Česko už začíná mít slušnou tradici premiérů introvertů, kteří nevyzpytatelně jednají na vlastní pěst. Uzavřou se do své osobní bubliny a svým rozhodnutím šokují všechny včetně nejbližších kolegů. Tento povahový rys přispěl ke špatným koncům premiérů Vladimíra Špidly a Petra Nečase. V úterý 2. května napsal další díl nešťastných introvertních konců Bohuslav Sobotka. Všechny šokoval oznámením, že kvůli podezření svého ministra financí Andreje Babiše podá demisi celá vláda.

Nevěděl o tom nikdo z nejužšího vedení sociální demokracie včetně prvního místopředsedy Milana Chovance. Nevěděl o tom nikdo z ministrů Sobotkova kabinetu. Ještě ráno se premiér chystal Andreje Babiše odvolat z vlády. O pár hodin později se při slavnostním otevření kybernetického centra na ČVUT potkal s prezidentem Milošem Zemanem. Ten mu sdělil, že demisi Andreje Babiše nepřijme. Podle ústavy přitom má prezident jasnou povinnost na návrh premiéra člena vlády odvolat. Není tam prostor pro vlastní vůli a rozhodování. Odvolání může jen zdržovat. Ústavní soud, který ústavu vykládá, ve svém nálezu už dříve řekl, že prezident musí jednat „bez odkladů“.

Ministerský předseda lidem na mimořádné tiskové konferenci předestřel dilema, do něhož se dostal. „Je vyloučeno, abych jako předseda vlády hájil vážné daňové problémy ministra financí, nebo abych z něj dokonce udělal falešného mučedníka!“ Krátce poté se rozhodl, že podá demisi vlády. Ze dvou v jeho očích špatných řešení si odmítl vybrat. Proto se uchýlil ke scénáři, který se dá vykládat buď jako alibismus, neschopnost se rozhodnout, strach riskovat a udělat chybu. Nebo jako oběť. Už nevím, jak z politické pasti dál.

Nechci si vzít na svědomí ani zodpovědnost za to, že ve vládě nechávám člověka se závažným podezřením z obrovských daňových úniků a s velmi nejasným původem miliardového majetku. Nevezmu si ale na svědomí ani to, že z něj vyhozením z vlády udělám mučedníka a jeho příští moc po podzimních parlamentních volbách tím jenom posílím. Je to rozhodování čistě z pozice vlastního dobrého pocitu. Bez politické strategie, prozíravosti a zodpovědnosti, kam se bude země vyvíjet v příštích měsících a letech.

Pokud nemá Bohuslav Sobotka v rukávu připravený žádný překvapivý politický tah, na což to v úterý večer při uzávěrce tohoto čísla Týdeníku Echo nevypadalo, svým rozhodnutím jen posílí prezidenta Miloše Zemana a Andreje Babiše, své největší soky na politické scéně. Navíc si proti sobě poštval sociální demokraty, kteří jeho chování považují za vyjádření nedůvěry a neloajality.

Motivace ministerského předsedy jsou při jeho míře uzavřenosti velmi nejasné. Poodhalí je nejspíš až další vývoj událostí.

Dobrovolné odevzdání moci

Ve chvíli, kdy Bohuslav Sobotka demisi skutečně podá, předává moc nad dalším vývojem prezidentovi Miloši Zemanovi. Servíruje mu tak příležitost, na niž čekal od neúspěšného pokusu o Rusnokovu prezidentskou vládu bez důvěry před posledními volbami v roce 2013. Od té doby prezident žádný mocenský tah nesehrál. Nedostal k němu příležitost a sám se s výjimkou glosování do vládní politiky nemíchal.

Jaký bude mít Sobotkovo zbrklé osamocené rozhodnutí vliv na vývoj v nejbližších týdnech? A jak může ovlivnit výsledek blížících se parlamentních voleb?

Pokud skutečně premiér prezidentovi demisi vlády přinese, což ze zmatených výroků Bohuslava Sobotky nebylo před úterní uzávěrkou tohoto vydání zřejmé, přebírá taktovku Miloš Zeman. Demisi musí podle ústavy přijmout. Opět, stejně jako u odvolání člena vlády, tam není prostor pro vlastní vůli prezidenta. V ústavě není žádná lhůta, dokdy to musí hlava státu udělat. Prezident pak ale může z vlastní vůle rozhodnout, co bude následovat. Jednak může nechat dovládnout Sobotkovu vládu v demisi. Tím se na situaci fakticky nic nemění, věcně je to úplně stejné, jako kdyby premiér žádnou demisi nepodal. Andrej Babiš se všemi svými podezřeními z daňových úniků a pochybným původem svého majetku zůstává ministrem financí.

Další možností je, že prezident někoho pověří sestavením nové vlády. Klidně by to mohl být znovu Bohuslav Sobotka, který by si o své vůli postavil novou koalici. Velmi pravděpodobně bez Andreje Babiše a jeho ANO. Tím by Babiš ztratil až do voleb jakoukoliv moc. Podle dostupných informací si Sobotka s myšlenkou odvolání všech Babišových ministrů pohrával ještě před oznámením demise. Nakonec to ale neudělal. Toto řešení však není příliš pravděpodobné. Prezident dal neochotou Babiše odvolat už předem jasně najevo, že Sobotkovi šanci dovládnout bez šéfa ANO nedá. A premiér do toho neměl odvahu jít na sílu, přestože povinnost prezidenta odvolat člena vlády je ústavou jasně daná. Bohuslav Sobotka se zjevně obával, co by se dělo ve chvíli, kdy by prezident několik týdnů nebo měsíců s Babišovým odvoláním otálel.

Všechno hraje pro Babiše

Další možností je, že prezident sestavením nového kabinetu pověří někoho jiného. Andrej Babiš už v rozhovoru pro MF DNES ze svého svěřeneckého fondu řekl, že on by to prezidentovi odmítl. To ale vůbec nemusí být směrodatné. Babiš mění názory pružně ze dne na den. Sednout si do čela nového kabinetu by pro něj bylo takticky velmi výhodné, mocensky i marketingově. Všude by chodil a vykládal, jak po tom zbabělci Sobotkovi, který se neumí rozhodovat, zachraňuje to všechno dobré, co do té chvíle jejich společná vláda udělala. A že přece bylo vždycky jasné, že hlavní zásluhu na tom má on. Sobotka mu to svou neschopností jen kazil. On, Babiš, byl přece vždycky tím alfa samcem a skutečným lídrem vlády. Nastala by marketingová kanonáda a frenetický finiš kabinetu. Pokud by ho skládal jen Babiš s lidovci, neměl by podle všeho šanci získat ve sněmovně důvěru. Těch pět měsíců se ale dá dovládnout bez důvěry. Sněmovna už stejně nestihne žádné nové vládní zákony schválit. Ústava přitom nijak detailně neřeší, jak dlouho může být u moci vláda bez důvěry. A je tady také precedent v podobě Zemanovy prezidentské vlády, která po neúspěšném pokusu získat důvěru spravovala zemi pět měsíců.

Tento model by velmi výrazně posílil moc Andreje Babiše. Jako premiér by získal to, po čem vždycky toužil, a zatím na to nikdy nedosáhl: kontrolu nad tajnými službami. Babiš, známý svou posedlostí informacemi, by toho bezpochyby dokázal využít ve volební kampani. Představa, že v čele země stojí premiér vážně podezřelý z daňových úniků a s pochybným původem svého majetku, posouvá Českou republiku tvrdě na Balkán. Je velmi pravděpodobné, že v takové chvíli by vyšetřování všech Babišových kauz uvízlo u ledu.

Takový scénář by byl skutečně ironickým koncem Sobotkových snah Babiše odvolat. Jeho moc by neoslabila, ale jen posílila.

Ústavní kreativita

Další možností je, že Miloš Zeman – podobně jako v roce 2013 – pověří sestavením vlády svého člověka. Ten bude mít naprosto volnou ruku vybrat si do vlády vlastní ministry. Může nasadit politiky, kteří nejsou přímo svázáni s žádnými politickými stranami. Takový scénář znamená všechnu moc v rukou Miloše Zemana. Tato vláda by ale velmi pravděpodobně neměla šanci získat ve sněmovně důvěru – podobně jako v roce 2013 prezidentský kabinet Jiřího Rusnoka. Politické strany by naopak měly úplně volné ruce soustředit se na kampaň.

Zemanovi ministři by tak získali velký manévrovací prostor bez parlamentní kontroly. Přes takový kabinet by Miloš Zeman by schopen poměrně efektivně vést vlastní kampaň do lednových prezidentských voleb. Proti tomuto scénáři mluví to, že najít dalšího ochotného Rusnoka pro onu pětiměsíční misi nemusí být snadné. Jiří Rusnok tehdy tuto roli přijal jen proto, že za ni měl slíbené křeslo guvernéra České národní banky. Takovou nabídku dnes ale Zeman, který nemá znovuzvolení zdaleka jisté, nikomu nemůže dát. Motivace různých lidí, proč se na pět měsíců zviditelnit a vytvořit si konexe ve vládních křeslech, ale mohou být různé.

Další, byť čistě teoretickou možností je vypsání předčasných voleb. Cesta k nim ale není podle ústavy snadná. Sněmovna by se musela předčasně rozpustit ústavní většinou 120 hlasů, což není příliš pravděpodobné. Z takové situace by profitoval jen Andrej Babiš, jehož podpora dosáhla svého zenitu a pomalu padá. Sociální demokraté jsou naopak obzvlášť po Sobotkově ukvapeném kroku v rozkladu a rychlé volby nejsou v jejich zájmu. Podobné je to v případě lidovců, kteří teprve dávají dohromady svou volební koalici se Starosty a potřebují čas, aby ji lidem dokázali prodat. Už z toho je zřejmé, že na ústavní většinu nebude dost hlasů.

Miloš Zeman je ale znám jako ústavní kreativec, který rád překvapuje. V minulosti ústavu nikdy výslovně neporušil. S ústavními zvyklostmi a tradicemi si ale při jmenování Rusnokova kabinetu žádné skrupule nedělal. V politických kuloárech a mezi ústavními právníky už se začala probírat možnost prezidentské tvořivosti. Podle dosavadních ústavních zvyklostí padá s demisí premiéra i celá vláda. Takto mluví i výklady ústavy. Jenže prezident může použít kličku a přijmout demisi premiéra s tím, že vláda pokračuje dál. Jen pověří jejím řízením někoho jiného.

O tomto scénáři uvažovala ODS a TOP 09 po zásahu na Úřadu vlády v roce 2013. Diskutovalo se, jestli demisi nepodá jen Petr Nečas, zatímco vláda pojede dál. S touto variantou na začátku souhlasil tehdejší místopředseda topky Miroslav Kalousek. Pak ale padla, když se jednoznačně proti postavil předseda Karel Schwarzenberg. Řekl, že kabinet ztratil důvěru veřejnosti, a je čas to zabalit.

Při pádech předchozích vlád bylo zvykem, že premiér, který se demisi chystal podat, ji přinesl do vlády a ta ji schválila. Kdyby to ale tentokrát udělal Bohuslav Sobotka, kabinet demisi s nejvyšší pravděpodobností nepodpoří. Proti by určitě byli Babišovi ministři a velmi pravděpodobně i lidovci. Předseda Pavel Bělobrádek hned v reakci na Sobotkovo oznámení demise řekl, že k pádu vlády nevidí důvod. Premiér by pak musel jít na Hrad za Milošem Zemanem s neschválenou demisí, čímž by otvíral prostor pro jeho ústavní tvorbu. V takové situaci se ale dá očekávat, že by Sobotka od nápadu podat demisi pravděpodobně ustoupil a jeho vláda by pokračovala dál – i s ministrem financí Andrejem Babišem a jeho podezřeními z daňových úniků a pochybným původem jeho majetku.

Události můžou v nejbližších dnech a hodinách po uzávěrce tohoto vydání nabrat rychlý zvrat. Bez ohledu na vývoj se už ale teď dá říct, že tím, kdo na celém nedotaženém pokusu o odvolání Andreje Babiše ztratí, bude Bohuslav Sobotka a sociální demokracie. Teď už nemají dobrou cestu, jak se z pasti dostat. Z jejich pohledu nejlepší by byl ústup od demise celé vlády a návrat k původnímu plánu odvolání Andreje Babiše a jeho ministrů. Sobotka by dovládl s lidovci, kteří nechtějí kabinet opouštět. Mýtus o tom, jak ze sebe Andrej Babiš po odvolání udělá mučedníka, je těžce přehnaný. Šéf ANO ze sebe totiž dělá mučedníka po celou dobu, co sedí ve vládě. Horší už to být nemůže.

Vysoká cena za strach

Sociální demokraté platí poklesem svých volebních preferencí velmi vysokou cenu za strach z Andreje Babiše. Za to, že ho vůbec vzali do vlády. I tehdy se to kromě argumentu, že jiná koalice není sestavitelná, vysvětlovalo tím, že Babiš mimo vládu vydělá na protestních hlasech. Jeho umístění na vlivný post ministra financí mělo být naopak cestou, jak ho jako neumětela znemožnit. Stal se pravý opak. Babišova podpora při vstupu do vlády byla o necelá dvě procenta nižší než u sociálních demokratů. Dnes je přinejmenším dvakrát vyšší. Znemožnění bylo podobné klišé, jako je dnes teorie mučedníka.

Další příležitost se s Andrejem Babišem vypořádat propásla sociální demokracie loni před Velikonocemi, kdy na veřejnost naplno vyplavalo vážné podezření z pro běžného voliče velmi srozumitelného dotačního podvodu se soukromou haciendou na Čapím hnízdě. Babiš tehdy dával jednoznačně najevo strach, že bude z vlády vyhozen. Sociální demokraté ten strach nezaregistrovali, a naopak se topili v obavách, aby Babiš neopustil koalici.

Teď Bohuslav Sobotka trestuhodně propásl i příležitost odvolat Babiše rok po dvanácté.

Miloš Zeman a Andrej Babiš nemůžou v této rozdané partii prohrát. Sociální demokraté v ní už bohužel nemůžou kvůli Sobotkově nerozhodnosti a strachu zvítězit. Propásli poslední šanci odvrátit volební vítězství Andreje Babiše, které definitivně přesměruje zemi od západní liberální demokracie k východní oligarchii. Bohuslav Sobotka za to nese největší díl odpovědnosti. Mohl to zastavit. A neudělal to.