Neexistuje příliš mnoho schopností, kterými Češi vzbuzují obdiv, a dokonce závist celého světa. Tentokrát se je podařilo osvědčit ve zvlášť důležité disciplině, při práci na počítači na úrovni patnáctiletých. Tuzemští osmáci jsou podle uznávaného výzkumu ICILS nejlepší na světě, těsně před Kanaďany a s větším odstupem před Dány, Korejci, Poláky, Němci atd. Žádný stát na světě nemá k dispozici mládež tak kvalitně vzdělanou v oboru, který je rozhodující pro ekonomický úspěch v dramatickém období digitální, čili druhé průmyslové revoluce. Teď jde o to, jestli země s nekvalitními veřejnými službami dokáže tuto přednost využít.

V roce nula

Termín Druhá průmyslová revoluce asi nejlépe odpovídá anglickému výrazu The Second Machine Age, který zpopularizovali ekonomičtí historici americké univerzity MIT Erik Brynjolfsson a Andrew McAfee ve stejnojmenné knize. Vzbudili pozornost, protože ji napsali v opozici k převládajícímu pesimismu, který byl vyvolán tzv. „nulovým obdobím světové ekonomiky“. Především EU a Japonsko šlapou na prázdno s nulovým ekonomickým růstem a nulovou inflací, proti kterým není účinným lékem ani nulová úroková sazba pro půjčky. Riziko, že nás čekají desítky let stagnace, neumí nikdo přesvědčivě zpochybnit.

Brynjolfsson a McAfee však tvrdí, že se neděje nic strašného a že vyhlídky jsou ve skutečnosti dobré. Globální ekonomika prožívá konečný finiš při zavádění chytrých strojů, které už dnes nabízejí k využití počítačové modelování skutečnosti, umělou inteligenci, široce sdílenou komunikaci a digitalizaci všeho.

„Optimismus Brynjolfssona a McAfeeho vychází z úvahy o exponenciálním růstu výpočetní techniky, při kterém objem digitálních informací vyroste za jeden nebo dva roky na dvojnásobek,“ vysvětlil v recenzi pro Washington Post Steven Pearlstein. Počítače se sice nenaučily myslet, mohou však samy řídit automobily, překládat, psát eseje a nahrazovat lidi v mnoha dalších činnostech. Tento technologický pokrok nepřinesl vyšší hospodářský růst prostě z toho důvodu, že si ho společnost ještě nedokázala osvojit.

Není to nic překvapivého pro ty, kdo si připomenou zkušenost minulé průmyslové revoluce, kdy se v ekonomice prosazovaly velké tovární stroje. Pro evropské podmínky tuto zkušenost popsal jeden z německých vykladačů Brynjolfssona a McAfeeho Gerald Braunberger v článku pro deník FAZ. „Industrializace druhé poloviny minulého století přinesla úpadek tradičního zemědělství, řemesel a domácí práce ve prospěch průmyslu s jeho velkými stroji a továrnami. Dojem dynamického hospodářství byl přesto v rozporu s fakty. V Německé říši v období od roku 1871 až do vypuknutí první světové války hospodářství dynamicky nerostlo a v mnoha letech byl růst blízko nuly, anebo dokonce klesal. Podobné to bylo s cenovým vývojem,“ píše Braunberger. Rostoucí výdělky z práce v nových průmyslových firmách ve městech nedokázaly vyrovnat likvidaci malých živností na venkově. Výnosů z průmyslové revoluce se občané Německa a západní Evropy dočkali až po roce 1945, kdy skončilo dlouhé období válek a kdy začaly průmyslové podniky chrlit spotřební zboží.

Se současnou digitální revolucí to může být podobné. Brynjolfsson a McAfee uvádějí příklad výrobce digitálních fotoaparátů Instagram. Za první rok existence prodali jeho majitelé přes sto milionů výrobků a po patnácti měsících od založení prodali firmu Facebooku za miliardu dolarů. Potíž způsobuje skutečnost, že nové firmy vystačí s mnohem méně zaměstnanci než jejich předchůdci. Facebook i s Instagramem zaměstnávají 4600 lidí a mají několikrát větší zisk než svého času největší výrobce fotoaparátů Kodak, kde pracovalo na dobře placených pozicích 145 tisíc lidí. Mezitím ovšem Kodak zkrachoval.

Digitální revoluce odporuje pravidlu, že s produktivitou rostou výdělky i počet pracovních míst. Změnit se to může ve chvíli, kdy se společnost přizpůsobí novému modelu ekonomiky. Na digitalizaci už dnes vydělávají spotřebitelé, kteří mohou na internetu vybírat v široké nabídce kvalitního zboží za nízké ceny. Skutečně velké šance se však otevírají pro pracovníky, kteří dokážou vymýšlet nové stroje a nabízet je k co nejširšímu použití. Další možnosti se nabízejí ve službách, například ve vzdělávání. Poptávka po tradičních dovednostech, jako je čtení a matematika, dlouhodobě klesá, roste však zájem o osobní a intelektuální dovednosti nezbytné ke spolupráci s chytrými stroji.

Bohémská ekonomika

V tomto historickém okamžiku nad veškeré očekávání obstál tuzemský vzdělávací systém. Výzkumný projekt ICILS definoval čtyři úrovně dovedností při práci s počítači. Celkem 85 % patnáctiletých Čechů má dovednosti nejméně druhé úrovně, to znamená, že pasivně ovládají řadu nástrojů, které nabízí internet. Dokážou třeba používat adresáře i grafické programy, upravovat texty, najít potřebnou informaci, vytvořit prezentaci i jednoduché webové stránky. To je nejvíc z devatenácti zemí, které se výzkumu zúčastnily. Druhý nejlepší výsledek přišel z Kanady, kde základní schopnosti při práci s počítačem prokázalo 78 % dětí, o procento jsou horší malí Australané a o dvě Norové. V Německu rozumí internetu 71 % dětí, v Rusku 64 %. Na opačném konci žebříčku jsou Thajci a Turci, kde schopnosti nejméně na druhé úrovni prokázala jen třetina žáků.

Celkem 37 % patnáctiletých Čechů dosahuje i třetí úrovně počítačové gramotnosti, to znamená, že dokážou počítač používat aktivně jako pracovní nástroj. Umějí vybírat nejvhodnější informační zdroje, užívat softwarové příkazy k editování a formátovat dokumenty tak, aby byly co nejpřehlednější. Tento výsledek s Čechy sdílejí Kanaďané, blíží se jim Korejci a Australané.

Klíčovým momentem českého úspěchu je na první pohled dobrý vztah k technice. Obecně platí pravidlo, že výsledky v testech odpovídají tomu, jak jsou počítače dostupné. Celkem 86 % českých žáků uvedlo, že doma jsou k dispozici nejméně dva počítače, a není tedy divu, že dopadli o mnoho lépe než třeba malí Turci, kde má nejméně dva počítače jen třetina rodin s dětmi. Ovšem výrazně lepší vybavení než Češi mají například rodiny v Norsku nebo v Německu, které v testech dopadly hůře.

Počítačové nadšení se prokázalo i ve srovnání dívek a chlapců. Ve všech zemích měly dívky výrazně lepší výsledek a důvodem je podle studie fakt, že si počítačové dovednosti osvojují ve škole, kde jsou tradičně pečlivější než chlapci. V Česku byl ovšem jejich náskok nejmenší. Také proto jsou malí Češi mezi svými patnáctiletými vrstevníky suverénně nejlepší, zatímco Češkám se Kanaďanky vyrovnají. Důvodem úspěchu chlapců je častější používání počítače ke hrám ve volném čase.

Dobrý vztah k počítačům je podle pražského Institutu pro digitální ekonomiku (IDE) klíčovým předpokladem k úspěchu v digitální ekonomice. Kdo si umí s počítačem hrát, ten na něm může něco vytvořit. Institut publikoval studii, která popsala společenské a profesní zázemí lídrů nového ekonomického odvětví, tedy vědců, inženýrů, pedagogů, umělců, hudebníků a pracovníků zábavného průmyslu. IDE s odvoláním na amerického sociologa Roberta Floridu popisuje, jak v novém průmyslu vznikají tzv. pracoviště bez límečků. „Kreativní pracovníci se řídí sami, nepracují v tradičním hierarchickém uspořádání, nemají klasickou pracovní dobu. Jejich životní styl je postaven na zážitcích, když kombinují buržoazní a bohémské hodnoty,“ upozorňuje studie Institutu pro digitální ekonomiku. Jana Adamcová z IDE přitom dodává, že bez pomoci těchto „bohémů“ se už dnes neobejde ani klasický průmysl, například prototypy, a dokonce nové továrny vznikají nejdříve ve virtuálním počítačovém prostředí a vyrábět nebo stavět se začne, až se doladí třírozměrný virtuální projekt.

Kdo postaví datové dálnice

Výsledky ICILS upozorňují, že počítače nabízejí Čechům reálnou možnost, jak během digitální revoluce vyrovnat hospodářské zpoždění za nejvyspělejšími zeměmi. Experti z IDE přesto upozorňují, že ani revoluční perspektivy nového průmyslu, ani schopnosti nastupující generace nezajišťují pro české hospodářství bezpečný vzestup, pokud tuzemská veřejná správa nesplní další podmínku.
Z pohledu průmyslové společnosti Česko zaostává v evropské konkurenci špatnou kvalitou dopravní infrastruktury, především dálnic. Stejné pravidlo platí při rozšíření vysokorychlostního internetu, který umožňuje napojení na digitální svět.

Podle Eurostatu loni na sto Čechů připadalo šestadvacet připojení k rychlému internetu přes pevné linky či mobilní signál. V celé Evropě je přitom připojeno třicet lidí ze sta. Se čtvrtinovým připojením se Česko řadí k lépe vybaveným východoevropským zemím a jižní Evropě, výrazně hůř na tom jsou jen Slováci, Poláci, Bulhaři a Rumuni s dvaceti kontakty na rychlý internet na sto obyvatel. Lídry jsou severské země typu Dánska a Nizozemsko se čtyřiceti připojeními.

Nedostatky při tuzemském pokrytí 3G vysokorychlostním internetem ukazuje srovnání se sousedním Německem na mapách společnosti Amazon Kindle. Němcům se už podařilo pokrýt všechny regiony s výjimkou odlehlých, například alpských oblastí. V Sasku nemají pokrytí jen skály v Česko-saském Švýcarsku. Proti tomu v Česku je bez pokrytí většina území některých okresů, vedle Plzeňska, Karlovarska a jihozápadní části Středočeského kraje patří k nejhorším regionům jižní Čechy, kde je bez pokrytí podle očekávání Šumava a jen sporadický přístup k rychlému internetu je k dispozici na Jindřichohradecku a Strakonicku.

Svou ztrátu dohání Česko rychleji než jiné východoevropské země a za posledních pět let se počet připojení zvýšil o polovinu, s výjimkou Řecka nejrychleji v celé EU. Teoreticky je proto možné, že Česko dotáhne západoevropské úrovně za dalších pět nebo deset let, podobně jako u dálnic se na to však nedá spoléhat.

Fiasko eGovernmentu

Dostupnost internetu se nemusí v příštích letech zlepšit. Soukromí poskytovatelé nabízejí služby především ve velkých městech, na druhé straně neexistuje vládní politika, která by zajistila vysokorychlostní připojení menších měst a venkova, kde se soukromé investice nevyplatí. Není ani jasné, kdo je za kvalitu internetového pokrytí odpovědný. Pravomoc je rozdělena mezi ministerstvo vnitra, průmyslu a Český telekomunikační úřad.

Ministerstvo vnitra sice do digitalizace investovalo miliardy z evropského rozpočtu v letech 2007–2013, v projektu eGovernment se však omezilo na zlepšení internetových služeb pro státní správu. Navíc se často investuje do nepotřebných a předražených projektů.
Informuje o tom srovnání, které každoročně provádí Evropská komise. Vláda vydává za IT zakázky ročně částku 15 miliard korun, to je v přepočtu na obyvatele dvakrát víc než Maďaři nebo Poláci a o třetinu víc než Slováci. Možnosti internetu však místní eGovernment využívá jen z 30 %, ostatní země Visegrádu ovšem z 38–40 %, tedy zhruba jeho evropský průměr.

Nevýkonnost tuzemského systému eGovernmentu potvrdila i červencová namátková kontrola Evropské komise, která proběhla na ministerstvu vnitra. Z kontrolních protokolů vyplývá, že například investice do registru obyvatel za půl miliardy korun nepřinesla vůbec nic. Sice se vytvořila databáze, kde je o každém občanovi deset různých údajů, sami úředníci však dosud užívají starší a uživatelsky přístupnější systém evidence obyvatel AISEO.

S registrem obyvatel chtěli propojit pracovníci Státního úřadu pro kontrolu léčiv svůj nově vzniklý registr léčivých přípravků s omezenou dostupností, který eviduje například nákupy konopí. Zjistili, že to nejde. Správci registru obyvatel jim pouze nabídli, že propojení zařídí za poplatek v řádu desítek milionů.

Investice se zavázanýma očima

Vláda plánuje digitalizaci podpořit z evropských peněz i v rozpočtovém období 2014–2020 a tentokrát se opravdu chystá investovat do rychlého internetu. Může to však skončit stejným fiaskem jako eGovernment.

Stát hodlá zajistit, aby v každém regionu nabízeli internet s rychlostí nejméně 30 Mbit za vteřinu aspoň dva poskytovatelé. Je to chvályhodný úmysl, protože může snížit cenu za připojení, která je v Česku nad evropskou úrovní. Z analýzy společnosti Van Dijk vyplývá, že Češi loni platili za internet s rychlostí do 30 Mbit za vteřinu a bez omezení objemu stahovaných informací měsíčně 40 eur v přepočtu na kupní sílu, přitom v Evropě je průměrná cena 33 eur. Nejlevnější jsou Litevci, Nizozemci a Bulhaři s cenou pod dvaceti přepočtenými eury, připojení okolo 30 eur mají i Němci, Francouzi a Slováci. Výrazně dražší než Češi jsou v EU pouze Maďaři, Chorvati a Kypřané.

Stát může snížit cenu investicemi do nových a dostatečně kapacitních linek, ke kterým by se mohli v krajích připojit různí poskytovatelé. Širší nabídka by tlačila cenu automaticky dolů. Vytipovat vhodné projekty dostal za úkol Český telekomunikační úřad (ČTÚ) a už také vytvořil podrobnou mapu se současnou nabídkou vysokorychlostního připojení. Černě vyznačil místa, kde si občané už dnes anebo nejpozději do tří let budou moci vybrat mezi dvěma nabídkami internetu s rychlostí nejméně 30 Mb za vteřinu. Mapa telekomunikačního úřadu je v příkrém rozporu s obdobnými mapami Amazon Kindle. Například jižní Čechy jsou podle Amazonu jeden z nejhorších regionů v zemi, na mapě ČTÚ jsou úplně černé, tedy dokonale pokryté. Ve zbytku republiky převládá bílá barva a připojení k rychlému internetu tam tedy není možné. „Vypadá to, že nejlepší připojení na internet dnes má Boubínský prales,“ zpochybňuje mapu Jana Adamcová z Institutu pro digitální ekonomiku.

V tom se s ní shodují i další experti. „Sběr dat nebude podle našeho názoru úplný, tedy se nejde podle uvedených informací přesně orientovat,“ komentuje mapu ČTÚ ředitel českého propojovacího uzlu Nix.cz Martin Semrád. Odlišné výsledky v jižních Čechách než ve zbytku republiky podle Semráda upozorňují na možnost, že se data na jihu sbírala jiným způsobem. ČTÚ vycházel při sběru dat z údajů současných poskytovatelů internetového připojení. Jiří Peterka z odborného serveru Lupa.cz předpokládá, že právě postoj soukromých firem výsledky významně ovlivnil. Většina z nich prý nemá čas ani chuť telekomunikačnímu úřadu cokoli hlásit, v jiných případech, například v jižních Čechách, může jít naopak o „marketingovou nadsázku“, při níž se berou jako fakt reálně nesplnitelné sliby. Nejde vyloučit ani možnost, že současní poskytovatelé chtějí informacemi o kvalitním připojení v jižních Čechách zabránit vládním investicím, které by jim vytvořily konkurenci.

Telekomunikační úřad přesto předpokládá, že se investice do rychlého internetu budou řídit informacemi obsaženými v mapě, zároveň odmítá jakoukoli kontrolu jejich kvality. „Informace o tom, kdo v daném území dokáže zajistit přístup k internetu, nelze poskytnout s ohledem na ochranu podnikajících subjektů,“ vysvětluje mluvčí ČTÚ Tereza Špinková.