Z pohledu zpět je dobře vidět, které roky byly klidné a které zlomové. Někdy se na začátku nového nedá odhadnout, že se tím zlomovým stane. Někdy je vysoce pravděpodobné, ba téměř jisté, že jím bude. U data 2016 to žádná velká pravděpodobnost zlomového roku nebyla. Bylo zřejmé, že se čekají velké události jako volba amerického prezidenta a britské referendum o setrvání v Evropské unii.

Málokdo ale odhadoval, že přijde takový obrat od statu quo, jakým bylo vítězství Donalda Trumpa a brexit. Sázeli na to jen lidé s mimořádně velkou fantazií a představivostí. Ti, kdo byli schopni bystře pozorovat, co se ve společnosti skutečně děje, a tvořivě uvažovat mimo zažitá myšlenková klišé. Moc jich nebylo.

U právě začínajícího roku 2017 se dá s vysokou pravděpodobností odhadnout, že zlomovým bude. Pro celý Západ i pro Česko. V obou případech se bude hrát o podvolení. Francouzským spisovatelem Michelem Houellebecquem v románu se stejným jménem brilantně popsaný fenomén přizpůsobení se a pragmatické kohabitace s něčím, co se lidem sice nelíbí, ale neseberou sílu, energii ani odvahu se tomu bránit. Tak se raději podvolí. A sami sebe přesvědčí, že to pro ně bude nejlepší.

Západ hraje o podvolení se progresivismu se všemi jeho intelektuálními omyly. Mezi ně patří posedlost politikou identity, kdy se kvůli fascinaci bojem za práva menšin, vydávaných za oběti, úplně ignorují problémy a zájmy většiny společnosti. Patří sem neřízená migrace. Představa, že země je povinna přijmout všechny přistěhovalce. Nejen uprchlíky, prokazatelně perzekvované a ohrožené ve svých zemích, ale i ty, kdo se prostě jen rozhodli jít z nuzných poměrů za lepším životem. Nenutit je, aby bezpodmínečně přijali civilizační standardy hostitelů. Patří sem snaha vytlačovat kritickou debatu a překrývat ji dutou křečí nikoho se nedotknout a nikoho neurazit. V Evropě sem patří snaha o čím dál hlubší integraci přes odpor většiny společnosti.

Donald Trump a brexit jsou demonstrací toho, že většina Američanů a Britů se těmto trendům podvolovat nechce. Rozhodnutí padla loni. Teprve letos se však začnou prakticky naplňovat a uvidíme, jaké budou mít důsledky. Trump bude inaugurován 20. ledna. Britové formálně požádají o odchod z Unie nejspíš v březnu.

Pak přijdou další testy podvolení. V Nizozemsku a hlavně ve Francii a Německu. V březnu jdou volit Nizozemci. Od září 2015 tam vede ve všech průzkumech Strana pro svobodu Gerta Wilderse. Dlouhodobě se zasazuje o zbrzdění migrace, omezení evropské integrace a návrat pravomocí zpět na národní státy. Vysokou podporu má přesto, že současný premiér Mark Rutte patří na evropské poměry v obou směrech k zastáncům tvrdé linie. Ještě před brexitem začal Rutte tlačit na reformu Evropské unie a omezení jejích pravomocí. Nizozemci se podvolovat zjevně nechtějí.

V květnu jdou volit Francouzi. Tady už o podvolení vůbec nemůže být řeč. Do druhého kola prezidentské volby se téměř s jistotou dostane vedle kandidáta konzervativních Republikánů šéfka Národní fronty Marine Le Penová. V tvrdém přístupu k omezení migrace a vymáhání integrace není mezi Fillonem a ní zásadní rozdíl. Republikánský adept na prezidenta je navíc výrazně tvrdším odpůrcem společenského progresivismu a zároveň proti protekcionistické Le Penové razí thatcheristické tržní reformy, bourající tabu, že se v Paříži nesahá na úředníky a sociální jistoty. Zastánci francouzské levice, jejíž kandidát se do druhého kola nedostane, budou mít těžkou volbu. Kdyby se rozhodovali čistě hodnotově a nepodléhali předsudkům, musela by většina tradiční staré i progresivistické nové levice jít volit Le Penovou. Fillon je pro jejich představy o světě ještě větší hrozbou. Francie si letos v každém případě zvolí radikálního prezidenta, který navíc bude podobně vstřícný k Rusku jako Donald Trump. Takže se dá zase čekat hodně zastíracích debat o tom, jak volby v Paříži ovlivnil Kreml.

V září jdou Němci volit kancléře. Z různých průzkumů se dá sestavit docela plastický přehled, jak je velká část z nich nespokojena s tím, jak se jejich země mění. Jenže na rozdíl od Britů, Američanů, Francouzů nebo Nizozemců necítí vnitřní svobodu tu nespokojenost projevit ve volbách. Představa, že se musí chovat správně a poslušně, aby je náhodou někdo nemohl nálepkovat jako radikály, je zatím neochvějně silná. To, že nesmí projevit nespokojenost a musí za každou cenu konat dobro, zatím nic neohrozilo. Mají pocit, že si to na rozdíl od ostatních Evropanů nesmí dovolit kvůli své minulosti. Prožívají to, čemu francouzský filozof Pascal Bruckner říká tyranie viny. Mají dojem, že jejich někdejší zločiny jim stále brání jednat svobodně. Francouzi a Britové si něco podobného odžívali za kolonialismus. Zjevně už to ovšem překonali. Němcům tu svobodu vzpomínky na Hitlera stále nedovolují. Proto dusí nespokojenost v sobě a jako kancléřku si nejspíš znovu zvolí Angelu Merkelovou. Ženu, jež je u moci už dvanáct let a je zodpovědná za mnoho věcí, které se Němcům nelíbí. Ta potlačovaná, neprojevená nespokojenost v Berlíně je jedním z největších rizik pro budoucnost Evropy.

My jdeme volit v říjnu a podvolení má jinou povahu než na Západě. Stojíme před zásadní volbou, jestli se tady oligarchie východního stylu, kdy se propojuje politická, ekonomická a mediální moc v jednu, stane standardem.

Andrej Babiš míří k vítězství v parlamentních volbách. A vypadá to, že hlavní souboj mezi ostatními se bude odehrávat o to, kdo bude mít tu čest, stát se jeho koaličním partnerem. Problém není Babiš, nýbrž slabost ostatních se s ním utkat a pokusit se nad ním zvítězit. Oni ho začínají brát jako konstantu, která, na rozdíl od nich, hraje vyšší ligu – a oni nemají šanci ji porazit.

Tady nejde o žádný primitivní antibabišismus. Jde o vytvoření nabídky od vize po lídra, která by měla šanci velké části lidí připadat atraktivnější než ta Babišova. Musí to být kombinace jasného a velmi názorného popisu, proč je babišismus zvrhlou cestou k ukrajinskému modelu padlého, chudého státu s pár bohatými oligarchy, a vlastní vize atraktivní a úspěšné země. U nás je nejnebezpečnější, že se v první linii nepodvolují voliči, ale domnělé babišovské síle se podvolují rovnou političtí konkurenti.

Chlácholící představa, že holt nezbývá nic jiného než si tady prožít čtyři roky vlády Andreje Babiše, která definitivně odhalí, co je zač, a politicky ho odrovná, je vrcholná naivita. Je to podobné, jako když si sociální demokraté v roce 2013 mysleli, že Babiše oslabí tím, že z něj ve své vládě udělají ministra financí. Stal se pravý opak.

Po čtyřech letech s Babišem premiérem už nebude návratu k tradiční liberální demokracii západního stylu s dělbou a kontrolou moci, systémem pojistek a rovnováh. Bude to už oligarchie. Babiš ukáže vyšlapanou cestu, a až padne, což se jistě stane, v jím vyšlapané stopě vyjedou další oligarchové. V roce 2013 bylo potřeba si coby ochranu svých byznysových zájmů koupit média, teď pomalu přichází čas pořídit si do finančních skupin a průmyslových koncernů politickou stranu.

Západ i Česko stojí letos před zlomem a strategickou volbou dalšího směru.