Případ Evy Michalákové, jíž v Norsku odebrali dva syny, a nedávný případ norsko-českého páru a jejich vážně nemocné holčičky, kterou tamní úřady rodičům po čtvrt roce vrátily, mají jeden společný rys – podivnou liknavost české vlády.

Jednotliví ministři sice na Norsko občas zaláteří: ministryně práce Michaela Marksová-Tominová loni v říjnu po adopci jednoho z chlapců Michalákové oznámila, že „je pobouřena“, premiér píše dopisy svojí norské kolegyni a po její nicneříkající odpovědi se veřejně zaváže, že „nepoleví v diplomatickém tlaku“, ministr zahraničí Lubomír Zaorálek si pozval norskou ambasadorku k podání vysvětlení. Celé to ale budí dojem, že ministři jsou k takovým výrokům prostě tu a tam dotlačeni veřejným míněním. Michalákové stát po léta sliboval pomoc, teprve až sama projde kolečkem norské justice. Nejnověji se český stát rozhodl svůj zájem o případ demonstrovat nikoliv účastí u tamního soudu (která byla přípustná), nýbrž dopisem.

Když lidé v debatách přemýšlejí o důvodech tohoto záhadného chování Sobotkovy vlády, s železnou pravidelností se v nějakém momentě vynoří šifra „Norské fondy“. Co přesně Norské fondy jsou, kolik peněz se z nich rozděluje, kdo určuje, jestli z nich víc přiteče do České republiky, nebo do Rumunska? A mohli by dárci, pokud by Sobotkova vláda vůči Norsku skutečně postupovala razantněji, za trest utáhnout kohoutek?

Jak se dělí koláč

To, co rozumíme pod Norskými fondy, je přísně vzato složeno ze dvou zhruba stejně velkých fondů. Jeden Norsko financuje zcela samo, druhý je oficiálně fondem Evropského hospodářského prostoru (EHP), i do něho ovšem 96 procent peněz přijde z Norska. Ve fondech EHP se kromě Norska angažuje i Lichtenštejnsko a Island. Všechny tři země platí do fondu nikoliv ze své vrozené dobroty, ale jako vstupné na velký trh Evropské unie. Možnost obchodovat s EU bez cel získala inkriminovaná trojice zemí v roce 1994, a když se o deset let později EU rozšířila do postkomunistické Evropy, vytvořilo ještě Norsko výlučně pro chudé Východoevropany zmíněný paralelní fond (takže Řecko, Portugalsko a Španělsko mohou žádat o granty pouze z fondu EHP). Protože ale naprostá většina rozpočtu obou fondů přiteče z Osla, můžeme v klidu dál psát o Norských fondech.

Podobně jako mnohem známější tzv. strukturální fondy EU mají i Norské fondy pětileté rozpočtové období, které se však podle potřeby může protáhnout, tak jako se kvůli byrokratickým zádrhelům protáhlo druhé období, které mělo končit v roce 2014, pak ale bylo protaženo o tři roky. Jednání o každém rozpočtovém období mívá dvě základní fáze. Ta delší a podle insiderů důležitější se odehrává mezi donory, tedy Norskem, Islandem a Lichtenštejnskem, na jedné straně a Evropskou komisí na straně druhé. Tady se dohaduje celková suma – v dobíhajícím druhém období to bylo 1,8 miliardy eur.

Ve druhé fázi jde o rozpočítání těchto peněz mezi jednotlivé příjemce (ve fondu EHP je 16, v NF 13 států). Kdybychom připustili, že Norsko je skutečně ochotno trestat Českou republiku, pokud ta by se razantně zapojila na straně Evy Michalákové proti norské sociálce Barnevernet, má k tomu příležitost právě v této druhé fázi. Ředitelka odboru mezinárodních vztahů na ministerstvu financí Zuzana Kudelová se ale zapřísahá, že k celkové částce pro Českou republiku se stejně jako u ostatních obdarovaných zemí dochází podle objektivních kritérií a v zásadě mechanickým výpočtem, tedy kombinací HDP, velikosti země a – pozor – úspěšnosti, s níž se v předchozím finančním období podařilo vyčleněné peníze opravdu vyčerpat: „Za první období v letech 2004 až 2009 jsme měli úspěšnost 93 procent, Norové přitom považují jakékoliv číslo nad 80 za úspěch.“

A čerpat norské peníze se Čechům celkem daří. Proto také na ministerstvu financí v Praze předpokládají, že by částka pro Českou republiku v příštím finančním období mohla být ze 131 milonů eur (3,5 miliardy korun) o několik milionů eur navýšena. Tahanice kolem dětí Evy Michalákové by v takovém případě mohly český stát přijít na několik milionů eur, těch, o které se mělo navyšovat, a nakonec nebude. Kdyby to byly řekněme čtyři miliony eur, přijdou žadatelé z České republiky o 100 milionů korun. Což, doufejme, není suma, pro niž by vláda na mezinárodním parketu žmoulala čepici.

Čas pro nevládní sektor

Zdá se, že důležitější než několik desítek milionů korun bude jakési přeshraniční ideové souznění. Zhruba polovina programů placených z Norských fondů je neideologická a radost by z nich měla asi každá politická reprezentace: studentské výměny a stipendia, školství, výzkum, boj proti přeshraničnímu zločinu. Norové od začátku kladli důraz na granty pro školství, zdravotnictví nebo sociální péči. Ovšem druhým obdobím (od roku 2009) počínaje se mezi jejich prioritami objevuje masivní podpora neziskového sektoru v České republice a družba s norskými nevládkami. Ani v dobách, kdy se vlády účastnili Bursíkovi zelení, přitom tato subkultura neměla takové zastání, ne-li přímo zastoupení v české vládě jako dnes. Reálnou sílu progresivistů v ČSSD netřeba přeceňovat, v Sobotkově vládě ale progresivisté mají nadproporční zastoupení – jak přímo mezi kádry na Úřadu vlády, tak v osobě ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka, ministra bez portfeje Jiřího Dienstbiera a především dvou žen na ministerstvech s důležitou portfejí: Michaely Marksové-Tominové na sociálních věcech a Kateřiny Valachové na školství.

Právě Marksová-Tominová se ke kauze Michalákových kromě loňského října, kdy si odebrání rodičovských práv a adopce žádaly ostřejší reakci, vyjadřovala v zásadě nepříznivě pro Michalákovou. V ministerstvu práce a sociálních věcí se nám spojují oba možné důvody, ideový i peněžní.

Úřad poslední dva roky čerpal z norských fondů 73 milionů korun v projektu „Ohrožené děti a mládež“ na – pozor, úřední čeština – „zlepšení a de-institucionalizaci systému péče o ohrožené děti a mládež“. Tím se rozumí financování reformy, během níž se děti z dětských domovů mají rychleji přesouvat k pěstounům, ať už trvalým, nebo přechodným, kteří to dělají za pravidelný plat. Ve své vznikající podobě byla tato reforma mírně řečeno sporná.

Z dané sumy bylo 27 milionů korun vyčleněno na „kodifikaci právní úpravy podpory rodin, náhradní rodinné péče a systému péče o ohrožené děti“ – jinými slovy tu Norové projevili ochotu 27 miliony korun dotovat v České republice vznik nového zákona, který by představy pokrokářů vtělil do paragrafů. Daný program byl schválen v létě 2014 na dva roky, tedy se téměř dokonale kryje s dobou, po kterou Eva Michaláková boj o své děti přenesla na veřejnost.

Na dotaz Týdeníku Echo, za co přesně se tento balík utrácel, mluvčí ministerstva odepsal takto: „Konaly se konzultace s odborníky, kulaté stoly s mezinárodní účastí, semináře.“ Vzniklo prý také mnoho analýz, které budou uplatněny, až jednou bude zákon předložen – zatím ho totiž Marksová-Tominová pod dojmem protestů z některých jiných ministerstev, ale i krajů (ovládaných vesměs ČSSD, tedy asi jejím tradičním křídlem) uložila ad acta.

Ale i kdybychom si odmysleli tento pozastavený velkoprojekt, zůstává pokrokářům v Norských fondech pořád dost želízek v ohni. Jeden z patnácti tematických programů se přímo jmenuje „Program pro nevládní neziskové organizace“, je oceněn celkovou částkou 11,4 milionu eur (300 milionů korun); v dalším programu, jehož barokně dlouhý název začíná slovy „Sjednocení rovnosti žen a mužů“, čekalo na zájemce 190 milionů korun. Příležitosti žádat o granty mají neziskovky i v některých dalších kapitolách. V programu nazvaném celkem nevinně „Biodiverzita, monitoring a změna klimatu“ jsem součtem několika rozdaných grantů, které mají v popisu veřejnou osvětu čili kampaň o klimatické změně (za tímto termínem je dnes krajně kontroverzní teorie a tuny zpolitizované vědy), za chvíli přišel k částce 100 milionů korun. Program „Sociální začlenění“ obsahuje jedinou položku: 32 milionů korun, o něž si požádal Úřad vlády ČR na Kampaň proti rasismu a násilí. Vznikla z toho inicativa HateFree.cz k profesionálnímu vyvracení tzv. proticizineckých hoaxů, ale ve skutečnosti dosti jednostranný účastník v debatě o přistěhovalecké a azylové politice.

Bylo to krásné

Takhle politicky vyšinuté nebyly Norské fondy vždycky. V prvním finančním období 2004–2009 šla více než polovina peněz poskytnutých z NF českým žadatelům do kapitoly „Uchovávání evropského kulturního dědictví“ čili na tuzemské památky. Pavel Jirásek byl v letech před rokem 2004, kdy se první rozpočtové období Norských fondů dohadovalo, úředníkem ministerstva kultury: „Původně se na uchování kulturního dědictví navrhovalo asi 35 procent. Vytáhli jsme to ve spolupráci s ministerstvem financí na nějakých 55 procent.“ Bylo to více než 50 milionů eur, hodně přes miliardu korun.

Tenkrát ještě evropské strukturální fondy na kulturní dědictví vůbec nepamatovaly. Norské fondy ano, a navíc měly z pohledu českých památkářů, restaurátorů a historiků několik dalších plusů: žádosti pod 40 milionů korun, které mohou uspět tady, nesvádějí k vytváření bombastických projektů, jak k nim naopak svádějí strukturální fondy, k nimž skoro nemá cenu podávat žádost, pokud není v řádu stovek milionů. S tím se pojí další výhoda NF: o žádostech na rozdíl od žádostí do strukturálních fondů nerozhodují krajští politici, ale rovnou ministerstvo v Praze – a posléze samozřejmě Oslo.

Pro úspěch u strukturálních fondů EU je vhodné vypíchnout v žádosti nějaký ten „atraktor turistického ruchu“, jímž může být konferenční centrum v opraveném zámku, hotelové pokoje, případně cyklostezka. U norských fondů se naopak dá jít rovnou k tzv. památkové podstatě a opravovat vzácnou stavbu, i když třeba nebude mít velkou šanci, že se v ní rozvine kongresová turistika. David Rath svého času uspěl u strukturálních fondů EU s rozmáchlým plánem vytvořit za 210 milionů korun na zámku v Buštěhradu kongresové středisko a jakýsi „středočeský Žofín“, tedy dějiště velkých plesů.

I v dobíhajícím období zůstává podpora kultury s 21,5 milionu eur největším jednotlivým programem Norských fondů, nicméně z oněch 21,5 milionu eur je třeba odečíst až pětinu na současné umění, což v prvním období nebylo. Zbývajících 19 milionů eur k záchraně památek je méně než šestina, asi 17 % celkové sumy pro Českou republiku. Památkáři, kteří mají zkušenosti se sháněním peněz na záchranu architektonického a uměleckého dědictví, se shodují, že dosáhnout na Norské fondy dnes je jednoznačně těžší než před deseti lety. Ve druhém období přišlo „na památky“ 200 žádostí, vyhovět bylo možné šestadvaceti. „Takový převis poptávky nad nabídkou jsme měli už jen u výzkumu,“ konstatuje Martina Bečvářová z ministerstva financí.

Že se Norové u nás chtějí víc soustředit na neziskový sektor než na památky, může být dáno tím, že jejich vlast venkovským barokem zrovna nepřetéká, zato pokrokáři ve veřejném životě ano. Každopádně na oficiálních stránkách Norských fondů čteme: „Zatímco v prvním období byla téměř polovina podpory investována do revitalizace kulturního dědictví, nyní jsou finance rozděleny rovnoměrněji… (...) Speciální důraz je pak kladen na témata jako dobré vládnutí, udržitelný rozvoj, boj proti nesnášenlivosti a korupci a rovné příležitosti žen a mužů, což jsou hodnoty, které Norsko považuje za zcela klíčové.“ Fondy se ještě pochválí, že díky speciálnímu programu pro neziskové organizace získává teď i v České republice občanská společnost „silnější slovo ve všech oblastech veřejného života“.

Úředník norské ambasády v Praze, který má administraci fondů na starosti, šalamounsky tvrdí, že Norové u nás skrze své peníze neprosazují žádné neomarxistické cíle: „Jediným cílem Norských fondů je zmenšovat sociální rozdíly mezi Norskem a zeměmi, které prošly čtyřiceti lety komunistické diktatury.“ Přesun zájmu od kostelů, tvrzí, varhan a gobelínů k nevládkám je na norském ministerstvu zahraničí dlouhodobá tendence. Ještě nikdy ale na straně českého státu pro jejich pokrokářskou agendu nebyla tak úrodná půda. Tím je dnešní situace kolem Norských fondů unikátní a svým způsobem i nebezpečná.