Pořád to jméno zní moderně a má švih. Adolf Loos, muž, který vyhlásil válku ornamentu a chtěl naučit Evropany nejen, jak mají vypadat domy, obchody, bary, obývací pokoje a jak je důležitá koupelna, ale také jak mají lidé sedět, jak mají chodit, jak se pohybovat, snídat a večeřet. Do střední Evropy chtěl zavést „západní kulturu“, čímž myslel Anglii a hlavně Ameriku, která ho jako mladíka okouzlila. Chtěl, aby se člověk choval svobodně v prostředí, které by ho neomezovalo, ale naopak zlepšovalo a povyšovalo. Dalo by se říct, že jeho vášní bylo zvyšovat úroveň. Přitom soukromě vedl život v mnohém spíš tragický a bolestný. A to i vlastní vinou.

Ahasver a mladé ženy

Loos miloval luxusní materiály a miloval ženy. Ušlechtilé materiály jako třeba eben, mahagon nebo mramor, jehož byl jako syn brněnského kameníka znalcem, takže byl schopen radit, jak vést kamenem řez, chtěl zanechávat v co nejpůvodnějším stavu. Ženy naopak toužil vychovávat a proměňovat. Dalo by se říct, že on, muž, který odmítal ornament, je jako ornament používal. Aspoň ony měly ten pocit.

Ale samozřejmě ho milovaly. Byl to evidentně i do pozdního věku (to je však relativní, neboť se dožil pouhých 62 let) okouzlující, šarmantní, každým coulem stylový muž, dandy: i to naslouchátko mu z kapsy a z nedoslýchavého ucha (ke konci života byl skoro úplně hluchý) splývalo s elegancí a noblesou. Vždy byl skvěle oblečen, vypucované boty (nosil ale baťovky, říkal, že jedna věc oděvu má být konfekční, tak tedy boty) a pošetka v klopě byly samozřejmostí.

Nebyl to ale žádný přepych, prostě neokázalá dokonalost: jedinou výstředností byla jehlice s bílou perlou kapkovitého tvaru, na jedné straně zploštělá, takže mu dokonale přilnula ke kravatě. Jinak toho moc nepotřeboval. Kožená cestovní kabela mu vydržela třicet let. Byla praktická a hodila se pro jeho ahasverský a potulný život. Jeho polovinu prožil po hotelích, když to šlo, tak dobrých, v hubenějších letech i těch zcela obyčejných.

Celý život se vlastně potýkal s finančními starostmi, vše, co vydělal, velmi rychle utratil, většinou za dosti nepraktické věci, starožitnosti, bizarnosti, pozoruhodnou veteš, třeba za mušku zatavenou v jantaru, kterou koupil za velké peníze v domnění, že je to vzácnost – byl to padělek. Nebo peníze rozdal. Všichni známí vzpomínali na jeho štědrost a – v dobách, kdy si to mohl dovolit  – mecenášství. Podporoval vídeňského spisovatele a svého blízkého přítele Petera Altenberga, sponzoroval začátky hudebního skladatele Arnolda Schönberga a pro začínajícího malíře Oskara Kokoschku sháněl zakázky. Zemřel, jak napsali v úředním záznamu, „nemajetný“, jediné, co mu patřilo, byl dvoupokojový byt na vídeňské Bösendorferstrasse 3 nedaleko Karlova náměstí (Karlsplatz) a trocha omšelého nábytku. Od roku 1958 je v bytě muzeum.

Jako by celý neklidný život vlastně směřoval k jakési tragické oproštěnosti a samotě. Když si ve čtyřiceti oholil poněkud příliš starorakouské vousy, vystoupila v celé prostotě jeho inteligentní melancholická tvář s hlubokýma očima, bledá tvář, na niž jeho ženy vzpomínaly jako na krásnou a hrozně smutnou.

Ženatý byl celkem třikrát, vždy spíš jen krátce: důležitých žen, tedy delších poměrů, bylo o trochu více, nutné je zmínit Angličanku Bessie Bruce, která zemřela na tuberkulózu na začátku první války. Zůstal po ní portrét od Oskara Kokoschky, který je v berlínské Neue Galerie.

Skutečný vztah většinou nevydržel déle než pár let, pak ho ženy opouštěly, protože – jak se vyjádřila jeho poslední žena Claire – to už nemohly vydržet. Milovaly ho ale dál. Všechny tři manželky o něm napsaly po jeho smrti knihu, a to zřejmě nejen z toho důvodu, že šlo o „celebritu“. Bylo to spíš tím, že samy to byly zajímavé osobnosti a měly co říct.

Bral si ženy, nebo spíš dívky, které mu byly v něčem podobné, tedy excentrické, svobodomyslné, nespoutatelné – což vše zároveň vytvářelo zárodek jejich pozdější emancipace. S tím souvisely výrazné věkové rozdíly, které mezi nimi stály: první manželství s dvacetiletou herečkou Linou Obertimpflerovou ještě bylo v normě: dvanáct let. S druhou, tanečnicí Elsie Altmannovou, šlo už skoro o třicet let, a když si v roce 1929 devětapadesátiletý Loos bere plzeňskou rodačku Claire (Kláru) Beckovou, je jeho nevěsta mladší o čtyřiatřicet let…

TO nejdůležitější na Zemi

Nebyly to od začátku rovné vztahy. Loos byl pochopitelně dominantní, ba panovačný, byl a chtěl být jejich zasvětitelem, učitelem a průvodcem. Učil je nejen, jak se oblékat, jakou poslouchat hudbu nebo jak čistit špenát: důkladně, lístek po lístku, aby tam nezůstala zrnka písku, neboť je to pak nepříjemné v zubech; ale seznamoval je i s velkými pravdami světa. Elsie Altmannová ve své knize Můj život a Adolf Loos vzpomíná, jak s ní, sedmnáctiletou pannou, leží sedmačtyřicetiletý Loos v posteli: jsou oblečení, Loos respektuje její panenství, objímají se a pak Loos položí ruku na její pohlaví, mírně přitlačí a řekne: „Nelekej se, nic ti neudělám. Chci ti jen něco říct. TO, to je nejdůležitější na Zemi. Kolem toho se točí celý svět. Kdyby nebylo přirození ženy, nikdo by nepracoval, protože by nikoho nezajímalo vydělávání peněz, nač, když by je nebylo možné nikomu dát? Kdo by si chtěl něco koupit, kdyby tím nemohl udělat dojem na ženu? Kdo by chtěl mít větší auto, krásnější kravatu? Továrny by se zastavily, vynálezci by nechtěli nic vynalézat, básníci by nic neopěvovali, kdyby nebyla děvčata. Ne, bez TOHO by se svět dávno zastavil. Samozřejmě, jsme příliš kultivovaní, než abychom to přiznali. Divoši se to nestydí přiznat. My se stydíme.“ Pak Elsu poslal domů. Zatím netknutou.

To se psal rok 1917. Válečná a vyhladovělá Vídeň nebylo v té době romantické místo jako za Loosova mládí. Ale Loos nebyl nikdy romantik. Přišel do Vídně „belle époque“ jako mladík po studiích v Liberci a Drážďanech a po tříletém pobytu v USA, nejprve u strýce ve Filadelfii, pak různě se protloukaje v Chicagu, St. Louis a New Yorku. To byl formativní zážitek. Amerika Loosovi poskytne základní materiál pro ostré polemiky s evropskými (tedy vídeňskými) poměry. Nejenže chce Vídeňáky naučit nově stavět, ale i jinak, nově, moderně, tedy americky žít. Ve směsi sžíravého sarkasmu, ostrého radikalismu a nezbytné samolibosti to formuluje v sérii článků, které se pak stanou základem knih Řeči do prázdna (1903) a Navzdory (1930). Nejslavnější je samozřejmě stať z roku 1908 Ornament a zločin, kterým v čase triumfující secese vyhlásí válku tomu, co vlastně tvořilo její krásu. Jemu šlo o krásu jinou. Nebo lépe řečeno: nešlo mu o krásu, ale o účel. „Dům by neměl mít nic společného s uměním a architektura by neměla být počítána k umění,“ napsal o dva roky později. Dalo by se říct, že tím vlastně architekturu jako moderní umění založil.

Byt s bílou ložnicí

Jakým soukromým životem však žil? Zde je nutno zmínit se o jedné okolnosti, která právě nebývá předmětem kunsthistorických pojednání. Píše o ní však Loosova druhá žena Elsie Altmannová a nejspíš naznačuje kořeny Loosovy osobní tragédie.

Když dvacetiletý Loos přichází začátkem 90. let do Vídně, začne si užívat toho, co takové město nabízí – a skončí to, čím v té době často: nakazí se syfilidou. Po několika měsících intenzivní léčby je sice mladý Loos vyléčen, nemoc není přenosná, avšak následky si ponese do konce života.

Nemůže mít děti – a jeho partnerky tedy musí přistoupit na tuto skutečnost, už to zřejmě ovlivňuje jejich výběr. Berou si muže, se kterým nebudou mít děti… A za druhé pravděpodobně tady začínají jeho problémy zdravotní, konkrétně se sluchem, jež se budou lety zhoršovat – nakonec zcela ohluchne. Celý život bude mít kromě toho problémy se žaludkem. A možná, ale o tom už Altmannová ani ostatní dvě ženy nepíší, nemoc pomalu startuje útok na jeho nervový systém. Ten nenaruší intelekt a nezabrání mu ani v posledních letech života pracovat – geniální Müllerova vila ve Střešovicích je dílo šedesátiletého nemocného muže. Ale nejspíš přivodí některé změny charakteru, které Altmannová a pak Becková, poslední Loosova žena, naznačují.

Vlastně nejen naznačují. Altmannová přímo píše, že se Loos v polovině 20. let „zbláznil“. Žil tehdy převážně v Paříži, kde toužil uspět a realizovat své návrhy (to se podařilo jako vždy jen zčásti) – a byl jako posedlý: navštěvoval nevěstince, k čemuž nutil i svou ženu, která za ním jezdila se vzrůstající nechutí. A pil více, než bylo zdrávo a jeho normou: Loos si zakládal na nočním životě, na tom, že na rozdíl od měšťáků ví, jak si ho užít. Nejšílenější se může jevit nápad, že by si Altmannová, tanečnice a žena vamp, nechala chirurgicky prodloužit nohy, o deset centimetrů. Nejdřív by to ovšem znamenalo nechat si je zpřerážet a pak složitou procedurou povytáhnout. Zděšená Altmannová tvrdí, že nápad byl míněn zcela vážně. Po něm už nemohlo následovat nic jiného než rozvod.

Byl v jeho životě druhý. První manželství skončilo stejně rychle, jako začalo. Lina (Karolina) Obertimpflerová, dcera majitele vídeňské umělecké kavárny a jedna z těch famme fatale secesní Vídně, ho ve své vzpomínkové Knize bez názvu líčí: Loos ovšem zde není centrálním tématem, soužití s ním byla opravdu jen epizoda, ale zajímavá.

Poprvé se viděli na začátku roku 1902 u stolu Petera Altenberga ve vídeňské Lví pivnici a hned bylo rozhodnuto. Lina Loose znala z článků v Neue Freie Presse a byla jím okouzlena. Sedla si k němu a začala si hrát s jeho dřevěným pouzdrem na cigarety. On ji upozorňoval na účelnost formy a na preciznost uzávěru. Lina to zkusila – a hned víčko utrhla. Když se omlouvala a nabízela, čím by to mohla odčinit, Loos, aniž hnul brvou, pravil: „Chcete se skutečně revanšovat? Tak si mě vezměte.“ V létě téhož roku měli svatbu, mimochodem, v Lednici na Moravě, kam dojeli z Vídně vlakem. Zajímavé je, že Altenberg měl být svědkem, ale zaspal. Veselé časy.

Loos Linu, obdivovanou dívku vídeňské moderny, zřejmě opravdu miloval a byl na ni pyšný. V bytě, který ovšem platili Linini rodiče, pro ni připravil ložnici, jejíž podoba, reprodukovaná v různých žurnálech, se stala událostí vídeňské společnosti. Místnost byla obložená bílými závěsy a uprostřed trůnila obrovská bílá postel pokrytá bílými králičími kožešinami, které splývaly na podlahu jako nějaké závoje. Na tak otevřenou demonstraci, k čemu je ložnice určena, nebyla Vídeň zvyklá.

O to horší muselo být Loosovo zklamání, když zjistil, že je mu Lina nevěrná. Skandální bylo vyústění: Linin milenec byl Heinz Lang, syn v Rakousku dobře známé bojovnice za ženská práva. Když se to Loos dozvěděl, rozhodla se Lina skončit vztah s oběma muži. Poslala jednadvacetiletému Langovi dopis, kde mu své rozhodnutí oznamovala. Mladík bezprostředně zareagoval tím, že se zastřelil…

Skandálem žila celá Vídeň, jež si takové věci uměla užít. Dramatik Arthur Schnitzler se jí nechal inspirovat pro hru Das Wort, která byla s ohledem na citlivost tématu uvedena ve Vídni až v roce 1969 – s Klausem Mariou Brandauerem v hlavní roli sebevraha Langa.

Manželství s Loosem bylo v červnu 1905 rozvedeno. Byt s bílou ložnicí na Bösendorferstrasse mu zůstal do konce života – ale platil si ho již samozřejmě sám.

Otřesná krabice

V době, kdy první manželství krachovalo, měl naštěstí Loos plno práce a starostí se stavbou luxusní Villy Karma na břehu Ženevského jezera u Montreux. Ta se záhy stala ikonickou ukázkou loosovského stylu. Poprvé tu je použit jeho estetický koncept: Raumplan, „oblékání“ prostoru do architektury. Vilu však provázejí tragické (a problematické) okolnosti, jež o mnoho let později sehrály svou neblahou roli.

Zadavatelem stavby byl vídeňský profesor fyziologie na lékařské fakultě Theodor Beer. Tento vážený muž (pozoruhodné je, jaký palác si mohl profesor medicíny nechat postavit) byl na sklonku války obviněn z mravnostních deliktů a v roce 1919 si ve vězení prostřelil propašovaným revolverem hlavu. Obvinění bylo zřejmě oprávněné, neboť ještě předtím stačil u Loose doma ukrýt krabici s obrovským množstvím (když o tom píše Elsie Altmannová, používá pojem „tisíce“) pornografických fotografií. Mezi nimi i pornografie dětí. Tento „otřesný materiál“ (tak se o „sbírce“ vyjadřuje vyděšená Altmannová, jíž Loos schovávanou krabici ukázal) architekt z jakýchsi důvodů nezničil, ale uzamčenou přechovával, prý jako památku na dr. Beera…

Málem se mu to těžce vymstilo. Začátkem září 1928 šokovala nejen vídeňskou veřejnost zpráva, že „známý a kontroverzní architekt“ Adolf Loos byl ve svém bytě zadržen policií a je obviněn ze „zločinu zhanobení“. Rodiče dvou malých děvčat, osm a deset let, jej obvinili, že jejich děti opakovaně dovedl k sobě domů, tam je vykoupal, pak nahé maloval a potom se na „nich provinil“. Při domovní prohlídce byla nalezena krabice s „2217 stereoskopickými fotografiemi, na kterých jsou vesměs pornografické záběry“.

Loos vinu od začátku popíral – a asi je příznačné pro ony časy, že tisk stál na jeho straně. Podle jeho verze chtěl chudým děvčatům pomoci, chtěl je prý poslat do Francie, kde by se naučila lepším stravovacím návykům… To bylo ostatně Loosovo velké téma: naučit nezdravě se stravující Rakušany, kteří podle něj jedli příliš moučných jídel a uzenin, lépe a dietně jíst. Cestu si děvčata měla odsloužit tím, že budou dobrodinci stát modelem a on je bude kreslit, což prý potřeboval pro své architektonické návrhy. Poněkud zvláštní výmluva i vzhledem k tomu, že právě „kreslení“ dělalo Loosovi velké problémy už během studií, a jestli něco na architektonické práci nesnášel, byla to nutnost detailních nákresů. Jak se o něm říkalo, Loos měl projekční kancelář v hlavě a v mozku se mu dvojrozměrný prostor měnil v trojrozměrný. Nákresy dělal klientům třeba na ubrousek při posezení v zahradní restauraci, o to další se už měli postarat jeho spolupracovníci. Tato nekonvenčnost byla jedním z důvodů jeho permanentních problémů se stavebními úřady. Ty rakouské měly rády pořádek.

Po třech měsících byla trapná záležitost „vyřešena“. Byl odsouzen k čtyřměsíčnímu nepodmíněnému trestu a zkušební době tří let. Relativně mírný rozsudek. Jeho advokátovi se soud podařilo přesvědčit, že většina výpovědí malých dívek byla jejich fantazie pramenící ze sklonu „erotizovat nebo sexualizovat“ situace podle prostředí, které důvěrně znají. A proletářská dítka vyrůstala v prostředí velmi vhodném pro tento druh fantazie… Je paradoxní, že Loos, jenž chtěl dětem pomoci, na to měl doplatit.

Jinak to viděla jeho druhá žena Elsie Altmannová, se kterou byl v té době již rozveden. „Ty tři děti a osamělý muž si spolu hráli. Když byla zima, lehl si s nimi na gauč a zahříval své ubohé srdce na jejich mládí. Pak se stal obětí vyděračů. Pro jejich rodiče byl obětí, kterou bylo snadné lapit.“

A pak pokračuje: „Když byl odsouzen, nebyl si vědom reality. Mitzi (své věrné služebné) večer po soudu řekl: ‚Teď se musím pár měsíců chovat dobře, jinak mě zavřou.‘ A spokojeně si mnul ruce. Ne, nebyl si vědom reality. Byl totiž těžce nemocný.“

Když mě žena opustí…

O půl roku později si vzal čtyřiadvacetiletou Claire Beckovou z Plzně.

Lze možná spekulovat, zda Loosovy „osobní starosti“, což je tedy poněkud eufemistické označení pro mravnostní skandál, kterému v té době ve Vídni čelil, nestojí za relativně početnými zakázkami v Plzni, respektive v Praze, na sklonku 20. let – většinou šlo o interiérové úpravy, Müllerova vila je výjimka. Zda tedy nešlo o jakousi formu exilu. Skutečností ovšem je, že v Plzni byl starým známým už od začátku století. Samozřejmě „známým“ jen pro určitou, velmi úzkou klientelu. Loosovi plzeňští zákazníci byli průmyslníci, obchodníci, doktoři a advokáti, ona židovská buržoazie, která veskrze cítila kosmopolitně, tedy přirozeně středoevropsky a jejímž kulturním centrem zůstávala Vídeň – odtamtud také většinou Loose znali. Mluvili německy, ale někteří, jako třeba právě Klára Becková, uměli i česky, politicky byli zcela loajální k Československé republice: tu považoval za svou vlast i Brňák Loos, ovšem za domov označoval Vídeň.

Loos tuto (bohužel) vymizelou (vyvražděnou či dvěma režimy vyhnanou) společenskou vrstvu potřeboval, byli to jeho nejpřirozenější klienti. Z jeho textů a výroků by se možná dalo odvodit, že jimi jakoby pohrdal, neboť patřilo k loosovskému dobrému tónu pohrdat měšťáky, ale tady šlo o velmi kultivované měšťanstvo. K Židům, mezi nimiž se vlastně stále pohyboval a patřili k jeho nejlepším přátelům, měl vztah jaksi ambivalentní: říkal o nich, že si za antisemitismus mohou zčásti sami a že by bylo pro ně nejlepší, kdyby se zcela asimilovali – což se v té době v Rakousku i v Čechách víceméně už stalo. Nejlepší cestou pro to by bylo, kdyby si židovské dívky musely povinně brát křesťanské ženichy. Sám Loos, jehož dvě ženy byly Židovkami, šel příkladem.

Jeho poslední žena, Klára Becková, byla dcerou jeho dávného klienta a vrstevníka Otty Becka, který Loose obdivoval už jako mladý muž, jako nadšený čtenář jeho textů. První byt na Klatovské třídě 12 mu upravoval už v roce 1907, kdy přijel do Plzně poprvé. Dceři Kláře byly tehdy čtyři roky, podruhé se pak setkali, když jí bylo patnáct. Tehdy si jí Loos možná poprvé všiml. Na jaře 1929 se znovu setkali, prý v „českém kroužku“, v Paříži, kde Loos už opět trávil většinu času. Brzy následuje nabídka sňatku. Claire přijímá, rodiče jsou proti, ale nic nezmohou. Když se červenci 1929 ve Vídni berou, otec Otto Beck se svatby neúčastní.

Za dva roky je nerovné a od začátku jaksi zbrklé manželství v troskách. Loosův stav se zhoršuje, je už skoro hluchý, několikrát je zasažen nervovou mrtvicí. Možná se chová ke Claire i hrubě a vyčítavě. Claire ho zřejmě pořád obdivuje, ale nemůže to, jak se pak vyjádřila před druhou ženou Elsie, „vydržet“. Odchází od starého muže, kterého, jak pak ujišťuje čtenáře své knihy Loos: Privátní portrét, již vydala tři roky po Loosově smrti (1936), stále miluje. Epilog vztahu líčí jako bolestné melodrama: když se za ním vypraví do sanatoria, kde leží po mozkové mrtvici, slibuje mu, že u něj zůstane navždy, Loos prý odmítá slovy: „Žena, která mě opustí, se už nikdy nemůže vrátit.“

Adolf Loos umírá 23. srpna 1933 v soukromém sanatoriu v Kalksburgu u Vídně. Možná právě včas.

Žádná z jeho žen již neměla děti. Line Loosová byla docela úspěšnou herečkou s angažmá v různých rakouských a německých divadlech, po anšlusu se stáhla do soukromí, po válce se zapojila do mírového a ženského hnutí. Zemřela v roce 1950. Elsie Altmannová pokračovala v kariéře tanečnice a operetní divy, v roce 1933 emigrovala do Argentiny, kde ji v 60. letech objevil loosovský badatel Adolf Opel a přiměl ji k napsání vzpomínek. Zemřela v Buenos Aires v roce 1984.

Klára Becková, poslední Loosova žena, žila pak v Praze a živila se jako fotografka. Zemřela ve vymrzlém rižském ghettu 15. ledna 1942.

Článek čerpal z těchto knih: Adolf Loos: Řeči do prázdna (Tichá Byzanc, 2001); Adolf Loos: Navzdory (Pragma, 2015); Elsie Altmann-Loos: Můj život a Adolf Loos (Pragma, 2003); Lina Loos: Kniha bez názvu (Pragma, 2016); Claire Beck-Loos: Adolf Loos. Privátní portrét (Pragma, 2011).