Vstup Andreje Babiše do politiky se Agrofertu vyplatil. Není o tom pochyb od chvíle, co byly zveřejněny výsledky prvního kola Programu rozvoje venkova v roce 2015. Babišův koncern získal přes 600 milionů dotací, skoro desetinu částky, kterou ministr zemědělství Marian Jurečka loni všem zemědělcům rozdělil. Také jde o desetkrát vyšší peníze, než které byl Agrofert zvyklý inkasovat z venkovského programu v minulých letech.

600 milionů korun je částka, kterou občan s průměrnou mzdou vydělá za dva tisíce let. Anebo jde o hodnotu hypoték, jež tři sta lépe situovaných rodin splácí se sebezapřením celý život. Přesto jeden člověk získal tuto částku během jediného okamžiku. Unikátní data Týdeníku Echo ukazují, že se to stalo 29. října 2015, když Státní zemědělský a intervenční fond (SZIF) schvaloval žádosti o dotace z Programu rozvoje venkova. Celkem třiadvacet úspěšných žádostí poslal Agrofert, který patří ministru financí Andreji Babišovi.

Pro manažery Agrofertu to musel být jeden z nejšťastnějších okamžiků v kariéře. Za zemědělské projekty dosud jejich holding pobíral řádově nižší částky, třeba za léta 2012–14 dostali dohromady pouze 190 milionů. A teď najednou třikrát větší sumu.

Týdeník Echo získal od zemědělského fondu informace o projektech, které jménem Agrofertu žádaly víc než pět milionů korun. U šestnácti projektů dosahovaly dotace celkem 600 milionů. Největší částku, 75 milionů, má slíbenou na modernizaci rozlehlý vepřín Animo Žatec, o deset milionů méně dostane továrna Olma na inovaci výroby kysaného mléka. Vyšší dotaci dostalo celkem sedm Babišových drůbežáren, tři vepříny, tři masny včetně Kosteleckých uzenin a Vodňanské drůbeže, dva kravíny a jedna mlékárna.

Dalších sedm firem z Babišovy zemědělské stáje se spokojilo s částkami do pěti milionů a jejich zisk už celkovou bilanci výrazně nezvýší.

Nástup nových poměrů

Velkolepý dotační úspěch Agrofertu nepřišel jen tak sám sebou, bez dlouhého období zkušeností a příprav by se ani nedostavil. Do nástupu vlády Bohuslava Sobotky mu bránila dosavadní pravidla na rozdělování zemědělských dotací EU.

V systému evropské podpory zemědělství činí ročně 20 až 25 miliard „přímé platby“, které inkasují zemědělci za to, že vůbec obdělávají půdu. Dalších 10 až 15 miliard rozděluje zmíněný Program rozvoje venkova. Nejméně polovina z něho vždycky šla na další „nárokové“ dotace. Dostal je každý, kdo hospodařil v „přírodně znevýhodněných podmínkách“, tedy v podhůří a na horách, anebo prokázal, že zlepšuje životní prostředí například stavbou větrolamů, obnovou mezí či revitalizací malých vodních toků.

Pro velké zemědělské firmy byla významnou příležitostí pouze tzv. 1. osa, z níž se až do roku 2014 rozdělovalo jeden a půl až tři miliardy ročně na projekty, které musely žadatelům schválit odborné komise a vedení zemědělského fondu. Agrofert byl i tehdy největším žadatelem a vždy získal čtyři až pět procent celkové částky. Víceméně to odpovídalo jeho pozici v tuzemském zemědělství, kterou jde popsat nejlépe tím, že obhospodařuje 120 000 hektarů půdy, tedy 3,5 procenta celkové výměry.

V časech ministrů zemědělství za ODS se Babiš obvykle spokojil s částkami okolo dvou milionů na obnovu drůbežáren a vepřínů, výjimečné byly dvacetimilionové dotace na stavbu bioplynových stanic v Nezvěsticích u Plzně, Bystřici u Benešova a Miloticích u Kyjova. Až v roce 2014 po nástupu Babišova hnutí ANO do vlády inkasovala mlékárna Olma nevídaných 45 milionů.

Sečteno a podtrženo, v letech 2012 až 2014 dosáhl Agrofert v rozvojovém programu v průměru na 63 milionů ročně. Z pohledu manažerů šlo o bezvýznamnou částku, která mohla dílčím způsobem pomoci některým podnikům, ale nic víc. Vždyť v přímých platbách inkasuje Agrofert každoročně automaticky mnohem vyšší částku, okolo 700 milionů korun. Babišovým lidem muselo být jasné, že se v Programu rozvoje venkova něco musí změnit – a po nástupu jejich šéfa do funkce vicepremiéra se také záhy změnilo.

Loni v září byla vyhlášena první výzva z Programu rozvoje venkova na rozpočtové období 2014–2020 a ta byla už pro Agrofert mnohem vydatnější. Na projekty zemědělců a lesníků bylo určeno nevídaných 7,5 miliardy. Z toho podpora pro velké zemědělské producenty dosáhla 4,5 miliardy. Dosud směli žádat maximálních 30 milionů na jeden projekt, od minulého roku se hranice zvýšila na 150 milionů.

Venkovský program najednou přidělil zemědělským firmám pětkrát větší částku, než byl roční příděl v nedávné minulosti. A protože se zaměřil na velké výrobce, získaly podniky z holdingu Agrofert skoro každou desátou dotační korunu, dvakrát víc než obvykle. Úroda byla najednou desetkrát lepší.

Role ministra Jurečky

Ministr Marian Jurečka se tím dostal do podezření, že Program rozvoje venkova ušil tak, aby na tom profitoval jeho koaliční kolega z vlády. Jednoznačně to odmítá a průběh hodnocení projektů jeho tvrzení do značné míry potvrzuje. Ministr během schvalovacího procesu loni v říjnu zvýšil dotaci pro velké firmy o dvě miliardy a tento zásah oslabil dominanci Agrofertu mezi žadateli. Třeba mezi drůbežárnami se pět Babišových firem umístilo mezi první patnáctkou, a tvořily tak mezi úspěšnými žadateli plnou třetinu. Po přídavku od ministra bylo oceněno třicet pět podniků, mezi nimi bylo sedm Babišových drůbežáren, které tak získaly jen každou pátou podporu.

Také nebyly k proplacení doporučeny všechny Babišovy žádosti, konkrétně na modernizaci kravínů. Z celkem pěti set chovatelů skotu získala dotaci jen polovina, přitom z pěti podniků Agrofertu neuspěly farmy z Nezvěstic, Bystřice a Velkých Němčic.

Jurečka dokonce tvrdí, že Babišovi nevyšel vstříc ani tím, že obecně dává přednost největším výrobcům. „Na rovinu odmítám, že svou politikou podporuji velké podniky. V loňském roce jsem poprvé otevřel speciální obálku projektů do jednoho milionu korun pro zemědělce do 150 hektarů,“ upozorňuje. Tyto malé podniky ovšem dostaly na projekty jen 176 milionů, třicetkrát méně než velké farmy.

Ministr tvrdí, že existují objektivní důvody, proč posílat dotace velkým. „Pro naše zemědělství je klíčová oblast živočišné výroby, ve které je největší zaměstnanost. Tady nemůžeme říct, že by se velké firmy k tomu nepostavily čelem,“ zdůraznil Jurečka. Tato obecně prospěšná snaha se přitom neobejde bez vyšší státní podpory. „Jsou určité typy investic, které při stropu do třiceti milionů prostě v jednom roce neuděláte, třeba u rekonstrukce technologií pro chov prasat, ale také u skleníků,“ míní ministr.

Také exemplární úspěch drůbežáren Agrofertu v soutěži o dotace se dá vysvětlit strategickými důvody. „Soběstačnost našeho zemědělství v drůbeži je pod úrovní sedmdesáti procent a výrobu drží jen několik málo firem, protože je dlouhodobě ztrátová,“ vysvětluje Jurečka. Není prý jeho vinou, že značnou část sektoru ovládá Babišův koncern. „Chceme držet potenciál domácího trhu. A pokud nedokážeme investovat a zavést nové technologie, těžko můžeme konkurovat Polákům, Němcům a Belgičanům, kteří tyto investice udělali a mají jinou technologickou úroveň,“ dodává ministr zemědělství. Nakonec, Agrofert nebyl jediným koncernem, který na změně dotační strategie vydělal. Druhý nejúspěšnější byl holding Rabbit z Trhového Štěpánova, jemuž fond doporučil schválit pět velkých projektů.

Kam přijde Agrofert, tam tráva neroste

Ministerská argumentace přesto nepřesvědčila všechny experty. Jurečkův postup je podle poradce Petra Havla v rozporu se základní filozofií Programu rozvoje venkova. Má za úkol především obnovu venkovské krajiny, kterou zajišťují malí a střední zemědělci. „Jsou pilní, žijí na venkově a mají jiný přístup ke krajině. Jejich aktivity jsou lepší pro přírodu, půdu i zdroje pitné vody. V žádném případě nejde o podporu produkce velkých průmyslových firem, které shodou okolností vydělávají na zemědělství,“ upozorňuje Havel.

Obnova venkova zdevastovaného průmyslovým modelem socialistického zemědělství se prý dosud dařila, podíl malých a středních rolníků na produkci a obhospodařované půdě pomalu roste. Nástupem Jurečky však začíná návrat před listopad 1989. „Agrofert na venkov nepřinese život,“ tvrdí Havel.

Proti rozdělení financí v první výzvě Programu rozvoje venkova protestovala řada zájmových skupin, třeba Asociace soukromého zemědělství, Český svaz ochránců přírody, Společnost mladých agrárníků, Spolek pro obnovu venkova ČR, které s osmi dalšími organizacemi sepsaly stížnost. Jurečka podle ní podlehl lobbistům a otevřel neadekvátní prostor pro gigantické projekty. „V budoucnu vytvoří jen další zátěž pro daná území a nemohou nijak pozitivně pomoci ke zlepšení problémů, které ve zprůmyslněném zemědělství a na vylidněném venkově dlouhodobě panují,“ uvádějí spolky v otevřeném dopise. U Sobotkovy vlády však neuspěli.

Miliardový dotační obrat Agrofertu také není podle Havla jen přirozeným průvodním jevem toho, jak se změnila dotační politika. Ministr Jurečka se neomezuje na to, že proti malým rolníkům více pomáhá dědicům velkých JZD z předlistopadové doby. Zavádí i novou kvalitu, když fakticky spolupracuje na obnově socialistického agrokombinátu, gigantického podniku, který se státní podporou expanduje ze zemědělství do příbuzných hospodářských oblastí. „Agrofert se stává moderní verzí Slušovic,“ podotýká znalec.

Čuba a Štrougal v jedné osobě

Výčet státní podpory Agrofertu se postupně rozšiřuje. Nový zákon o biopalivech mu zajišťuje v příštích letech miliardové příjmy. Babišova firma Uniles získala v soutěžích na těžbu ve státních lesích třetinový podíl v roce 2015 i 2016. Evropským poslancům je podezřelé, že průmyslové firmy Agrofertu jsou největším soukromým příjemcem podpory pro zaostalé regiony. Babišův holding nemá díky rozloze obhospodařované půdy konkurenci v nárocích na přímé platby v zemědělství, teď se mezi důležité zdroje příjmu zařadil i Program rozvoje venkova.

Právě u zemědělských dotací je nejvíc vidět, že nejde jen o jednotlivé částky, i když ročně vysoko překračují miliardu korun. Vzestup Agrofertu skutečně připomíná slavné JZD Slušovice, později Agrokombinát Slušovice.

Podnik Františka Čuby vyrostl v 80. letech minulého století, když pohltil celkem jednadvacet družstev. Zpočátku se specializoval na pěstování zeleniny a výstavbu kravínů, později překročil hranice do jiných oborů, začal vyrábět jogurty, chemické postřiky, založil stavební podnik, provozoval leteckou dopravu, a pustil se dokonce do výroby počítačů. V dobách úpadkového socialismu se stal laboratoří nového modelu hospodaření a koncem 80. let dosáhl obratu sedm miliard korun. Sám Čuba později odhadl, že to odpovídá současným 150 miliardám, tedy úrovni, kterou Agrofert překročil v roce 2014.

Dosud však Babišově holdingu něco chybělo. Slušovický koncern uspěl díky tomu, že si dokázal díky Čubově známosti s šéfem tehdejší vlády Lubomírem Štrougalem a předsedou KSČ Milošem Jakešem zajistit lepší podmínky k podnikání. Klíčový byl fakt, že Slušovice měly volný přístup k nedostatkovým devizám, což umožňovalo nakupovat v cizině pokročilejší technologie. Zároveň si Čuba zajistil, že ostatní tuzemské podniky musely odebírat jeho zboží.

Normalizační vzor se do detailu naplnil, když se stal šéf Agrofertu vicepremiérem a ministrem financí. Koaliční politici začínají měnit zákony tak, aby to vyhovovalo „novým Slušovicím“. Přitom nejde jen o povinnost řidičů odebírat bionaftu, pozici Babišova holdingu posiluje zákon o významné tržní síle i o elektronických pokladnách.

Lidé z Agrofertu postupně získávají kontrolu nad dotačními mechanismy, nejlepším dokladem je právě zemědělství. Rozpočet Programu rozvoje venkova schvaluje zemědělský výbor sněmovny s předsedou Jaroslavem Faltýnkem, členem představenstva Agrofertu. Stejný Faltýnek dohlíží v dozorčí radě SZIF na správné rozdělení agrodotací, supervizi nad jejich čerpáním má certifikační orgán ministerstva financí, které řídí majitel Agrofertu. Může se stát, že Babišova kontrola není dost přísná, protože by koneckonců musela zasáhnout i v Babišových podnicích. Když Brusel udělí pokutu za špatné čerpání, například ve výši nedávných 810 milionech korun, zemědělcům se nic nestane a ani se jejich přestupky nezveřejní. Pokutu automaticky odvede daňový poplatník.