Josef Kroutvor je esejista, kunsthistorik, dandy a poutník. Nepíše bedekry ani klasické umělecko-historické průvodce, nýbrž eseje, které jsou ideálním žánrem pro jistý druh cestovatelské mentality. Té je vlastní, že nespěchá, neskáče po atrakcích, není hltavá a poživačná. Naopak, k místům, kam se její nositel vypraví, se přibližuje opatrně, dlouho a s rozvahou. Takový cestovatel je už zpravidla slušně vzdělán a jaksi duševně připraven, ví z četby, proč tam jede a co tam nalezne, ale zároveň má oči otevřené a srdce stále připravené se zamilovat. Je opakem turisty, pro nějž jsou navštívená místa hlavně položkou v itineráři. Náš poutník se spíš na místa vrací, ohledává je, pomalu do nich vniká.

Cestopisné texty, které z Kroutvorových cest léta vznikají, vyšly v několika výborech, naposledy před pěti lety v knížce Nové cesty na jih. „Nové“ proto, neboť navazovaly na pamětihodnou výstavu Cesta na jih, kterou Kroutvor připravil v roce 1999 pro pražský Obecní dům. Ukázal, jak významná byla pro české umění tato zeměpisná orientace, jež ho otevírala teplým větrům Středomoří a Adriatiku, jasu antiky a toho, co následovalo po ní.

Zvláštní místo v tomto proudění a ovlivňování patří jednomu z nejkouzelnějších – a nejmelancholičtějších – míst světa, Benátkám. Těm Kroutvor věnoval už více textů. Dalo by se říci, že Benátky jsou přímo koncentrací oblíbených „kroutvorovských“ témat: vedle jedinečného umění je to též město melancholie, pocitu tísně a zániku, který se ovšem děje ve velkolepém stylu. Je to město, do něhož naštěstí málo proniká moderní svět, byť samozřejmě jednomu z jeho nejhroznějších projevů, masovému turismu, uniknout nemůže. Rozehrát tu lze oblíbené motivy máchovské, kafkovské (oba Benátky navštívili), stejně jako motivy kulinářské, kavárenské, střídmě hédonistické, prostě vše, co estét miluje a pro co je rád na světě.

Nyní Kroutvor benátské eseje spojil, upravil, doplnil a vydal v jednom svazku, přidal portréty dvou menších italských měst, Luccy a Aquileie. Spojovacím motivem, byť z dosti jemného vlákna, byl výskyt Karla IV. v těchto městech, i když v případě Benátek šlo hlavně o to, že ho v roce 1337 zajali „benátští piráti“, jimž dobrodružně unikl a nalezl pak azyl v Aquileii. Toskánská Lucca, kde mladý Karel trávil nějaký čas v roce 1333, když urovnával ne zcela promyšlenou politiku svého otce Jana, je naproti tomu nepochybně „nejkarlovštějším“ městem v Itálii. Těch souvislostí je ale více.

Hlavním Kroutvorovým zájmem jsou ovšem Benátky, Venezia. Mimochodem, italský název prý pochází od bohyně lásky a půvabu Venus, což se estétům jistě líbí. Český název vychází nejspíš ze slovinského pojmenování Benetke, jiná teorie spekuluje o slovanském kmeni Venetů. Profesor Dvořák uvažuje o odvozenině od latinského bene- čili dobře. Prostě místo, kde se dobře daří. Není to tak jednoznačné, Benátky, to je také město, které zažilo úpadek, chátrání, rozklad, i místo se silně přítomnou symbolikou smrti a zániku. Je to město ambivalence, kam se jezdí žasnout, bavit se – i zemřít.

Benátky však jsou především, jak to bez okolků nazve Kroutvor, „neuvěřitelnou pastvou pro oči“. Což není žádné objevné zjištění, pro esejistu je to však začátek snah, jak vizuální pastvu učinit literární pastvou pro zvídavého čtenáře. Nanáší na svůj esejistický obraz hustou, ale přehlednou vrstvu informací o původu města, o jeho vzestupu, o jeho vrcholné moci od 13. až po 16. století, na jehož konci o své dominantní postavení přichází, neboť se směr obchodu přesouvá západním směrem. Na další století se pak Benátky, které se mezitím staly úžasným souborem výjimečných architektonických děl, zavíjejí do sebe a proměňují v tajemný přízrak, který žije víc v minulosti než v přítomnosti. Taková melancholická a lehce makabrózní atmosféra však prospívá snění, fantazii a lidské touze po tajemnu. V té době v Benátkách vzniká nejoriginálnější verze karnevalu, který má charakter nepřetržitého divadelního představení, jakési složité a tajemné hry hrané svými zakuklenými obyvateli, kteří žijí více ve tmě, v odlescích vody z kanálů, jimiž projíždějí černé gondoly jako pojízdné rakve. Je to doba dlouhého dohasínání skvělé epochy benátského umění, které dalo světu jména jako Bellini, Veronese, Tintoretto, Carpaccio a samozřejmě Tizian, ten nejbenátštější ze starých mistrů. V hudbě, která měla pro město a její obyvatele nesmírný význam, to jsou Monteverdi, Strozziová, Corelli a především Antonio Vivaldi, autor asi nejhranější skladby „vážné hudby“, dokonale benátských Čtvera ročních období. V dramatickém umění pak úpadek Benátek přinesl světu fenomén commedia dell’arte s ustálenými typy postav, které se zrodily z ducha a temperamentu Benátčanů: mazaný chlípný obchodník Pantalone, zamilovaný Harlekýn, koketní Kolombína…

Kroutvor představuje Benátky jako složitý, z mnoha vrstev sestavený palimpsest či „vodoznak“ (tak nazval Josif Brodskij svou knihu o Benátkách), skrz nějž lze dohlédnout na začátek i konec, uvidět tam nejrůznější projevy jedinečného organismu, jemuž není ve světě rovno. Benátky jsou městem vyvzdorovaným na vodě a voda je jejich základní živinou. Tak i Kroutvorovy eseje svými návratnými motivy, s rytmem vět a motivů jako by napodobovaly šplouchání vody o plísní pokryté a věky a nečistotami rozežrané stěny benátských paláců.

Josef Kroutvor: Benátky, Lucca, Aquilea. Cestování a listování. Vydala Pulchra. 180 stran.