Byla to nádhera, jak zrod republiky popisuje Alois Rašín. Celou noc prý nespal. Ještě jednou probíral s manželkou, zda na něco nezapomněl, poněvadž byl přesvědčen, tak to napsal, že to zítra, 28. října, praskne. „Šel jsem k museu přes Městské sady, abych se trochu prošel. Nad museem známý bratr sokol pozdraví, stiskneme si ruce a ptá se šeptmo: Bude to? – Bude. – Vidím jasně, stráž!”

Udatný bratr sokolnický ráno ještě šeptal, v poledne už bylo po Praze velmi hlučno. Rakouská správa se poddala revoluci a cestou z malostranského místodržitelství ve Sněmovní ulici na Václavské náměstí bylo vidět lidi likvidující výsostné znaky starého režimu. Aby se nerozšířily protiněmecké a protižidovské násilnosti, usoudili mužové 28. října, že musejí sehnat co nejvíce kapel, „které by procházely městem, aby nadšení lidu svedeno do normálních kolejí a lid se vybouřil zpěvem vlasteneckých písní“.

U sv. Václava proklamoval republiku slovy „jsme svobodni…“ kněz Isidor Zahradník, brzy první ministr železnic. Pak členové Národního výboru a večer v Obecním domě plénum Národního výboru schválilo první zákon nového státu sepsaný minulé noci Rašínem. Pánové se též dohodli na tom, že následující den zůstane pracovní, „jako by revoluce vůbec nebylo: toho bylo skvěle dosaženo a vzbudilo obdiv u cizinců nad vyspělostí našeho národa“.

Revoluce skončila, běžte domů. Teď už bude všechno jenom pěkné. Mějte trpělivost! Jak bývá v podobných situacích pravidlem, nastalo dělení kořisti. Kdo bude čím a komu připadne co. První slovo logicky měli lidé z exilu kolem Masaryka a Beneše. Pak ti doma, kteří se podíleli na fungování Maffie. A pak ti všichni, které nebylo vidět slyšet, ale ujišťovali o svém vlastenectví a drali se nahoru.

Literát a filhelén Josef Svatopluk Machar, sám zapojený do protihabsburského hnutí, popsal situaci, jako by ji měl zažít o osm desetiletí později při zániku přímé komunistické vlády: „Co jste čekali od našeho československého státu? Přiznejte si: pronikavý převrat ve svém životě. Materielní výhody. Místa, prebendy, lehké živobytí… Kdo byl na venku, chtěl do Prahy, kdo byl v Praze, chtěl do ministerstva – tisíce a tisíce pocítily v sobě, že jsou povolaní a chtěli být vyvolenými.“

Mezi „maffiány“ a lidmi z exilu („zahraniční odboj“) došlo v říjnu 1918 v Ženevě a na dalších jednáních na handrkování o ministerská křesla v první vládě a pozice ve státní administrativě. Své sehrály osobní a partajní zájmy: z kořisti rakouského orla létalo peří. Kdo se nestal ministrem, získal místo v diplomacii. Kdo měl majetek, neprodělal, kdo ne, vydělal. I když muselo být mnoha lidem jasné, že v chaotických dobách žádná vláda dlouho nevydrží u moci, dělili se jako o soudném dnu.

Jenom starostou

Že to byl boj bezohledný, ukázal případ vůdce „tajného výboru“, zvaného později Maffie, Přemysla Šámala. To u něho se v březnu 1915 poprvé sešla „maffiánská pětka“ s Benešem, Kramářem, Rašínem a Scheinerem, vůdcem sokolského hnutí. Po emigraci Benešově a zatčení ostatních postavil Šámal novou informační síť a řídil ji. Nicméně o tři roky později bylo v Ženevě předjednáno, že se logicky stane prvním ministrem vnitra ČSR. K tomu nedošlo, neboť vůdce agrárníků Antonín Švehla odmítl, kuriózně, ministerstvo zemědělství: chtěl vnitro. Dostal ho a do křesla ministra zemědělství prosadil svého stavovského kolegu, statkáře Karla Práška (proslul později „lihovou aférou“, během níž se také provalilo, že za Rakouska udával).

Šámal měl smůlu a vypadalo to, že utře nos. Místo ministra vnitra pro něj v Ženevě navrhoval Beneš. Ti dva se znali dlouho, Šámal byl před válkou spolupracovníkem rovněž Masarykovým a po jeho odchodu do exilu předsedal České straně pokrokové zvané realistická. Ostatně v době, kdy nebylo vůbec nic jisté, na cestu do exilu poskytl TGM ze svého dva tisíce korun.

Ženeva však nebyla Praha. Po návratu domů Šámala, který nebyl u vyhlášení republiky, pustil k vodě Karel Kramář, vůdce národní demokracie, do níž s částí realistů několik měsíců předtím přešel. Nezastal se ho ani Rašín, když seděli za stolem, u něhož se definitivně sestavoval Kramářův kabinet. Nechat hlavu Maffie v novém státě bez jakéhokoliv vlivu přišlo asi Rašínovi hodně divné, a tak se Šámala zeptal: „Poslyš, nechtěl bys být pražským starostou?“

Podle Šámala to byla kost, kterou hodili psovi: „Bodlo to, v první chvíli – také jsem jen člověk.“ Návrh měl jisté opodstatnění: Šámalův děd z matčiny strany Tomáš Černý starostoval Praze v letech 1882–1885. Šámal byl členem sboru obecních starších, tedy zastupitelem, v letech 1908–1911. Starostování tak dlouho jako děd nevydržel a skončil na radnici české metropole již po několika měsících, v červenci 1919. Formálně stál v čele správního sboru hlavního města sestaveného z partají podle posledních voleb. Nahradil stávající radní a fungoval do voleb vypsaných na červen 1919.

Na Hradě

Po návratu TGM před Vánocemi 1918 do Prahy opatřoval o sedmnáct let mladší Šámal pro vznikající aparát hradní správy personál. Jednoho dne se ho Machar zeptal, zda by nechtěl vést prezidentovu administrativu: „Jestli by se tobě nehodilo to místo ‚písaře‘?“ Když pak o nabídce osobně hovořil s Masarykem, řekl mu prezident: „Poslyšte, přijměte. Zase vás zradí, už vás opustili jednou – opustí vás zase, přijměte.“

Vztahy mezi lidmi, a natož v politice žádná národní revoluce nepředělá. Tak se Šámalovi v únoru 1919 dostalo jmenování přednostou kanceláře prezidenta republiky. Mnoho jeho politických druhů i soků zmizelo brzy ze scény, ale Šámal zůstal jedním z nejvlivnějších a nejinformovanějších mužů první republiky po celou dobu jejího trvání.

Byl totiž kancléřem tří prezidentů: po Masarykovi též Benešův a krátce Háchův. Jeho šéfové byli zároveň nejlepším štítem v půtkách prvorepublikové politiky. Že se při tom nepohlíželo na osobní intervence ve prospěch přátel jako na korupci, netřeba zdůrazňovat. Ostatně ani TGM nepřišlo divné žádat o peníze na dovolenou bankéře Preisse (viz jeho portrét v minulém čísle).

Šámal řídil úřad a zčásti i život Masarykův velmi zdatně. Na jeho radu dal prezident se svými politickými přáteli uzákonit zřízení vedlejšího úředního sídla prezidenta republiky. Stát odkoupil roku 1921 od rodu Fürstenberků velkostatek Lány se zámečkem a oborou za velmi hrdých téměř 25 milionů korun (v té době činil průměrný mužský plat v průmyslu necelých devět tisíc korun a ministrův šedesát tisíc – v obou případech ročně; kilo brambor nestálo ani korunu).

Za střelbou po republice

Šámal, který patřil k předním pražským právníkům, přistoupil do kasty nimrodů až ve vyšším věku. Politicko-obchodním setkáním nad povražděnými tělíčky zajíčků a bažantů přikládal velký význam. Na svém prvním polním honu byl až za první světové války. Jezdíval pak lovit do obory v Topoľčiankách, letního prezidentova sídla, a do Nové Louky v Jizerkách, vládní rekreační budovy u Bedřichova, dříve Friedrichswald („Šámalova chata“).

Německé oblasti Šámala lákaly. Jezdíval též na Šumavu na majetky rodiny svého tchána, známého stavitele Václava Nekvasila. Jak praví kronikářský zápis v Železnorudském zpravodaji z července 1934, přenocoval v hotelu Praha „přednosta kanceláře presidenta republiky Dr. Přemysl Šámal“, druhého dne pokračoval na svůj statek Gerlov u Zejbiše, tedy okres Sušice.

Zadlužený Gerlov (Gerlshof) patřil ke starému králováckému dvoru Zejbiš, jehož jméno vzniklo zkomolením německého názvu Seeweiden; dnes Javorná. Koupil ho roku 1871 stavitel Nekvasil, zřejmě první Čech v tomto německém kraji. Statek i zámeček rozšiřoval a postavil k němu tehdy módní osmnáctimetrovou věž. Přes odpor místních Němců Šámalův švagr Ladislav Nekvasil, jeden ze synů stavitelových, s kancléřovou podporou zařídil v Zejbiši roku 1922 první českou školu. Sídlila v kuchyni usedlosti paní Satlerové v osadě Pucher, česky Buchar, a měla zpočátku devět žáků. Po Mnichově statek se zámečkem dostal německého správce, roku 1947 byli Nekvasilovi vyvlastněni.

V šíření českého školství měl Šámal dlouholeté zkušenosti. V Ústřední matici školské, organizaci na podporu české výuky v oblastech s německou většinou, zastával roky funkci místopředsedy.

Umučen v Berlíně

Po Masarykově abdikaci roku 1935 vedl Šámal jednání o nástupnictví. S komunisty předjednal podporu pro Edvarda Beneše a ti se skutečně za něho postavili: „K tomu rozhodnutí nás vede jediný důvod – zmařit vítězství reakce.“ Krach Benešovy politiky a z ní plynoucí mnichovské ústupky vyhnaly z Hradu i Šámala. Po Benešově útěku v říjnu 1938 setrval ve funkci do prosince, dokud nenastoupil jeho nástupce Jiří Havelka, jehož si za kancléře vybral Emil Hácha; všechno, jak jinak, právníci.

Šámalovi bylo přes sedmdesát a odjel z Prahy na Dobříš. Zapojil se do odbojové činnosti skupiny Politické ústředí, postupující stejně jako před dvěma desetiletími. Mezi spiklenci byl i Vladimír Klecanda, bratr Jana Klecandy-Havlasy (viz jeho portrét).

Říšští nacisté však byli brutálnější než rakouští monarchisté. V lednu 1940 byl Šámal s manželkou Pavlou zatčen. Po vleklých výsleších onemocněl, a aniž by byl léčen, převezlo ho v červnu gestapo do Berlína. Rodina za něho složila kauci půl milionu korun, aby směl těžkou ledvinovou chorobu léčit v civilní soukromé nemocnici. Bylo však již pozdě a v březnu 1941 kancléř tří prezidentů Přemysl Šámal zemřel.

Příště: Viktor Dyk