Ve středu byl český premiér Bohuslav Sobotka spolu se slovenským Robertem Ficem připuštěn k francouzskému prezidentovi Emmanuelu Macronovi. Ačkoliv schůzka v Rakousku – hostitelem byl Sobotkův kolega Christian Kern – se navlékla tak, že formálně zavítal francouzský host na setkání tří zemí tzv. slavkovského formátu, z celého aranžmá čouhala intrika Elysejského paláce: ponížíme Poláky a Maďary, Macron je symbolicky odignoruje, Češi a Slováci budou radostí bez sebe, že unikli francouzskému hněvu, a Visegrád bude rozlomen na půlku. V pátek pak Macron z Bulharska pro jistotu pokáral Polsko, že je v rozporu s hodnotami Evropy a že se v EU zahnalo do izolace a na okraj.

Následná diplomatická přestřelka svým průběhem i významem normální diplomatickou přestřelku významně přesahuje. Polská premiérka Beata Szydłová Macronovi vzkázala, že mluví arogantně a že by se měl soustředit na vlastní zemi: „Možná pak bude schopen dosáhnout stejných hospodářských výsledků a stejné úrovně bezpečnosti pro občany, jakou zaručuje Polsko.“ Slova Szydłové se pro lepší vychutnání sarkasmu doporučují číst dvakrát. Szydłová Macronovi připomněla hospodářskou stagnaci a islamistický terorismus ve Francii. Ale řekla kromě toho ještě něco důležitějšího: připomněla, že podle evropského práva nejsou v Unii státy vůdčí, které jaksi tvoří unijní nadstavbu, a ty druhé do počtu. Polsko, zdůraznila, není v žádném bilaterálním konfliktu s žádným jiným členským státem a Unii tvoří všichni dohromady stejně. Poslanec vládních konzervativců Arkadiusz Mularczyk dokonce na Twitteru napsal, že ještě chvíli, a Macron vyprovokuje bojkot francouzského zboží v Polsku.

Připomeňme si, v jakém stavu odevzdanosti na setkání s Macronem přijel náš premiér – přistoupíme na francouzský požadavek, že středovýchodoevropské firmy musí svým zaměstnancům ve Francii platit francouzskou mzdu, když už toho nechají s uprchlickými kvótami, což je vskutku minimální nárok –, a vidíme, že Krkonoše oddělují dva různé světy.

Shodou okolností se ve stejnou dobu vede diplomatická válka na frontě nizozemsko-maďarské. Začalo to výrokem nizozemského ambasadora v Budapešti, který v maďarském opozičním týdeníku 168 óra přirovnal rétoriku Viktora Orbána k fanatickým muslimům, což je v éře teroristických útoků pikantní. Maďaři odvolali na protest velvyslance z Nizozemska, dali najevo, že požadují veřejnou omluvu.

Termín velvyslanec je od slova vyslán – jednou vládou k vládě druhé – a velvyslanec nemá s výjimkou extrémní situace hostitelskou vládu na veřejnosti co kritizovat. Je jasné, že taková situace v Maďarsku ani v Polsku nenastala. Ačkoliv především v Maďarsku Orbánova vláda ve funkci vystupuje silověji, než by se pro zemi v éře férové demokracie hodilo (na pohled nevinný, ale výmluvný ukazatel je státní inzerce, jež po nástupu Orbána prokazatelně začala téct směrem k provládním médiím; známe to ovšem v menší míře i u nás, viz inzerce a různá výpomoc úřadů a polostátních firem v Babišově Mafře), v mezinárodních vztazích se předpokládá dialog na stejné úrovni – a přesně to Francie vědomě porušuje.

Nebudeme teď opakovat, v čem je francouzská starost o svobodu v Polsku pokrytecká, že francouzské soudy ovládá exekutiva víc, než tomu v Polsku bude za rok od začátku reforem, že čistky v médiích a tajných službách jsou ve Francii po změně politické garnitury normální – to všechno čtenáři Echa mohli na našich stránkách číst detailně.

Macron rozehrává spory na evropské úrovni vědomě. V kampani na jaře s nevídanou arogancí vyhlásil, že problém Polska a Maďarska do tří měsíců od voleb „vyřeší“. Brousí si teď na Visegrádu zuby stejně, jako na chudáku Trumpovi trénoval při schůzkách své zápěstí. Obojí dělá pro vnitropolitické účely. Tím, že se jeho oběti brání, snižuje se pravděpodobnost toho, že se středovýchodní Evropa (a tedy i my) stane patníkem ve chvíli, kdy primadona z Paříže nebude vědět, kudy kam.