují tím, že nejprve potřebují integrovat své velké ruské menšiny. Česká republika argumentuje… čím vlastně? Měla by argumentovat úplně jednoduše: že vynucená pauza v podílu na vývoji Evropy po druhé světové válce jí dala aspoň tu výhodu, že dnes nemusí opakovat každou historickou chybu Západoevropanů.

Masové přistěhovalectví během padesáti let po druhé světové válce je opravdu až nevšedně zpackaný příběh. Na vládách si ho většinou vynutil průmysl, přitom nekvalifikovaní zaměstnanci přicházeli do těch průmyslových odvětví, která byla nedlouho před vyhynutím. Nevraceli se pak po vypršení náborových programů zpátky domů, ale naopak se za nimi stěhovaly jejich rodiny. Muslimská komunita v Německu se počátkem 70. let skládala skoro jenom z ekonomicky aktivních lidí, kterých je dnes zhruba stejně jako tehdy, jen se kolem nich nabalila ještě početnější skupina ekonomicky neaktivních souvěrců. Přistěhovalectví do západní Evropy tvořily většinou chudší vrstvy, a tím to přistěhovalectví zůstává v dějinách migrace docela netypické.

Francie, Švédsko, Belgie a některé další členské státy mají každý jeden z nich své přistěhovalecké čtvrti, kam se policie bojí jezdit. V žádné západoevropské zemi se masové přistěhovalectví, které nevratně změnilo veřejný prostor, charakter společnosti a politické poměry, nedělo s explicitním souhlasem voličů. To, co se děje dnes, je pokus tamních politických elit se o tento už jen těžce řiditelný vývoj a z něho plynoucí pocit bezmoci alespoň trochu podělit.

Stát je, když

V německých novinách, a nejenom ve zmiňovaném Die Zeit, čteme komentáře psané téměř až udiveným tónem: Proč se brání Lotyšsko, na něž by připadlo tisíc lidí? A copak by se do Polska, kde se ročně zaregistruje pět tisíc žadatelů, nevešlo dalších 20 tisíc stanovených Junckerem? Skutečně je pro Čechy 500 lidí takový problém? Pokud věříme Chovancovi, není. A pokud předtím, než se proti návrhu postavila i Paříž, byla pro Sobotkovu vládu jediná možnost, jak se z oné Junckerovy pasti vyvléknout a nevypadat přitom ani nelidsky, ani trapně, udělat gesto, měla by své neformální nabídce dostát i ve chvíli, kdy už to nikdo nevymáhá, a převoz těch několika stovek uprchlíků Turecku třeba sama nabídnout.

V tomto případě jsou důležitější zásady než (nevelká) čísla azylantů přijatých dobrovolně. Zásada, že aspoň azylová a přistěhovalecká politika patří mezi těch několik málo oblastí, kam Brusel pořád ještě členským státům významně nezasahuje, by přijetím Junckerovy povinné kvóty byla prolomena. A stát, který v hrubých obrysech ztrácí kontrolu nad migrací, tím ztrácí jeden ze základních důvodů svojí existence.