Kdo by v takové zemi nechtěl žít? Je v ní dostatek pracovních příležitostí, kvalitní zdravotní péče. Zločinnost minimální, politický systém demokratický. A dokonce tam nemají ani problémy s toulavými psi. Napadlo by vás po tomto krátkém popisu představit si Kambodžu?

Skládka přistěhovalecké politiky

Právě takto zcela nerealisticky tento stát v jihovýchodní Asii líčili australští úředníci na letácích, když mezi Afghánci, Iráčany a Srílančany v utečeneckém táboře na ostrově Nauru letos sháněli první dobrovolníky, kteří by se přednostně vzdali svého snu o skvělém životě v Austrálii výměnou za jednosměrnou letenku do Kambodži. Ale už zájemcům neřekli, že vlastní občany australská vláda na internetových stránkách ministerstva zahraničí před Kambodžou, která v asijských žebříčcích chudoby obsazuje přední místa, varuje například takto: „zdravotnictví má obecně velmi nízkou kvalitu a může poskytnout jen velmi omezenou škálu služeb“ nebo „vlastnictví střelných zbraní je velmi běžné a občas jich je využíváno k řešení sporů“.

Na druhou stranu uprchlíkům, kteří na kontinent klokanů chtěli proniknout nelegálně přes vodu, nabízí Austrálie na své náklady na první měsíce ubytování zdarma, zdravotní pojištění, štědré kapesné v přepočtu 290 000 Kč do začátků a také bezplatné kurzy khmerštiny. Tím se dostanou ohromně vysoko nad příjmovou úroveň běžných Kambodžanů, kterým se nelíbí, že z jejich domova Canberra dělá skládku své přistěhovalecké politiky.

Nijak je neutěšuje, že škodná nezůstane ani Kambodža, která se loni zavázala za 750 milionů korun určených na rozvojovou pomoc převzít od Austrálie tisícovku nechtěných. Občané pochybují, že se přes jejich zkorumpovaný erár peníze, které mimochodem nepředstavují až tak závratnou částku, opravdu dostanou k potřebným.

Evropané, vezměte si z nás příklad

Přesun nelegálů do jiné země je jednou ze základních ingrediencí receptu, který Austrálie nasadila proti nelegálním migrantům, kteří se snaží proniknout za bezpečným a blahobytným životem riskantní cestou přes moře na pašeráckých bárkách. Jejich model nyní v Evropě vyzdvihují především pravicoví politici. Začali si ho všímat v posledních měsících, kdy Unie na svém jižním okraji čelí nebývalé lidské vlně z Afriky a Blízkého východu, během níž jen za letošní necelý půlrok zahynulo ve Středozemním moři na zoufale špatných a pašeráckou posádkou zákeřně opuštěných plavidlech na dva tisíce osob.

Velkou reklamu mu dělá i australský premiér Tony Abbott, jemuž jeho na odiv dávaný tvrdý postoj vůči nelegálům přinesl v září 2013 jasné volební vítězství. EU tento konzervativní protinožec v dubnu doporučil svůj program Svrchovaná hranice s důrazem na jeho lidumilnost následujícími slovy: „Jediný způsob, jak ukončit toto umírání, je stopka pro pašeráky lidí.“ Ta stopka podle něj spočívá v tom, že se k břehům nepropustí ani jediná loď, a byznys tak přestane být výdělečný.

A skutečně Austrálii se to povedlo realizovat téměř dokonale. V roce 2013, kdy pohraniční stráž v teritoriálních vodách sesbírala uprchlíky ve zbědovaném stavu na 300 kocábkách, se jich tímto způsobem dopracovalo k žádostem o azyl přes 20 tisíc. Na cestě zahynulo nejméně 200 osob. Ale v roce 2014, kdy nebyl zaznamenán ani jeden případ úmrtí na moři, se na břeh dostalo pouze 157 osob na jedné lodi. Všechny ostatní po případném poskytnutí první pomoci vojáci odtáhli zpět k indonéským břehům, odkud adepti na život v Austrálii na nebezpečnou plavbu vyrazili. Pokud byla jejich bárka neschopná dál zdolávat vlny, přesadili mariňáci pasažéry na oranžové záchranné čluny a odvlekli je stejným směrem.

Jakartě se to samozřejmě nelíbí, protože australská „odtahovka“ mimo jiné narušuje její svrchované vody ‑ a nic na tom nemění ani její pravidelná následná úslužná omluva. Na Indonésii, která je na cestě utečenců převážně z Afghánistánu, Srí Lanky, Iráku, Íránu a Barmy jen tranzitním prostorem, tak padne Černý Petr, aby se o ně na své náklady postarala.

A jen mimochodem, převážně muslimská Indonésie je ukázkový příklad toho, že když chudý kout planety ekonomicky roste a je spravován demokratickou vládou, nemají jeho občané valnou chuť ho opouštět. Mezi ilegálními přistěhovalci do Austrálie představují obyvatelé čtvrté nejlidnatější země světa jen zlomek.

Uprchlické tábory na Nauru

Podle OSN Austrálie přehazováním starosti o uprchlíky na svého severního souseda porušuje mezinárodní dohody. Canberra na to říká, že jen hlídá své teritoriální vody, a když Indonésanům zachycení utečenci vadí, musí se postarat, aby se na jejich území při své dlouhé pouti Asií vůbec nedostali.

Ani ti, kteří v minulých letech po vlnách do Austrálie pronikli, tam nemají na růžích ustláno. Dva tisíce z nich především proto, že vůbec nejsou v Austrálii. Už Abbottovi levicoví předchůdci se dohodli s Papuou-Novou Guineou a Nauru na vystavění detenčních center, kam jsou ilegálové umístěni, dokud se neprojedná jejich žádost o azyl.

Ty, které úřady odhadnou na ekonomické migranty, jimž v jejich vlasti nehrozí pronásledování, tam letecky přepraví. Pokud Australané shledají, že existuje nárok na azyl, mají dohodu s Papuou, že tito lidé zůstanou v jejím teritoriu. Mikrostát Nauru, pro jehož obyvatele představují dva tábory vítanou šanci na zaměstnání, uprchlíky přijímat nemůže. Je to ostrůvek o 21 čtverečních kilometrech, kde bydlí na 9000 osob. Úspěšní žadatelé místo toho nově skončí v Kambodži.

Tábory, ať už domácí, či ty „outsourcované“, mají velice špatnou pověst kvůli hygieně a vůbec životním podmínkám. Opakovaně se objevují stížnosti na špatnou zdravotní péči a brutální chování personálu, často spojené se sexuálním násilím. Nejvíce pozornosti vyvolaly protestní sebevraždy, nebo když si někteří ilegálové ze vzdoru proti životním podmínkám sešili rty. Australská vláda si na tím pilátovsky myje ruce, protože správu táborů nevykonávají úředníci, ale zaměstnanci najatých firem.

Domov v Austrálii? Bez šance

Prostě migrovat do Austrálie teď není žádné terno. Vše shrnuje reklama, kterou Canberra zadala v sedmnácti jazykových verzí od albánštiny přes arabštinu až po vietnamštinu a nechala dát do novin v zemích, z nichž jí přichází nejvíce ilegálů. Na inzerátu je kocábka, jíž cloumají vlny rozbouřeného moře, nad kterým ze zlověstně mračí temné nebe. Na něm je všeříkající nápis: „Bez šance – Austrálie se nestane vaším domovem“. A k tomu pro jistotu její přeškrtnutá mapa.

Na YouTube je také možné zhlédnout video, jež pracuje se stejnými motivy. Promlouvá na něm přísně vyhlížející generál v khaki oblečení. Je to velitel operace Svrchovaná hranice Angus John Campbell, který opakuje, že žádný nelegál se nikdy v jeho vlasti nebude moci usadit. „Toto pravidlo platí pro všechny: pro rodiny, pro děti, pro děti bez doprovodu, pro vzdělané i pro odborníky,“ zdůrazňuje. „Dvakrát si rozmyslete, než vydáte svoje peníze. Pašeráci lidí vám lžou,“ varuje.

Na Austrálii za tuto politiku dopadá pro její „nemorálnost“ kritika především ze strany lidskoprávních organizací. Abbott si z toho nemusí dělat hlavu, protože zhruba dvě třetiny národa stojí v tomto ohledu za ním. A jeho ministr migrace Scott Morrison, za něhož se většina kontroverzních opatření uvedla do chodu, už je tipován na příštího premiéra.

Takto to vypadá, že Austrálie je přistěhovalcům neprodyšně uzavřena. Ale opak je pravdou. Ona a Kanada jsou na Západě zájemcům o usazení nejvíce otevřené. Každoročně do domoviny Nicole Kidmanové přesídlí na 150 tisíc nových lidí. Dokonce některé ekologické neziskovky sýčkují, že suchý světadíl už více než aktuálních 24 milionů obyvatel neunese, takže by se přistěhovalectví mělo šlápnout na brzdu.

Kdo namítá, že si Canberra vybírá podle rasového klíče, nemá pravdu. Toto platilo po vyhlášení nezávislosti v roce 1901, kdy norma o „bílé Austrálii“ byla jedním z prvních schválených zákonů. Už tehdy to vypadalo rasisticky, takže se vymyslela obezlička, že pohraničník nemusí vpustit toho, kdo nezvládá jím libovolně vybraný evropský jazyk.

Používala se ještě po 2. světové válce, kdy finančními pobídkami naháněla na starém kontinentě přistěhovalce, aby stát byl početně silnější v případě další agrese z Asie. Pravidlo o bílé Austrálii přestalo platit před 40 lety, od té doby si vyzobává mezi zájemci odborníky nebo ty, kteří se zavážou k životu v méně osídlených částech teritoria. O tom, jak moc je Austrálie přistěhovaleckou zemí, svědčí skutečnost, že čtvrtina jejích obyvatel má rodiště mimo ni. Nejvíce na Novém Zélandu a ve Velké Británii, ale pak už následují Čína, Indie, Japonsko, Malajsie a Filipíny.

Jak na evropské plaváčky?

Austrálii se daří nelegální migranty od svých břehů odhánět, což jistě rodiny třeba v Kábulu berou v potaz. Při výhledu na azyl v Kambodži, když všechno dobře dopadne, tak raději místo Oceánie volí směr Evropa.

Mohla by australský model zopakovat EU, která je pod náporem „plaváčků“ ze Sýrie, Afghánistánu, Eritreje a dalších koutů subsaharské Afriky? Technicky ano, byť si je rozvojový a rozvinutý svět ve Středozemním moři geograficky o něco bližší, než je tomu u protinožců. Samozřejmě by to vyžadovalo výrazné posílení společné pohraniční jednotky zvané Frontex, ať už se to týká jejích financí, výbavy, či lidských zdrojů. A hlavně pravomocí, aby její vedení nepotřebovalo ke každému kroku souhlas všech 28 členů Unie.

Jenže je tu několik zásadních rozdílů. Zaprvé početní. Do Austrálie v roce 2013 na lodích proniklo 20 tisíc běženců, v tu samou dobu jenom Italové, na které směřuje největší nápor, z moře sebrali 150 tisíc uprchlíků. A to jsou tu ještě hojně využívané pašerácké cesty přes Španělsko a Řecko. Šéf Frontexu Fabrice Leggeri odhaduje, že jen v Libyi nyní na svůj pašerácký trajekt čeká půl milionu až milion lidí.

Kde sehnat takovou „Kambodžu“, která by chtěla tak obrovské množství imigrantů za štědřejší příspěvek na rozvojovou pomoc absorbovat? Nebo bychom je měli přijmout pod podmínkou, že se zavážou ke kolonizaci džungle ve Francouzské Guayaně či k osídlení Falkland? Kde postavit outsourcová detenční centra? Někde v bývalých koloniích v Karibiku? Anebo přímo v severní Africe, kde utečenci čekají na nalodění? Itálie se o jeho vytvoření dohodla ještě před arabským jarem, které aktuálnímu stěhování národů dodalo prudké otáčky, s libyjským diktátorem Kaddáfím, ale soud to označil za porušování lidských práv, a tedy nezákonné.
A odtahovat lodi tam, odkud připluly, je také sporné. Zatímco Austrálie, která je od epicenter globálního neklidu daleko, je odvleče do demokratické a stabilní Indonésie, pro Evropu je morálně těžce obhajitelné, že by je vydala brutálnímu egyptskému režimu či do Libye zmítané občanskou válkou.

Těžké rozhodování, když jako alternativu máte otevření dveří migrantům dokořán (což obyvatelé EU evidentně nechtějí), nebo pokračování v současném statu quo, kdy se Středozemní moře mění v bezedný masový hrob.