Zákaz kouření je prý velice populární, je pro něj 80 procent veřejnosti. Politické strany by tedy po takovém zaručeném lapači hlasů měly sáhnout – na rozdíl od takové stavby dálnice, odstranění korupce nebo zlepšení výběru daní je to velmi snadno splnitelný slib.

Podívejme se tedy, co ohledně zákazu kouření politické strany ve svých programech před posledními volbami slibovaly:
ČSSD: „Zpřísníme ochranu mládeže před kouřením a působením dalších návykových látek.“ Takže jen ochranu mládeže. Ta beztak nemá v restauracích po desáté sama co dělat.
TOP 09: „Nadále budeme potlačovat škodlivé vlivy kouření, konzumace alkoholu a přejídání, které se v naší zemi stávají stále většími zdravotními riziky. Těžiště těchto snah spatřujeme mnohem spíše v prevenci než v represivních opatřeních.“ Spíše prevence než represivní opatření; to se dá vykládat jako slib zákazu kouření asi tak jako slib zákazu prodeje alkoholu nebo kuchařek Ládi Hrušky.
ANO: Nic.
KDU-ČSL: Nic.
KSČM: Nic.
ODS: Nic.

Takže příznivci zákazu kouření neměli pro koho hlasovat? Ale měli, mohli se všichni semknout kolem Strany zelených, jež nedvojznačně slibovala: „Podpoříme po vzoru většiny vyspělého světa zákaz kouření v restauracích.“ Semklo se jich 3,19 procenta. Kdybychom chtěli být škodolibí a staromódní, řekli bychom, že pro zákaz kouření v restauracích neexistuje lautr žádný demokratický mandát.

Ale proč by vlastně neměl být takový mandát nutný? Regulace kouření není faktor v chodu státu, nerozhodne o tom, zda tu za dvacet let budeme mít důchodovou či dluhovou krizi. Ale je to celkem citelný zásah do způsobu života a prostředí, v němž žijeme. Úředníci občas podlehnou pocitu, že obecný mandát, který mají (zdraví, bezpečnost), jim dává právo prosazovat cokoliv. Viz nedávný návrh z ministerstva dopravy, že by všichni chodci museli nosit reflexní vesty. Vždyť reflexní vesta není drahá, nijak zvlášť vás neomezuje v pohybu. Vám je snad lidský život lhostejný? Kupodivu se záměr proměnit obyvatele ČR v jednu velkou mateřskou školu nesetkal s pozitivním ohlasem a rychle zmizel z obzoru.

Když tak drtivá většina požaduje zákaz kouření v restauracích, proč ho tedy politické strany nezařazují do svých volebních programů? Možná proto, že ten průzkum může být, jako mnoho průzkumů, zavádějící. Zeptejte se respondenta, zda je pro ochranu zdraví, pohovořte s ním o následcích kouření a pak se ho zeptejte, zda je pro zákaz kouření v restauracích. Dostanete výsledek. Zeptejte se respondenta, zda je důležité, aby se lidé na vsi měli kde sejít a popovídat si (premiér Sobotka tím nedávno zdůvodňoval dotace pro Českou poštu). Pohovořte s ním o tom, kolik bývalo na venkově hospod. A zeptejte se ho, zda by podporoval opatření, které nějaké další hospody zavře. A dostanete jiný výsledek.

Protože zákaz kouření samozřejmě nějaké hospody zavře. Má svůj nepominutelný třídní aspekt. Víme, jak je kouření třídně rozvrstveno. Neznám v Praze drahou restauraci, kde by se smělo kouřit. Stejně tak málokdy bývá jediná hospoda na vesnici nekuřácká. A tady je, myslím, zdroj nadšení pro zákaz kouření v určitých kruzích. Neberu jeho prosazovatelům argument, že nekouřit je lepší, že v zakouřené hospodě člověk načichne kouřem, že nekouření patří budoucnost. Nepovažuji to za plíživou cestu k socialismu nebo k diktatuře (když tak k „růžovému policejnímu státu“ – přijde den, kdy budete přistiženi s cigaretou, a jediná výmluva, která vás zachrání před pokutou, bude, že je to marihuana).

Ale jako každá neřest i kouření svádí bojovníky proti němu k neřesti. Velký soud s americkými tabákovými společnostmi koncem 90. let se stal jedním z největších transferů bohatství od chudých k bohatým – právníci na něm vydělali 8 miliard dolarů (pro některé to znamenalo gáži až 7700 dolarů za hodinu), které jim zaplatili chudí v daních na cigarety. U nás fanoušky zákazu z finančních zájmů nepodezírám. Zjevně jde o hodnotovou volbu – chovat se „po vzoru vyspělého světa,“ nebýt „východoevropským skanzenem zvyků vyšlých z módy“. Letos to tvrzení zní i o něco méně pitomě než dřív, protože možná zakáže kouření v restauracích Rakousko, takže už kuřácké hospody najdeme z blízkých západních zemí jen v Německu. Ale ta špatně (či na sociálních sítích nijak) skrývaná radost z toho, že můžu někomu něco nařídit, že ty burany v montérkách, které bych si jinak netroufal požádat, aby odešli z hospody, teď budu moci silou státu vyhodit, ta je mi protivná. Vzdělaní namyšlení lidí všude zakoušejí, jak většina na jejich vkus a názory kašle – dnes a denně je o tom přesvědčují programy komerčních televizí, oblečení, které většina nosí, jídlo, které jí, bytovky, do kterých se stěhuje, česká koruna, které dávají přednost před eurem. Jaká radost, moci některým z nich aspoň trochu otrávit život! A od toho je tu stát.