Žádného prezidentského kandidáta neznali Američané tak dobře jako Donalda Trumpa – až na to, že ne jako politika. Byla o něm napsána řada knih, z nichž si člověk může udělat představu, proč ho většina novinářů tak podceňovala. Potvrzuje se, že Donald nemá trpělivost ani zájem zvládat komplikovaná politická témata ani schopnost řídit velkou organizaci. To, co novináři podcenili, co neznali, je část republikánského voličstva. Donalda znali dobře.

Za jednu z nejlepších bývá považována kniha jménem TrumpNation od novináře New York Times Timothyho L. O‘Briena. Je třeba říci, že nedosáhla nákladu nejprodávanější knihy Trumpa samotného, The Art of the Deal z roku 1987. Nejprodávanější kniha všech dob po Bibli, jak tvrdí Trump, to ovšem není, ani nejprodávanější podnikatelská kniha. O‘Brienova kniha se může pochlubit tou výsadou, že Trump autora žaloval o pět miliard dolarů, protože se mu nelíbilo, že odhaduje příliš nízko jeho majetek – a prohrál.

Už nikdy se to nebude opakovat. Nebyl AIDS

O Donaldu Trumpovi začaly noviny psát jako o nadějném developerovi ještě dřív, než vůbec něco postavil. Dalo by se to říct taky tak, že Trump ovládal umění publicity ještě dřív než jakékoli jiné. Trump vyrostl v Queensu, kde jeho otec Fred nadělal své jmění. Tato čtvrť a další jí podobné na východ od Manhattanu jsou hodně jiný New York než Manhattan. To není svět mrakodrapů, velkých bank, luxusních obchodů, kosmopolitních elit a židovských intelektuálů. Je to mraveniště etnických komunit, kde se mrakodrapy nestaví. Fred Trump se stal milionářem tak, že stavěl levné byty. Jeho předkové přišli z Německa, ale léta tvrdil, že pochází ze Švédska – po válce se to vzhledem k židovským nájemníkům zdálo příhodnější. Na Manhattanu, kde přestávají platit normální americká měřítka a metr čtvereční stojí třeba stokrát tolik, se nikdy o štěstí nepokoušel.

Donald začínal u otce od píky, ale rád hledíval přes East River, která odděluje Manhattan od Queensu. Po dvacítce, když ještě pracoval u otce, si na Manhattanu pronajal byt a začal pronikat do tamní společnosti. Chodíval do slavného klubu Studio 54: „To, co se odehrávalo ve Studiu 54, se už nikdy nebude opakovat. Především tehdy neexistoval AIDS...“ vzpomíná Donald nostalgicky. Oba prezidentští kandidáti, Trump i Hillary Clintonová, jsou děti revolucí 60. let, ale každý trochu jiné. Hillary mluvila o „pronikavějších modech bytí“, byla studentská aktivistka, feministka a zajímala se o levicové revolucionáře. Donald, který studiu ani studentskému aktivismu moc nedal, je dítětem neméně revolučních změn – těch, jež symbolizuje Hugh Hefner a jeho časopis Playboy.

Smetánku ze Studia 54 přidával Trump k politickým kontaktům ze světa svého otce a dalším zajímavým lidem, se kterými se seznámil. Třeba s právníkem Royem Cohnem, který kdysi pracoval pro neblaze proslulého senátora McCarthyho. Proslulost a schopnosti pro Trumpa vždy znamenaly víc než soud zdvořilé společnosti. Když se někdo dokázal udržet ve hře a nevzdávat se – bez ohledu na obor a prostředky. Tehdy se taky ustavily jeho vztahy s novináři. Jeho výpady proti novinářům v prezidentské kampani jsou tak trochu plodem nedorozumění. Trump nikdy nebyl zvyklý na formalizovaná pravidla vztahů špičkových novinářů s washingtonskými politiky a byrokraty. Jeho vztahy s novináři newyorských bulvárů byly vždy bojovou hrou – čtenáři to tak chápali, milovali a dychtivě čekali na další dějství. Trump byl od počátku ješitný a pamatoval si urážky, ale zároveň dokázal ocenit sportovního ducha. Když se mu článek nelíbil, šel do protiútoku a novináře veřejně pozurážel. To mu nebránilo dotyčnému novináři po čase opět zavolat, chvíli mu nadávat a pak se s ním podělit o něco zajímavého, snažit se ho ukecat, aby o něm něco napsal, nebo ho pozvat na výlet svým soukromým tryskáčem. O‘Brien to zná:

Poté, co jsme s kolegou napsali článek o blížícím se bankrotu jeho kasin, mi zavolal, aby mi připomněl, jak jsem se snažil z něj „vydíráním vypáčit“ podepsaný výtisk jedné z jeho knih, Jak se stát bohatým, pro mou matku. Když jsem mu řekl, že to je nepravděpodobné, jelikož má matka už asi deset let nežije, Donald neztratil rovnováhu. Ihned začal vynášet své soukromé golfové hřiště ve Westchesteru a navrhl, že bychom si tam měli někdy brzy zahrát.

Občas ovšem při tom kočkování přitvrdí a novináře zažaluje. I když nemá šanci, soudní výdaje jsou pro novináře, za kterého se nepostaví bohaté vydavatelství, smrtící. A Trump jednou připustil, že o to mu jde.

Deset pater, která neexistují

První skutečný stavitelský výkon se Trumpovi podařil až koncem 70. let, kdy rekonstruoval hotel Grand Hyatt. Nedokázal by to bez kontaktů a nouzové půjčky svého otce, který byl taky podepsán pod mnoha dokumenty a povoleními.

Jeho skutečným prvním velkým samostatným projektem a majstrštychem se stal mrakodrap Trump Tower, dokončený roku 1983 na Páté avenue, elegantní lokalitě luxusních obchodů. Trump musel získat budovu, která tam stála, pozemek pod ní, který patřil někomu jinému, dohodnout se s majitelem sousedního, nízkého domu, který měl právo mluvit do toho, co se bude dít v prostoru nad ním. Musel získat povolení a daňové úlevy od města, což se mu po zdlouhavých jednáních za využití lobbistů, osobních kontaktů a chuti města prolomit realitní krizi podařilo. Projekt budoucího krále nevkusu tehdy dokonce pochválil architektonický kritik New York Times. Trump stavěl z betonu, a ne běžnější technologií ocelového skeletu, což mu umožňovalo pružně měnit detaily na poslední chvíli. Ale taky to znamenalo dohodnout se s tehdy famózně zkorumpovanými a mafií ovládanými betonářskými odbory. Takto vzpomínal na své vztahy s odborovým předákem Johnem Codym:

„Víš, jak jsem s ním jednal? V jednom kuse jsem ho posílal do pr**le,“ řekl mi Donald poté, co se zeptal, jestli je Cody určitě mrtvý. „Když jim to říkáš dost často, poleví a jdou po někom jiném. Tenhle chlap byl naprostý parchant a psychopat… Něco s ním nebylo duševně v pořádku. John Cody byl opravdový hajzl.“

Možná. Ale podle Barbary Resové, ženy, která stavbu Trump Tower řídila, měli Donald a jeho žena Ivana velmi přátelské vztahy se ženou, o níž každému na stavbě bylo jasné, že to je Codyho milenka. Donald jí prodal tři velká dvoupatrová kondominia a dovolil je předělat na míru, včetně vnitřního bazénu. Cody, který se taky kamarádil s Royem Cohnem, tehdy v roce 1982 vedl své dělníky ke stávkám na několika jiných stavbách. Trumpovi se tento osud vyhnul.

Trump Tower je nezaměnitelný mrakodrap, jeden z prvních, který měl v atriu umělý vodopád. Jedinou skvrnou bylo zničení dvou památkově chráněných soch při demolici původní budovy. A narazíme tu na jeden neuvěřitelně trumpovský detail: Trump vždy říká, že má šedesát osm pater, a skutečně tlačítka ve výtazích jdou až do šedesát osmičky. Ale dům má ve skutečnosti jen padesát osm pater. Deset tlačítek prostě chybí. Je to dokonalý symbolický příklad Trumpova stylu – tak drzé a nehorázné, že nevíte, jestli se máte rozčilovat, nebo smát.

Trump Tower byla vrcholem Trumpovy stavitelské kariéry – vrcholem, který Trump už nepřekonal. Řada dalších budov v New Yorku a jinde nese jeho jméno. Ale buď nejsou zdaleka tak významné jako Trump Tower, anebo Trumpovi ve skutečnosti nepatří. Patří investorům, kteří Trumpovi platí dohodnutý poplatek. Takto O‘Brien popisuje výsledek projektu West Side Yards, kde Trump pozemky, které léta držel, nakonec musel prodat hongkongským investorům:

Podle bývalých pracovníků Trump Organization si Donald nepodržel žádný vlastnický podíl na pozemku – hongkongská skupina mu jen slíbila dvaceti až třicetiprocentní podíl na zisku poté, co bude projekt kompletně vybudovaný. Do té doby ho drželi asijští investoři u toho, co uměl nejlépe – stavění. Dali mu skromný stavitelský a manažerský poplatek za dozor nad výstavbou. Taky mu dovolili nalepit na budovy, které nakonec na Yards vyrostly, své jméno, protože známá značka jim umožňovala žádat za kondominia víc. Donald si udržel místo díky svým stavitelským zkušenostem a své značce. Byl v podstatě jen lepší pan domácí; projekt už neovládal.

Tato nijak vzrušující fakta O‘Brien uvádí proto, že Donald se stále pokoušel tvrdit opak. A tento model – manažerské či licenční poplatky za jméno – je podstatou většiny Trumpových více či méně úspěšných podnikatelských projektů posledních desetiletí, ať už jde o Trumpovy matrace, Trumpovy obleky, Trumpovy řízky, parfém Trump či, už po vydání O‘Brienovy knihy, Trumpovy hypotéky či Trumpova „univerzita“ (právě ta je teď předmětem soudního sporu, kvůli němuž Trump napadl hispánského soudce Curiela).

Letadla s mramorovými záchody nelétají

Velké developerské rodiny vládnoucí Manhattanu byly jiné. Jejich jména moc lidí nezná, protože nemají ve zvyku lepit svá jména na své domy ani vyhledávat publicitu. Trpělivě budují svá impéria, neexpandují do oborů, jimž nerozumí, nesoutěží veřejně s kolegy, ale jen si tiše kupují dobrou vůli strategickou charitou.

Trump dostal chuť zkusit všechno možné. Koupil aerolinky létající po východním pobřeží a překřtil je na Trump Shuttle. Ale prodělávaly a zkrachovaly (Trump chtěl vyložit záchody letadel mramorem, ale museli mu vysvětlit, že by byla příliš těžká a nelétala by). Koupil tým amerického fotbalu z menší ligy a pokusil se prolomit monopol NFL. Neúspěšně. A hlavně se zapojil do provozování kasin v Atlantic City v New Jersey. Na všechno si půjčoval od bank, na něž mělo jméno Trump v té době magický vliv. A žil jako král – koupil si svůj první soukromý Boeing 727 a osmdesátimetrovou jachtu, ve své době největší na světě. Koupil ji za 29 miliónů dolarů od brunejského sultána a překřtil ji na Trump Princess.

Jenže Trump měl sice hodně sebevědomí a geniální promotérské jednání, ale k provozování různých podniků mu, jak se ukázalo, chyběly schopnosti. I v době, kdy se vydával za miliardáře, jeho firma fungovala na koleně. Spoléhal se na malý počet loajálních lidí, k nimž měl silný osobní vztah. Jedna návštěvnice sídla Trump Organization se setkala s člověkem, který se pyšnil titulem Chief Operating Officer. „Jak vypadá vaše organizační tabulka?“ zeptala se ho. Muž, který začínal u Trumpa jako osobní strážce, se dotázal, co to je. Byl jí schopen ukázat jen telefonní seznam.

Jeden z lidí, který pro Trumpa nějaký čas pracoval v řízení jeho kasin, O‘Brienovi řekl: „Myslím, že Donald nemá trpělivost, zájem ani schopnost udržet pozornost potřebnou k tomu, aby dokázal něco osobně řídit. Je jen dealmaker. Přižene se, a pak zase pokračuje dál za dalším dealem.“ Tedy trochu něco jako u nás Zdenek Bakala – až na to, že Bakala nemá dar působit v osobním vystupování na široké vrstvy. Počátkem 90. let se Trump dostal do bakalovské situace. „V roce 1993 byla Donaldova kasina zadlužená, o většinu svých realitních akvizic buď přišel, anebo stagnovala a na jeho otci se začala projevovat Alzheimerova nemoc,“ píše O‘Brien. „Sedmačtyřicetiletému Donaldovi došly peníze.“ Rodinné jmění bylo uloženo ve fondu, k němuž měli práva všichni Donaldovi sourozenci. Donald je dvakrát musel požádat, aby mu z něj půjčili – nejdříve dvacet miliónů dolarů, pak třicet. Musel za to ručit svými budoucími výplatami z fondu. Za část svých miliardových dluhů totiž ručil osobně – v rozporu s radami svého otce. Bankéři začali přímo dozírat na jeho osobní výdaje – omezili je na 450 tisíc dolarů měsíčně. Donald si musel pořádně utáhnout opasek, neboť byl zvyklý utrácet dvojnásobek. Trump Princess musel prodat se ztrátou devíti miliónů. Do toho se ještě rozváděl se svou první manželkou Ivanou.

Existuje nahrávka konferenčního hovoru z roku 1992, na níž se držitelé dluhopisů Trumpových kasin radí, co dělat. Měli ho rádi asi jako Aleše Hušáka, ale do konkursu se jim je poslat nechtělo, je to zdlouhavý a destruktivní proces, při němž často všichni nakonec přijdou o všechno. Jistý poradce jménem Foss na ní doporučuje vyplatit Donaldovi každoroční manažerský poplatek 1,4 miliónů dolarů podle smlouvy, aby si s ním udrželi dobré vztahy:

„Co za ten milión a půl dodává?“ zeptal se jeden z držitelů dluhopisů, zatímco ostatní propukli v smích.

„Doufáme, že pokud možno co nejméně,“ odpověděl Foss za ještě hlasitějšího smíchu. „Doufáme, že se z toho stane nemanažerský poplatek.“

Je to nejlepší na světě. Máte padáka

Donald se tehdy z dluhů vyhrabal, ale přišel o hodně majetku (i když ne o tolik jako banky a držitelé dluhopisů) a zpět na vrchol se vracel jen velmi pomalu a opatrně. Z jeho veřejné rétoriky by se to ovšem nepoznalo. Všechno, do čeho se pouštěl, bylo dál „nejlepší na světě“ a „všichni lidé“ o tom vždy říkali, že je to vynikající. Dál si udržoval svou image mistra podnikatele, přestože na čas dokonce zmizel z Forbesova seznamu miliardářů. I tak ale nepatří do první ligy miliardářů, jejichž bohatství se počítá v desítkách, a ne v jednotkách miliard jako u Trumpa.

Trump se nakonec našel v televizní reality show jménem Apprentice. V show, již vytvořil Brit jménem Mark Burnett, je Trump v čele poroty, jež hodnotí a vyřazuje účastníky plnící různé podnikatelské úkoly. Trump si svou show užívá, příletem vrtulníkem počínaje a proslulou frází „Máte padáka“ konče. O‘Brien připisuje popularitu soutěže Trumpově „vždy přesným hodnocením silných a slabých stránek soutěžících – a jeho neochvějné ochotě říct přesně to, co si každý divák o ambiciózních, piklících, zmatených a nadějeplných soutěžících už myslí“. Ale zároveň připomíná něco jiného: že Trump v mládí nechtěl být realitním magnátem, ale filmovým producentem. Dodnes rád svým hostům při transkontinentálních letech ve svém letadle promítá filmy. Mezi jeho nejoblíbenější patří Pulp Fiction a rané filmy Clinta Eastwooda. Dokumentarista Errol Morris v roce 2002 natočil Donalda Trumpa vyprávějícího o slavném filmu Orsona Wellese Občan Kane. Trump prezentuje pozoruhodně citlivou (na Trumpa) analýzu příběhu, který mu mohl být blízký – muž, který zbohatl a dosáhl všeho, ale ztratil lásku. Donald se ale nakonec nezapře. Když se ho Morris zeptá, co by Kaneovi doporučil, odpoví: „Pořídit si jinou ženskou.“